2 As 43/2004 — Nejvyšší správní soud

11 A 132/2011- 37 - text 15 pokračování 11 A 132/2011 11A 132/2011-37 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce D. T., narozeného …, podnikatele, IČ …, místem podnikání v M., M. 779, zastoupeného Mgr.Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 6, proti žalované České obchodní inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 15, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 7.6.2011, č.j.: ČOI 60138/11/O100/3000/09/11/Be/Št t a k t o : I. Rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 7.6.2011, č.j.: ČOI 60138/11/O100/3000/09/11/Be/Št, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 7.760,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr.Jiřího Hladíka, advokáta. Odůvodnění Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce (dále též žalovaného správního úřadu), jímž bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Jihomoravského a Zlínského ze dne 23.9.2009 tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 45.000,-Kč za jednání, v němž správní úřad shledal porušení ustanovení § 4 odst.3 v návaznosti na ustanovení § 5 odst. 2, porušení ustanovení § 12 odst.1 a ustanovení § 14 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění. Žalobce v podané žalobě namítl, že pro své výrazné formální nedostatky je toto rozhodnutí nezákonné, ne-li přímo nicotné. Správním úřadem prvého stupně byl inspektorát České obchodní inspekce a proti jeho rozhodnutí podal žalobce odvolání. Žalovaný ovšem v napadeném rozhodnutí uvedl, že rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí ředitele inspektorátu. Podle názoru žalobce žalovaný odvolací správní úřad nevěnoval otázce formulace výroku takovou pečlivost, jakou lze po něm podle zákona požadovat. Pokud by šlo o jednotlivou nepřesnost, hypoteticky by bylo možno uvažovat o zanedbatelnosti formulačních nepřesností. V daném případě však ve svém souhrnu nejasnosti přehlédnout nelze, přičemž k náležitému formulování výroku se konstantně vyjadřují správní soudy zcela nekompromisně, například Nejvyšší správní soud v rozsudcích č.j. 3 As 60/2006 - 46 nebo 2 As 43/2005 - 75. V daném případě výrok žalovaného rozhodnutí trpí nejasnostmi naplnění kompetenční normy. Současně žalovaný vydal v rámci napadeného rozhodnutí i nový výrok o lhůtě k zaplacení pokuty a nákladů, stanovil přesný způsob platby, avšak opomenul, že týž výrok už vydal orgán správního úřadu prvého stupně a pokud tedy žalovaný ve výroku svého rozhodnutí opětovně formuloval otázku, kterou již formuloval orgán prvého stupně, fakticky žalovaný změnil rozhodnutí orgánu prvého stupně a proto měl vyřešit změnu rozhodnutí podle ustanovení § 90 odst.1 písm.c) ve spojení s ustanovením § 90 odst.5 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. V bodě 3 podané žaloby žalobce namítl, že předmět řízení nebyl nezaměnitelným způsobem vymezen, a to ani předmět přímý (chování subjektů), tak ani předmět nepřímý (věci), což znemožňuje řádné projednání věci. Správní úřad prvého stupně neustále hovořil o 309 kusech výrobků, přičemž poskytl pouze druhový popis výrobků a součet těchto položek dle druhového označení je 310 kusů. K této výtce žalovaný v rámci odůvodnění odvolacího rozhodnutí jednoduše dosavadní údaj - číslovku 309 - nahradil číslovkou 310. Podle názoru žalobce je však správní úřad alespoň základním způsobem povinen popsat jednotlivý předmět – tedy věc - a nemůže si zjednodušit práci obecným shrnutím jako v podobě například „NIKE, trička 65 ks“ a podobně. Správní úřad proto nebyl schopen sečíst položky, nevěnoval této otázce pozornost a na námitku účastníka zareagoval jednoduše tím, že změnil početní údaj, aniž by bylo zřejmé, zda správní úřad toto činí ve smyslu opravy písařské chyby, rozšíření předmětu řízení či jiného institutu, přičemž tyto instituty mají zcela odlišné režimy. Na takovou změnu musí správní úřad umožnit účastníku reagovat, protože v případě rozšíření předmětu řízení účastníka zbavil možnosti podat odvolání a naopak v případě opravy písařské chyby zbavil účastníka možnosti podat odvolání proti opravě. