3 As 37/2005 — Nejvyšší správní soud

5 Ca 151/2008- 38 - text 8 pokračování 5Ca 151/2008 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce : FIRO-tour a.s., Národní 37/38, Praha 1, zast: JUDr. Janem Mikšem, advokátem, Na Slupi 15, Praha 2, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce-Ústřední inspektorát, Praha 2, Štěpánská 15, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 22.1.2008, Čj.: ČOI 6437/2007/2008/0100/2200/2007/2008/Kr/Št t a k t o : Žaloba s e z a m í t á . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce podal k soudu žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele inspektorátu ČOI Plzeňského a Karlovarského kraje, čj. 2007/2200/SŘ/441-5 ze dne 19.10.2007 o uložení pokuty ve výši 10 000,- Kč za porušení povinnosti dle § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Žalobce v žalobě namítl, že se porušení uvedeného ustanovení nedopustil. Na předmětném letáku, který byl předmětem kontroly provedené u žalobce, byla uvedena cena zájezdu do té které destinace s jednoznačnou informací, že tato cena neobsahuje letištní a bezpečnostní poplatky ve výši 1 790,- Kč a palivový příplatek ve výši 1 390,- Kč, které je nutné k ceně zájezdu připočíst, aby byla stanovena celková cena. Informace o ceně služeb tedy nebyla neúplná a závěr správního orgánu, že leták měl vzbuzovat zdání, že cena zájezdu je nižší, něž jaké je ve skutečnosti, nemá podklad ve skutkových zjištěních. Leták obsahoval jednoznačnou informaci o položkách nezahrnutých do ceny zájezdu, tato informace byla sdělena transparentním, zcela srozumitelným a určitým způsobem. Tato informace nebyla neúplná ani nechyběla. Ustanovení § 12 odst. 1 a 2 zákona o ochraně spotřebitele neukládá povinnost informovat o ceně zájezdu jednou konkrétní peněžní částkou a podle žalobce se taková povinnost nedá dovodit ani ve spojení s dalšími právními předpisy. Ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb. o cenách, které se podle žalovaného uplatní na prodej služeb cestovního ruchu ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o cenách (podle kterého se zákon vztahuje na uplatňování, regulaci a kontrolu cen výrobků, výkonů, prací a služeb /dále jen „zboží“/ pro tuzemský trh, včetně zboží z dovozu a cen zboží určeného pro vývoz) se však vztahuje na prodej spotřebního zboží, tedy neodpovídá pojmu zboží uvedenému v § 1 odst. 1 zákona o cenách. Ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele se proto podle žalobce označení jedinou konkrétní cenou vyžaduje pouze při prodeji spotřebního zboží. Pro informování o cenách spotřebního zboží platí jiné pravidlo a při prodeji služeb cestovního ruchu proto lze uvádět i strukturované ceny. Argumentuje-li správní orgán ustanovením § 5 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb., opomíjí odst. 2 tohoto ustanovení, umožňující jiný způsob uvádění ceny zboží, a to sdělením přibližného odhadu ceny. Výklad žalovaného je však podle žalobce nesprávný i z dalších důvodů. Ustanovení § 13 zákona o cenách bylo novelizováno implementací směrnice ES 98/6/ES, a to zákonem č. 124/2003 Sb. Další změna nastala okamžikem, kdy vstoupila v platnost smlouva o přistoupení ČR do EU. Tímto okamžikem se pro veškeré subjekty v ČR stává právně závazné i znění příslušných směrnic, a to z důvodu jejich nepřímého horizontálního a přímého vertikálního účinku. Protože zmíněná směrnice se vztahuje výhradně na prodej spotřebního zboží (výrobků), je nutné příslušná ustanovení zákona o cenách vykládat jak je uvedeno výše. Příslušná ustanovení (§ 13) zákona o cenách je proto podle žalobce nutné aplikovat jen na prodej spotřebního zboží a nikoli na prodej služeb cestovního ruchu. Podle žalobce je uvedená právní argumentace v souladu i s ustanoveními § 852a občanského zákoníku, a rovněž s § 852b odst. 1 písm. b), c), občanského zákoníku, který ukládá cestovní kanceláři povinnost uvést poskytované služby cestovního ruchu, které jsou zahrnuty do ceny zájezdu, místo a dobu jejich trvání; vymezení zájezdu může být nahrazeno odkazem na číslo zájezdu nebo jiné označení v katalogu jen v případě, že katalog obsahuje všechny tyto informace a byl zákazníkovi předán. Ustanovení § 825b odst. 3 písm. a) pak uvádí, že cestovní smlouva musí dále obsahovat a) jsou-li součástí zájezdu i další platby za službu, jejichž cena není zahrnuta v ceně zájezdu, údaje