7 Afs 156/2006 — Nejvyšší správní soud

9 Ca 338/2008- 102 - text 12 pokračování 9Ca 338/2008 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: SAZKA, a.s., se sídlem Praha 9, K Žižkovu čp. 851, IČ: 47116307, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.9.2008, č.j.: 13273/08-1300-105163, t a k t o : I. Žaloba se zamítá II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle ust. § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2007, vystavenému Finančním úřadem pro Prahu 9 dne 13.2.2008 pod č.j.: 50798/08/009511/4420 na částku 4.201.392,-Kč. Žalobce v podané žalobě nesouhlasil s právním názorem žalovaného a správce daně, podle kterého žalobce neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u zdanitelných plnění týkajících se vybraných loterií a jiných podobných her. Podstatou sporu o vyměření daně z přidané hodnoty je otázka, zda žalobce byl jako provozovatel ostatních loterií a her osvobozen od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet či nikoliv, tj., jaké jsou účinky novely zákona o dani z přidané hodnoty provedené zákonem č. 109/2006 Sb. (dále jen „zákon č. 109/2006 Sb.“), jež nabyla účinnosti dne 1. dubna 2006. Uvedeným zákonem č. 109/2006 Sb. bylo ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) vypuštěno ust. § 113 zákona o dani z přidané hodnoty, které původně stanovilo, že ust. § 51 odst. 1 písm. i) a ust. § 68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty pozbývá platnosti dnem 31. prosince 2004, a to tak, že toto omezení nadále stanoveno není. Žalobce v podané žalobě nejprve rozebíral právní pojmy nabytí platnosti a účinnosti. Uvedl, že nabytím platnosti se v souladu se zákonem č. 309/1999 Sb. o Sbírce zákonů (dále jen „zákon o Sbírce zákonů“) rozumí, že se zákon stane součástí právního řádu České republiky. Platí, že zákon nabývá platnosti dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů. Dnem vyhlášení je den rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů, uvedený v jejím záhlaví. Nabytí platnosti je tedy jasně definováno zákonem o Sbírce zákonů a nemůže být příslušným zákonem nijak měněno. Platnost je pak základním předpokladem účinnosti zákona. Účinnost zákona znamená možnost způsobit následky s přijetím zákona spojené, tj. jeho aplikovatelnost. Pokud se týká pozbytí platnosti a účinnosti, obecným právním předpisem upraveno není. Pozbude-li zákon platnosti, pozbude zároveň i účinnosti. Ust. § 51 odst. 1 písm. i) a ust. § 68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty nabyla platnosti dne 23. dubna 2004, neboť toho dne byl zákon o dani z přidané hodnoty zveřejněn ve Sbírce zákonů. Nabytí účinnosti těchto ustanovení upravuje § 113 tohoto zákona, který stanoví, že tento zákon nabývá účinnosti dnem vstupu Smlouvy o přistoupení ČR k Evropské unii v platnost, s výjimkou ust. § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10, která pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004. Žalobce namítal, že stavba této věty odporuje zákonům formální logiky. Toto ustanovení stanoví, že některá ustanovení pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004, ovšem již neřeší otázku, kdy tato ustanovení nabývají účinnosti. Vzhledem k tomu se žalobce přikláněl ke stanovisku, že tato ustanovení nabývají účinnost stejně jako celý zákon, tj. dnem 1. května 2004. Pokud se týká pozbytí platnosti a účinnosti těchto ustanovení, z dikce zákona lze vyvodit, že od 1. ledna 2005 tato ustanovení nebyla platná, ovšem zákon vůbec neřešil jejich zrušení či vypuštění ze zákona. Žalobce odkázal na Legislativní pravidla vlády, dle kterých zrušuje-li se ustanovení právního předpisu, vyjádří se to v textu novely slovy „se zrušuje“. V daném případě k tomu však nedošlo, neboť výraz „zrušuje se“ nebyl v souvislosti s předmětnými ustanoveními použit. Dle žalobce tak předmětná ustanovení od 1. ledna 2005 pozbyla sice platnosti, nebyla však zrušena. Pojem „zrušuje se“ nelze zaměňovat s pojmem „pozbývá platnosti“. Aktem pozbytí platnosti existence samotného zneplatněného nezaniká, na rozdíl od zrušení. Neplatné tedy nadále existuje, lze tedy v případě zákonného ustanovení hovořit o „spícím ustanovení“. Žalobce odkázal na právní stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, které nechal zpracovat. V