4 Ads 9/2012 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 17/2011- 112 - text 12 pokračování 11 Ad 17/2011 11Ad 17/2011 - 112 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce WALMARK, a.s., IČ: 00536016, se sídlem v Třinci, Oldřichovice 44, zastoupeného JUDr.Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Křenova 438/7, proti žalovanému Ministerstvu zdravotnictví České republiky, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 18.5.2011, č.j. MZDR 65142/2010, sp.zn. FAR: R8/2010, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, jímž žalovaný správní úřad rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen SÚKL) ze dne 24.9.2010, sp.zn. SUKLS109199/2010. Uvedenými rozhodnutími tak bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobce jako účastník správního řízení porušil v pozici šiřitele reklamní nabídkové akce namířené na odborníky, která byla zaměřena na propagaci léčivých přípravků Emoxen Gel 50 g a Emogen Gel 100 g povinnost, stanovenou v ustanovení § 5b odst.4 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně dalších zákonů, neboť v souvislosti s předmětnou reklamou byly v období ode dne 1.3.2009 do dne 31.3.2009 slibovány a nabízeny a v období od března do července 2009 poskytovány 131 lékárnám v České republice za nákup určitého množství léčivého přípravku Emoxen Gel dary, které neměly vztah k jimi vykonávané činnosti a nebyly nepatrné hodnoty, a to cestovní taška na kolečkách, koupelnová sada v dárkové krabici, dalekohled, kávovar, kosmetická dámská taška, kuchyňská váha, osobní váha, pikniková sada a toustovač. Tímto jednáním se účastník řízení podle názoru správních úřadů dopustil správního deliktu podle ustanovení § 8a odst.1 písm.k) zákona o regulaci reklamy. Dále účastník řízení podle napadených rozhodnutí porušil jako zpracovatel reklamního nabídkového katalogu s názvem Emoxen Gel – Vyberte si svůj dárek, který byl průvodním reklamním materiálem k výše uvedené reklamní akci a byl zaměřen na propagaci léčivých přípravků Emoxen Gel 50 g a Emoxen Gel 100 g, povinnost stanovenou v ustanovení § 5b odst. 4 zákona o regulaci reklamy, neboť tento reklamní nabídkový katalog, který byl v období od 1.3.2009 do 31.3.2009 šířen do lékáren jako průvodní reklamní materiál k uvedené reklamní akci a byl určen pro odborníky provádějící výdej léčivých přípravků, obsahoval pod bodem 1 na straně 7 katalogu tvrzení: „Obsahuje tzv. akcelerátor, tedy urychlovač vstřebávání, díky němuž působí rychle a silně přímo v místě bolesti či zánětu“, což jsou informace, které neodpovídají údajům uvedeným v souhrnu údajů o léčivém přípravku Emoxen Gel. Tímto jednáním se účastník řízení dopustil správního deliktu podle ustanovení § 8a odst.3 písm.f) zákona o regulaci reklamy. Napadenými rozhodnutími byla účastníku řízení za oba správní delikty uložena pokuta ve výši 350.000,- Kč. Žalobce v podané žalobě namítl, že rozhodnutí ústavu je nezákonné a nepřezkoumatelné, a z tohoto důvodu využil svého práva a napadl rozhodnutí ústavu odvoláním. V něm detailně vylíčil důvody nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí SÚKL. Protože samotné rozhodnutí ústavu je dle názoru žalobce nezákonné a nepřezkoumatelné, je rovněž nezákonné a nepřezkoumatelné i rozhodnutí žalovaného odvolacího správního úřadu, kterým ministerstvo rozhodnutí SÚKL potvrdilo. Žalobce v podané žalobě namítl, že nezákonnost rozhodnutí žalovaného spatřuje v tom, že ministerstvo ve shodě s ústavem aplikovalo ustanovení § 5b odst. 4 ve spojení s ustanovením § 2a a pak i sankční ustanovení zákona o regulaci reklamy na skutkový stav, na který se tyto právní normy nevztahují a postihuje žalobce za samotný útok toho samého správního deliktu, který byl spáchán předtím, než byl žalobce za jiné útoky toho samého správního deliktu již postižen. Žalobce namítl, že ústav a následně žalovaný správní úřad znění platného práva v podobě ustanovení § 2a zákona o regulaci reklamy neaplikují v podobě vytvořené zákonodárcem a svou interpretací, která je podle názoru žalobce nepřezkoumatelná a v rozporu s platným právem, rozšiřují obsah pojmu odborník pro účely zákona o regulaci reklamy také na další okruh subjektů nad rámec obsahu tohoto pojmu stanoveného právní normou. Právě ve vymezení pojmu odborník ústavem, které je obsažené v odůvodnění rozhodnutí správního úřadu prvého stupně a následně