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl logickou rozpornost jednotlivých jednání. Žalovaný zrušil rozhodnutí orgánu prvého stupně v části, kdy mu bylo dáváno za vinu, že neoznačil v souladu se zákonem o ochraně spotřebitele svou provozovnu. Celkově bylo správní řízení zahájeno pro tři delikty a to jednak : a) žalobce měl prodávat výrobky (padělky), b) tyto výrobky (padělky) nebyly opatřeny informací o ceně c) provozovna, kde měly být tyto výrobky (padělky) prodávány, nebyla řádně označena. Podle názoru žalobce se ovšem takový skutkový souběh navzájem logicky vylučuje, neboť žalobce spotřebiteli nabízí a prodává padělky, ale na druhé straně dává správní úřad žalobci za vinu, že spotřebiteli neřekne, že to je místo určené k prodeji, tedy neoznačí provozovnu. Spotřebiteli nabízí tedy ke koupi, ale současně spotřebitele neinformuje, že v místě probíhá koupě. Dále žalobce nabízí něco ke koupi, ale správní úřad jej současně postihuje za to, že výrobky nejsou označeny cenovkou, tedy spotřebitel si může věc koupit, ale neříká mu, že si to může koupit, když na to zboží nevystaví cenovku. Žalobce považuje odvolací námitku o logickém rozporu deliktů za pochopitelnou, konkrétní a srozumitelnou, neztotožňuje se s názorem žalovaného, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí údajnou logickou rozpornost neshledal a poukázal na to, že žalobce neuvedl, v čem by měla spočívat. Žalobce namítl, že pokud žalovaný shledal odvolání v tomto bodě nesrozumitelné, pak se s ním nemohl vypořádat tak, že to pouze konstatoval v odůvodnění, ať je důvod nesrozumitelnosti jakýkoliv, ale byl povinen vyzvat žalobce k odstranění této vady, poskytnout mu náležité poučení, ve vhodných případech nařídit ústní jednání, avšak žalovaný se předmětnou nepřesností komunikace vůbec nepokusil zabývat a proto se nemohl odvolávat na její nesrozumitelnost či obecnost. V pátém žalobním bodě žalobce namítl, že důkazní řízení trpělo vadami. Jelikož řízení o správním deliktu je sankčním řízením, pak správní úřad nemůže vycházet z jakýchsi skutkových a právních závěrů inspektorů o nabízení zboží a o provozovně, obsažených v protokole o kontrole. Sankční řízení stojí na zásadě ústnosti, přímosti a z toho Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovozuje, že správní úřad musí nutně provést dokazování a nemůže vycházet z pouhého protokolu o provedení kontroly. Správní úřad v daném případě ani protokol o provedené kontrole použít nemohl, když protokol je pouhým důkazním prostředkem. Má proto vypovídat o jednotlivých konkrétních skutkových zjištěních. Předmětný protokol o kontrole nepopisuje jednotlivá skutková zjištění, ale již předestírá vlastní skutkové závěry, důsledkem čehož je i skutečnost, že správní úřad v sankčním řízení jednoduše skutkové závěry převzal zcela mechanicky, aniž by sám skutkovou situaci vyhodnotil a zhodnotil průkaznost podkladů. Samotný protokol o kontrole z důvodu obecnosti nemůže být dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí, když se například odvolává na osobu vietnamské národnosti, na příjezd policie, jakéhosi pracovníka určeného k posouzení výrobků, na správce tržnice a podobně. Žádná z těchto osob není v protokole individualizována, čímž byl žalobce zkrácen například na své možnosti vyslechnout takovou osobu jako svědka. Jakýsi pracovník, k tomu určený, podle protokolu měl uvést, že jde o padělky a na tomto obecném tvrzení inspektora je založeno celé prokázání spáchání deliktu, kdy v odůvodnění rozhodnutí se o dalším důkazu už ničeho neuvádí. Podle názoru žalobce takto obecný protokol nemůže obstát jako důkaz v sankčním řízení. V šesté žalobní námitce žalobce poukázal na to, že inspektoři nepostupovali v souladu se zákonem, když použili smyšlenou identitu zákazníků. Podle výslovného ustanovení § 4 odst.2 zákona č. 64/1986 Sb., se při plnění úkolů inspektoři prokazují průkazy České obchodní inspekce bez vyzvání a tedy inspektoři ČOI nejsou oprávněni provádět kontroly pod zastírací a smyšlenou identitou zákazníků. Pokud odvolací správní úřad odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu rozsudkem č.j. 2 As 71/2005 - 134, pak tento odkaz není přiléhavý, neboť jde zjevně o zvláštní případ měření hluku, kdy například hlučné přístroje je možno vypnout během několika málo vteřin, což důsledně respektuje i samotný Nejvyšší správní soud, který odkaz na tento judikát používá výlučně ve věcech měření hluku. Citovaná judikatura však nemá (a z povahy věci ani nemůže mít) dop