— Nejvyšší správní soud

1 A 5/2012- 17 - text 7 pokračování 1A 5/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: F. O., narozen X, státní příslušník Alžírska, trvale bytem X, zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, 148 00 Praha 4, adresa pro doručování V Tůních 11, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Policie ČR, krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort se sídlem Křižíkova 12, 180 00 Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 6. 1. 2012, č.j. KRPA-2647/ČJ-2012-000022, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkumu rozhodnutí ze dne 6. 1. 2012, č.j. KRPA-2647/ČJ-2012-000022, kterým žalovaný rozhodl podle § 124 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Žalobce považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Má za to, že na území ČR pobýval v dobré víře, že je zde oprávněně, když se nachází pod ochranou azylu. Uvedl, že na území ČR má zajištěno ubytování a kvalitní rodinné zázemí. Žalobce odkazuje na tvrzení uvedená před správními orgány s tím, že namítá, že žalovaný vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž argumentaci žalovaného považuje za zavádějící. V této souvislosti poukázal na protokol o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 6. 1. 2012, z něhož vyplývá, že na dotaz správního orgánu: „Jste si vědom svého protiprávního jednání v souvislosti s Vaším neoprávněným pobytem na území ČR a možných důsledků z něj vyplývajících?“ Odpověděl slovy: „NE, myslel jsem si, že jsem tu legálně, pod ochranou azylu.“ Žalobce je přesvědčen o tom, že rozhodnutí správního orgánu je nepřiměřeným zásahem do jeho práv, neboť pro něj znamená úplné odloučení od jeho dcery, která je občankou ČR. Žalobce tvrdí, že správní orgány i soudy jsou povinny kdykoliv v průběhu řízení zabývat se novými skutečnostmi, které jsou významné k posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinné života účastníka. Rozhodnutí správního orgánu o zajištění by mohlo žalobce i jeho blízké poznamenat psychicky a mohlo by jim způsobit újmu v jejich rodinném vztahu. Žalobce žádá soud, aby přihlédl k těmto novým skutečnostem, které mají zásadní význam ve vztahu k přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí v porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Správní orgán měl podle žalobce pečlivě zkoumat jeho rodinný život, život jeho družky a jeho dcery. Má za to, že je v zájmu České republiky, aby vztah mezi cizincem a občanem ČR byl stabilní. Dle žalobce neexistuje žádný zvláštní důvod pro zásah státu do jeho rodinného a soukromého života, pro rozdělení rodiny. V této souvislosti žalobce poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práv, z níž vyplývá, že zde musí být skutečně naléhavá potřeba, která by ospravedlnila zásah státu do soukromého a rodinného života. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že k zajištění cizince přistoupil na základě zjištěného stavu věci, o kterém nebylo důvodných pochybností dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný je toho názoru, že při rozhodování shledal naplnění kumulativních podmínek daného ustanovení. Po zhodnocení popsaného skutkového stavu dospěl žalovaný k závěru, že je dostatečně odůvodněn závěr o zajištění, neboť z prokázaného jednání by mírnější donucovací opatření nebyla účinná. Žalovaný zdůraznil, že předstírání cizí identity, používání zfalšované veřejné listiny, ignorování povinností vyplývajících z ustanovení zákona o pobytu cizinců a vůbec pohrdání právem České republiky jsou bezpochyby skutečnosti, jež vyžadují adekvátní právní následek. Žalovaný tedy považuje zajištění žalobce za zcela vhodné a přiměřené opatření. Žalovaný nesouhlasí s žalobce ani v tom směru, že by ignoroval existující rodinné a soukromé vazby. Poukázal na ustanovení § 124 odst. zákona o pobytu cizinců, z něhož vyplývá, že rozhodnutí o zajištění je počátečním úkonem řízení, respektive druhým úkonem po doručení oznámení o zahájení řízení v právní věci, tudíž tomuto řízení žádné důkazní řízení předcházet nemůže. žalovaný je přesvědčen, že výstižně shrnul podstatné skutečnosti skutkového stavu a uvedl, které listinné důkazní prostředky správní orgán opravňují vydat napadené rozhodnutí. V této souvislosti poukázal na časovou tíseň, která ho doprovází při vydání rozhodnutí o zajištění. Zároveň však žalovaný nezpochybňuje to, že v řízení o zajištění cizince je povinností žalovaného posuzovat otázku, zda u konkrétního případu je potenciálně možná realizace správního vyhoštění. Na druhé straně připomněl, že smyslem řízení o zajištění cizince není provádět rozsáhlé dokazování, zda cizinec má či nemá vybudované rodinné či soukromé vazby. Ochrana daného práva je dostatečně systémově zaručena v ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Uzavřel, že v řízení o zajištění správní orgán posuzuje překážky, které jsou mu v době rozhodování známy, respektive které vyšly najevo. Žalovaný nepopírá, že je povinen posuzovat skutečnosti nasvědčující tomu, že u zajišťovaného cizince existují konkrétní okolnosti znemožňující jeho vycestování. Důvodem, nikoliv však absolutním, může být považován v některých případech společný život s občanem EU. V této souvislosti žalovaný poukázal na ustanovení § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a připomněl, že tento zákon umožňuje zasahovat i do tohoto práva, a to v případech, kdy se občan EU nebo jeho rodinný příslušník dopouští závažným způsobem společensky nebezpečného jednání. Podle žalovaného chování, které žalobce na území České republiky demonstroval, je závažně nebezpečným jednáním. V této souvislosti připomněl rozsudek 4 T 51/2008 a 2 T 35/2010, kterými byl žalobce uznán vinným z několika trestných činů. Žalovaný připomněl, že při předešlých soudních jednání, se soud opakovaně dožadoval předložení relevantního důkazního prostředku, který by alespoň v nejširší míře naznačoval společné soužití s přítelkyní a dcerou, avšak nikdy nebyl úspěšný. Žalovaný nevěří tvrzení žalobce o silných rodinných vazbách s tím, že pokud by bylo tvrzení pravdivé, učinil by již konkrétní kroky k tomu, aby rodinné vazby byly prokázány. Žalovaný doplnil, že v rodném listě údajné dcery není žalobce zapsán jako otec. Také poukázal na protokol o vyjádření účastní ze dne 6. 1. 2012, v němž žalobce prohlásil, že žije u svého kamaráda. K námitce žalobce, že na území ČR pobýval v dobré víře pod ochranou azylového zákona, žalovaný uvedl, že žalobce opomněl na povinnost stanovenou v § 4 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen: „zákon o azylu“) z něhož vyplývá povinnost žadatele o mezinárodní ochranu dostavit se do přijímacího střediska určeného ministerstvem ve lhůtě 24 hodin od okamžiku, kdy byl propuštěn z vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce tak neučil, proto si musel být vědom toho, že nesplnil podmínky azylového řízení, a tudíž se ocitl v situaci, kdy opětovně mařil výkon trestu vyhoštění. Podle žalovaného nemůže obstát obrana žalobce, že neovládá český jazyk. Městský soud v Praze přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí z hlediska námitek v žalobě uvedených, neboť jejich rozsahem je soud vázán. Podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), rozhodl soud bez nařízení jednání, když žalobce ve lhůtě stanovené v § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců nenavrhl projednání věci při ústním jednání a žalovaný přes výzvu soudu se nevyjádřil. Soud tak má za to, že s takovýmto postupem účastníci řízení souhlasí. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl přitom k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 6.1.2012 byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., dle něhož je Policie ČR oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, anebo o jehož správním vyhoštění bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhostění. Právní úprava platná v době rozhodování žalovaného správního orgánu k zajištění cizince předepisuje současné splněn