tomto se konstatuje, že daná problematika je již vyřešena plenárním usnesením Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp.zn. Pl. ÚS 2/02. Žalobce cituje z tohoto nálezu tak, že : „zmíněná derogace … měla za následek rehabilitaci ustanovení původně zrušeného (které je tak součástí právního řádu i nadále). Ústavní soud proto i ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 dovodil, že zrušením derogačního (zrušovacího) ustanovení se obnoví stav založený ustanovením původně zrušeným“. Žalobce dovozoval, že v případě zrušení derogačního ustanovení obsaženého v § 113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty provedené zákonem č. 109/2006 Sb., došlo ke zcela zřetelné rehabilitaci ust. § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty. Uvedená ustanovení nikdy nebyla zrušena, jako tomu bylo v případě, o kterém rozhodoval Ústavní soud. Dovozuje-li tedy Ústavní soud, že pokud je zrušeno derogační ustanovení, obnovuje se stav založený před ním, je tento názor plně aplikovatelný i na tento případ. Tato ustanovení tedy byla rehabilitována a opětovně včleněna do platného právního řádu. Tato ustavení jsou tak platná a účinná a je podle nich v praxi nutné postupovat, což znamená, že zdanitelná plnění přijatá v rámci provozování vybraných loterií a jiných podobných her jsou dle platné právní úpravy od daně z přidané hodnoty osvobozena s nárokem na odpočet daně. Žalobce dále poukázal na znalecký posudek zpracovaný soudním znalcem Ing. Josefem Nocarem ze dne 29. prosince 2006, který nechal žalobce zpracovat. Soudní znalec zde uvedl, že žalobce postupoval v případě sestavení daňového přiznání správně. K tvrzení žalovaného, že zákon o dani z přidané hodnoty vzhledem k ust. § 113 již dne 1. ledna 2005 neobsahoval předmětná sporná ustanovení, žalobce uvedl, že dotčená ustanovení nikdy nebyla zrušena či ze zákona vypuštěna, pouze ztratila platnost ve smyslu § 113, avšak nadále byla součástí právního řádu (byť podle právní úpravy platné a účinné od 1. ledna 2005 do 31. března 2006 neplatná a neúčinná). Podle žalobce zrušením textu ustanovení stanovícího pozbytí platnosti dojde k úplné rehabilitaci ustanovení, jejichž platnost byla omezena. Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že došlo pouze ke zrušení nadbytečného právního ustanovení, které již nemělo právní účinky. Žalovaný svým názorem popírá právní názor vyjádřený Ústavním soudem ČR, který je nutné považovat ze jednu z nejvyšších právních autorit. Žalobce rovněž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp.zn. 7 Afs 156/2006 ze dne 6. ledna 2006. Z tohoto rozhodnutí pak cituje mj.: „Jestliže Ústavní soud ve svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení. Opačný výklad (…) by představoval logickou chybu (…). Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastníků jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti soudního rozhodování, což samozřejmě představuje pochybení dosahující ústavní intenzity. (…) V podmínkách právního státu je proto nemyslitelné, aby obecný soud, s vědomím judikatury Ústavního soudu, s odvoláním na dikci zákona zvolil takovou jeho interpretaci, kterou Ústavní soud považuje za protiústavní“. Žalobce v těchto třech žalobách dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 355/02 ze dne 14. října 2002: „V souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu (…) je právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, resp. v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, obecně závazný při řešení typově shodných případů“. Žalobce dále polemizoval s názorem žalovaného ohledně úmyslu zákonodárce při přijímání předmětné novely zákona. Žalovaný uvádí, že zrušením právně neexistujících ustanovení revidoval zákonodárce právní stav tak, aby došlo k větší právní jistotě daňových subjektů. Od 1. ledna 2005 je provozování loterií a jiných podobných her posuzováno dle ust. § 51 odst. 1 písm. j), tj. jedná se o plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet. Dle výkladu žalobce by tak existoval stav, který by nebyl slučitelný s právní jistotou – na jedno plnění by totiž existovaly dvě právní normy, jedna nárok na odpočet přiznávající a druhá nikoliv. Žalobce k tomuto názoru uvádí, že nezastírá, že text zákona by tak obsah