4 As 2/2005 — Nejvyšší správní soud

10 A 55/2011- 43 - text 8 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobkyně: JUDr. R.B., zast. JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 18.1.2011, čj. 6/11-LO-SP/2, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 16.3.2011 domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl zamítnut její rozklad podaný proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 2.12.2010, čj. 468/2010-OJ-SO/14. Prvostupňovým rozhodnutím ministr spravedlnosti podle ust. § 11 odst. f) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „notářský řád“) odvolal žalobkyni, neboť byla pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin. Žalobkyně napadá rozhodnutí žalovaného z těchto skutkových a právních důvodů: 1. Ministr spravedlnosti je oprávněn v rámci své správní úvahy přihlédnout k okruhu důvodů, jenž je podstatně širší, než se uvádí v žalobou napadeném rozhodnutí, a zahrnuje i kategorii skutečností zvláštního zřetele hodných, v důsledku jejichž existence by rozhodnutí o odvolání z funkce bylo vůči notáři nepřiměřeně tvrdé a přísné, přičemž je třeba přihlédnout ke konkrétním skutkovým okolnostem projednávané věci. Žalobkyně tvrdí, že správní řízení ústící ve vydání rozhodnutí, jakožto aktu aplikace práva je pojmově spjato s individuálním posouzením každého jednotlivého případu, a proto i ministr spravedlnosti je tak ve správním řízení o odvolání notáře z funkce povinen zkoumat konkrétní okolnosti posuzovaného případu a mj. uvážit, zda s ohledem na zjištěné. Pokud zákonodárce zvolil řešení, kdy je notář odvoláván správním rozhodnutí, nelze toto řešení revidovat, že správní řízení bude zcela vyprázdněno a jeho výsledek bude od samého počátku znám. Ze zvoleného řešení lze dovozovat, že zákonodárce vnímal nutnost individualizace, pro níž je prostor právě ve správním řízení. Naposledy uvedená potřeba je o to palčivější, že ji nelze zcela uspokojit v trestním řízení. Trestní soud, který vede trestní řízení s obviněným notářem, je oprávněn zkoumat, zda došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, z jehož spáchání je obviněn, a uložit trest, který bude v souladu se zásadami trestání a nemá dostatečný prostor k tomu, aby přihlédl k dalším konsekvencím, které bude mít uložení trestu. Tento deficit je obzvláště zřetelný v případě žalobkyně, které byl uložen peněžitý trest a trest zákazu činnosti. Přitom, pokud by trest zákazu činnosti uložen nebyl a peněžitý trest byl vykonán před vydáním rozhodnutí o odvolání Ke zhojení tohoto deficitu v individualizaci trestání má dojít ve správním řízení o odvolání z funkce. Právě zde leží základní smysl samotné existence tohoto správního řízení. Žalobkyně dále uvádí, že vykonávala svou funkci svědomitě, je osobou jinak bezúhonnou a jednání, za které byla potrestána nikterak nesouvisí s výkonem funkce notáře. V případě žalobkyně se tedy jedná o ojedinělý exces, kdy žalobkyně nezvládla stresovou situaci, za což byla potrestána v souladu s trestním zákoníkem. Odvolání z funkce notáře však žalobkyni vystavuje situaci, kdy je zcela zmařena její stávající profesní kariéra a žalobkyně je nucena budovat kariéru novou. Jedná se o zásah do profesního i osobního života žalobkyně, který s ohledem na ostatní okolnosti věci činí trest za protiprávní jednání žalobkyně zcela nepřiměřeným 2. Žalobou napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva žalobkyně plynoucí z principů rovnosti a zákazu dvojího potrestání. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo porušeno ústavně zaručené právo dle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Podle čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Žalobkyně byla potrestána za totéž jednání dvakrát. Nejprve byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Jičíně k peněžitému trestu a k trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel, poté byla potrestána podruhé odvoláním z funkce notáře. K této své námitce žalobkyně uvádí, že pojem trestní řízení použitý protokolem k Úmluvě podléhá, shodně jako pojem trestní obvinění použitý v čl. 6 Úmluvy, autonomní interpretaci Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Vnitrostátní kvalifikace řízení jako trestního je pouze prvním, nikoli však rozhodujícím, kritériem pro určení, zda se v daném případě jedná o trestní řízení ve smyslu Úmluvy, či nikoli. Dalšími kritérii jsou povaha deliktu a povaha a intenzita sankce. K tomu, aby se jednalo o trestní obvinění, postačí alternativní splnění byť jednoho z uvedených kritérií (srov. především rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Engel proti Nizozemsku ze dne 8.6.1976). Tento test aplikují i vrcholné vnitrostátní soudy (srov. např. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 32/08 ze dne 29.9.2010, příp. rozsudek Nejvyššího správního soudu 4 As 2/2005-62 ze dne 20.1.2006 ). Žalobkyně je toho názoru, že odvolání z funkce notáře dle své povahy i intenzity sankcí trestní povahy, neboť má pro notáře shodné důsledky jako uložení kárného trestu odvolání z funkce, který může být uložen soudci, nebo kárnému trestu vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Jak rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně, tak rozhodnutí o odvolání z funkce je proto třeba považovat za rozhodnutí vydaná v trestním řízení ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a proto je vyloučeno, aby žalobkyně byla oběma těmito rozhodnutími potrestána za tentýž čin. Interpretaci pojmu tentýž čin Evropský soud pro lidská práva sjednotil v rozsudku Zolotukhin proti Rusku (rozsudek ze dne 10.2.2009, Č. stížnosti 14939/(3) tak, ŽC rozhodující je totožný či v podstatných rysech totožný skutek (odst. 82 rozsudku, cit. dle Kosař, D. Věc Zolotukhin proti Rusku- Ne bis in idem, Přehled rozsudků FSLP, roč. 2009, sv. 2, s. 103 a násl, ASPI, Praha). Právní kvalifikace ani objekt deliktu tak pro účely posouzení, zda se jedná o tentýž čin, nejsou podstatné. Své závěry Evropský soud pro lidská práva potvrdil i v dalším rozsudku (Ruotsalainen proti Finsku, rozsudek ze dne 16.6.2009, č. stížnosti 13079/03). Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu čj. 1 SKNO ze dne 30.10.2008, z kterého vyplývá, že zásadu ne bis in idem nutno vztahovat k totožnosti skutkového děje nikoli k totožnosti právní kvalifikace, s tím, že pravomocné potrestání v trestním řízení vylučuje, aby za tentýž skutek, byt' jinak právně kvalifikovaný, bylo se soudcem vedeno kárné řízení. 3. Napadeným rozhodnutí byl porušen též ústavní princip rovnosti, z něhož lze dovodit, že sankce ukládané v trestním řízení mají být se srovnatelných případech srovnatelné z čehož lze dovodit též nutnost přiměřenosti trestání závislou mj. na individuálních poměrech. Příslušnost k určité profesní skupině nemůže být důvodem pro uložení přísnějšího trestu. Za těchto okolností je proto zcela na místě, aby ust. § 11 odst. f) notářského řádu, jež dle názoru žalovaného nepřipouští správní úvahu ve smyslu uváděném žalobkyní, bylo interpretováno způsobem otevřeným k závazkům, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva, a mohl tak být naplněn čl.. 1 odst. 2 Ústavy. Pokud by soud dospěl k závěru, že taková interpretace vnitrostátního práva možná není, pak je třeba použít místo zákona přímo mezinárodní smlouvu, jak stanoví čl. 10 Ústavy. Žalobkyně poukazuje, že shora uvedené závěry odpovídají i současné judikatuře českých obecných soudů, které zásadu ne bis in idem aplikují i v situacích možného souběhu trestní a kárné odpovědnosti soudců. Není důvod, aby notáři byli podrobeni odlišnému zacházení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že z dikce ustanovení § 11 odst. f) notářského řádu jednoznačně plyne povinnost ministra spravedlnosti, při naplnění materiálního znaku, tedy odsouzení pro úmyslný trestný čin, notáře z funkce odvolat. Žalobkyni byla zachována procesní práva, rozhodnutí žalovaného bylo vyústěním reálné skutečnosti, kterou si žalobkyně přivodila sama, tedy zákonným důsledkem pravomocného odsouzení za úmyslný trestný čin. Žalovaný v řízení o odvolání žalobkyně z funkce nevystupuje jako orgán činný v trestním řízení ani jako kárný žalobce. Nepřísluší mu proto zkoumat, zda byla či nikoli naplněna skutková podstata úmyslného trestného činu, naopak tímto právním stavem je vázán a je povinen v souladu s právním stavem konat. Žalovaný je toho názoru, že zásadu ne bis in idem je třeba vázat na skutek samotný a jeho totožnost. Žalovaný v řízení o odvolání žalobkyně z