v akceptaci a potvrzení tohoto výkladu ministerstvem, spatřuje žalobce zásadní pochybení v podobě nezákonné aplikace zákona o regulaci reklamy u výroku č. 1 napadeného rozhodnutí. Podle názoru žalobce tvrzení o tom, že existují pouze dvě kategorie adresátů reklamy na léky a aplikace takové interpretace zákona o regulaci reklamy jsou nesprávné a v rozporu s platným právem. Jakákoli aplikace tohoto právního názoru ministerstvem musí být rovněž v rozporu s právem a rozhodnutí učiněné na podkladě takového právního posouzení je následně nezákonné. Podle názoru žalobce, podpořeného bohatě konstatovanou judikaturou v podané žalobě, nejen soud, ale tím spíše ani orgán státní správy nesmějí interpretací platné právo doplňovat nebo pro výkonnou moc nevýhodné znění platného práva napravovat za účelem prosazení své představy o správnosti řešení právních vztahů, na které dotčená právní norma dopadá nebo by podle názoru takového orgánu státní správy měla dopadat. Právní posouzení provedené ministerstvem a založené na použití poznámek ustanovení § 2a zákona o regulaci reklamy lze hodnotit nejen jako nesprávné, ale také jako účelové, nezákonné, a tudíž nepřezkoumatelné a současně v rozporu s uznávanými principy právního státu v demokratických systémech. Pokud zákon o léčivech používá pojmy a spojení jako lékárna vydá a provozovatelé oprávnění k výdeji apod., pak tím uvažuje o oprávnění k výdeji pouze a jen ve vymezeném širším významu oprávnění k výdeji léčivých přípravků, který se váže a omezuje pouze na oprávnění k výdeji jako na pojmový znak oprávnění provozovat zdravotnické zařízení lékárenské péče. Nelze proto tento způsob používání pojmu výdeje a oprávnění k výdeji, který byl do zákona o léčivech zaveden z konkrétních praktických důvodů a za konkrétním účelem a v souladu s tímto účelem musí být také vykládán, zneužit pro účely rozšiřování obsahu tohoto pojmu nebo slovního spojení do té míry, že tím lze rozšířit působnost vymezenou zcela jiným právním předpisem, který přímo a jednoznačně definuje a vymezuje obsah pojmu odborník pro své vlastní účely. Žalobce namítl, že ministerstvo se ve skutečnosti nezabývalo podstatou odvolacích námitek žalobce, týkajících se dosavadní výkladové praxe Státního ústavu pro kontrolu léčiv ve vztahu k obsahu pojmu odborník a legitimního očekávání žalobce ohledně kontinuity výkladu tohoto pojmu s právními úřady České republiky. Ministerstvo se rovněž žádným způsobem nevypořádalo se skutečností, že ústav na zjištěný skutkový stav u aktivit žalobce automaticky aplikoval právní posouzení, že dárky slibované a posléze poskytnuté zdravotnickým zařízením lékárenské péče byly více jak nepatrné hodnoty, když ústav bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění za tuto hodnotu považuje částku 1.500,- Kč pro jednoho odborníka za jeden kalendářní rok, jak vyplývá z pokynu ústavu č. ÚST-27. Zákon o regulaci reklamy v ustanovení § 5b odst. 4 výslovně stanoví, že hodnota prospěchu slibovaného nebo poskytovaného odborníkovi nesmí být větší než nepatrná a teprve tehdy, je-li větší, jedná se o jednání zákonem o regulaci reklamy zakázané a sankcionované. Tato právní norma ponechává posouzení nepatrnosti hodnoty na správním uvážení ústavu a ministerstva jako odvolacího orgánu, nicméně ani jeden z těchto příslušných orgánů žádným způsobem nezdůvodnil, z čeho vycházel a na čem založil své správní uvážení a posouzení o tom, že hodnota darů slibovaných a poskytnutých žalobcem je větší než hodnota nepatrná. Absence tohoto zdůvodnění a nemožnost prozkoumání této části právního posouzení činí dle názoru žalobce napadené rozhodnutí i rozhodnutí SÚKL nepřezkoumatelnými. Podle názoru žalobce žalovaný správní úřad ve své argumentaci zcela přehlíží skutečnost, že zákon o regulaci reklamy v ustanovení § 8, který upravuje přestupky na úseku regulace reklamy, spáchané fyzickými osobami, v odstavci třetím výslovně stanoví, že odborník se dopustí přestupku tím, že vyžaduje nebo přijímá výhody, které jsou podle ustanovení § 5b odst. 4 zakázané nebo které jsou v rozporu s ustanovením § 5b odst. 5. Zákonodárce tím dal nepochybně najevo, že v případě fyzických osob hodlá sankcionovat za porušení zákazu právě jen odborníka – fyzickou osobu oprávněnou předepisovat nebo vydávat léčivé přípravky. Kdyby bylo záměrem zákonodárce považovat za odborníka podle ustanovení § 2a z