o počtu a výši těchto dalších plateb. Z těchto ustanovení podle žalobce vyplývá, že úmyslem zákonodárce nebylo, aby částky plateb spojených s dopravou nemohly být uvedeny strukturovaně. Žalobce tedy cenu zájezdu zahrnující veškeré letištní, bezpečnostní a palivové příplatky uvedl v souladu s citovanými ustanoveními občanského zákoníku. Dále žalobce poukázal na ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu, podle kterého se zájezdem rozumí předem sestavená kombinace alespoň dvou služeb, dále v zákoně podrobně vymezených; oddělené účtování za jednotlivé položky téhož zájezdu nezprošťuje subjekt, který je oprávněn nabízet a prodávat zájezdy, závazků podle tohoto zákona. Žalobce dovozuje, že úmyslem zákonodárce nebylo, aby ceny nemohly být uváděny ve strukturované podobě. Žalobce má tedy za to, že žádný právní předpis neporušil. Strukturace ceny leteckých zájezdů je odvislá od přístupu provozovatelů letišť i leteckých dopravců. Žalobce není schopen ovlivnit stanovování letištních, bezpečnostních a palivových příplatků, které jsou určovány provozovateli letišť, resp. leteckými přepravci, a které jsou proměnlivé. Vzhledem k tomu, že cenu inzerovaného zájezdu je třeba stanovit s předstihem, není možné zahrnout do kalkulace ceny výši těchto příplatků, které se mohou změnit. Popsaná praxe je standardní u většiny cestovních kanceláří v ČR i v cizině. Po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby v důsledku navýšení příplatků okamžitě stáhl a zlikvidoval veškeré své reklamní letáky, takový požadavek by byl neekonomický a ve svém důsledku v neprospěch spotřebitele, neboť by vedl k navýšení cen zájezdu. Žalobce je tak toho názoru, že správní orgán vyložil ustanovení § 12 zákona o ochraně spotřebitele extrémně extenzivním způsobem a ke škodě žalobce, čímž porušil zásadu proporcionality a její složku spočívající v zákazu zneužití správního uvážení ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Správní orgán nepostupoval v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého je povinen dbát, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobce v průběhu správního řízení předložil správnímu orgánu Rozhodnutí arbitrážní komise RPR ze dne 22.9.2006, rozhodnutí o postoupení věci Českou obchodní inspekcí ze dne 15.12.2006 a rozhodnutí o odvolání ze dne 18.6.2007 spolu se zrušeným prvostupňovým rozhodnutím ze dne 24.4.2007. Soudu pak žalobce předkládá rozhodnutí ze dne 15.5.2007, čj. MHMP 172298/07/B/Hoch-35, kterým se ruší rozhodnutí o uložení pokuty v obdobné věci a řízení zastavuje. Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení, které specifikoval. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že již ze samotného názvu nabídkového letáku „hot tip“ , který je současně i ceníkem ve smyslu cenových předpisů, vyplývá, že předmětný ceník byl vydáván na poslední chvíli před uskutečněním zájezdu a v tuto dobu již byly žalobci známy skutečné ceny palivových a bezpečnostních příplatků, stejně jako letecké společnosti, které dopravu zajišťovaly, včetně letišť, z nichž byla doprava uskutečněna. Jednoznačná znalost žalobce o celkové ceně zájezdu včetně příplatků je tedy neoddiskutovatelná. Žalobce do svých nabídkových listů mohl zahrnout i zmíněné příplatky, stejně jako je tomu v případě ubytování, dopravy, transferu z letiště, služeb delegáta, zákonného pojištění, které ve svém ceníku rovněž uvádí pod jednou cenou a žádným způsobem ji nedělí jako u předmětných příplatků. Spotřebitel žádnými právními ani cenovými předpisy nemá povinnost činit jakékoli početní úkony směřující ke zjištění konečné ceny služby, a to před jednáním o koupi ve smyslu § 5 odst. 3 vyhl. č. 580/1990 Sb. k § 13 zákona o cenách. Žalovaný odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze 11 Ca 203/2005, podle něhož povinnost prodávajícího informovat spotřebitele o ceně podle § 12 zákona o ochraně spotřebitele je splněna jen tehdy, pokud jsou informace přístupné okamžitě bez toho, že by spotřebitel byl nucen činit jakýchkoli úkon směřující ke zjištěni ceny výrobku, tedy i poskytované služby. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Při ústním jednání před soudem zástupkyně žalobce trvala na důvodech podané žaloby a žádala, aby soud obě vydaná rozhodnutí zrušil, neboť žalobce se porušení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o o