— Nejvyšší správní soud

7 A 150/2010- 61 - text 14 7A 150/2010 pokračování 7A 150/2010 - 61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce: TECHNOEX spol. s r.o., IČ 44741359, se sídlem v Ostravě, Milíčova 1343/116, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky, se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 8.7. 2010, č.j. 21723/10/04210.R/012, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky (dále též „žalovaného správního úřadu“), jímž žalovaný rozhodl o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva (dále též „nalézacího správního úřadu“), kterým byl žalobce uznán vinným ze správního deliktu podle ustanovení § 22 odst.1 písm.c) bodu 1 zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střelivu a pyrotechnických předmětů, a kterým mu byla uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč. Žalobce v podané žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je dílem nezákonné a dílem nepřezkoumatelné. V prvním žalobním bodě žalobce uvedl, že podstatou skutkové podstaty správního deliktu, pro který byl žalobce postižen, je jeho jednání, spočívající v tom, že měl na tuzemský trh uvést ve výrokové části uvedené zbraně a střelivo, které nebyly v rozporu s ustanovením § 16 odst.3 zákona č. 156/2000 Sb. opatřeny zkušební značkou. Žalobce namítl, že ani v nalézacím, ani v řízení o odvolání neproběhlo ústní jednání, veškeré důkazy byly provedeny mimo ústní jednání a žalobci bylo v rámci daného řízení upřeno právo na spravedlivý proces, kdy jak žalovaný, tak i nalézací správní úřad neumožnil žalobci seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí podle ustanovení § 36 odst.3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Pokud by tak kdykoliv v průběhu nalézacího či odvolacího řízení správní úřady učinily, žalobce by nepochybně námitky, představující žalobní důvody, namítl již v řízení nalézacím či odvolacím. Žalovaný nemá vůbec najisto prokázáno, jakým právním režimem se smluvní vztah, upravující převod předmětných zbraní, řídil. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítl, že zboží (zbraně a střelivo), uvedené v napadeném rozhodnutí, nebylo určeno pro konečné uživatele na českém trhu, když na český trh bylo uvedeno toliko formálně předáním kupujícímu, který byl povinen tyto zbraně a střelivo bezodkladně vyvézt z území České republiky. Kupující nebyl oprávněn předmětné zbraně a střelivo na území České republiky prodávat a pokud by hodlal se zbraněmi dále obchodovat, dopustil by se kupující trestného činu podle ustanovení § 124d trestního zákona. Navíc tím, že Policie České republiky v postavení správního úřadu vydala k vývozu předmětných zbraní zbrojní průvodní listy, deklarovala mimo vší pochybnost zájem kupujícího předmětné zbraně a střelivo vyvézt mimo území České republiky, což osvědčila i asistencí při předmětném vývozu. Neobstojí proto teoretické námitky, že předmětné zbraně a střelivo mohly být na území České republiky fakticky uvedeny na vnitřním trhu či dalším osobám, ačkoliv tomu tak ve vztahu ke kupujícímu formálně bylo. Nalézací správní úřad se v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu nevypořádal s danou námitkou absence materiálního znaku daného správního deliktu, kdy veřejný zájem, sledovaný zákonem, nebyl jednáním žalobce dotčen, neboť jak zbraně, tak předmětné střelivo byly kupujícím ihned vyvezeny v rámci Evropské unie a následně spotřebovány v souladu s tamními předpisy i předpisy tuzemskými. Ve třetí žalobní námitce žalobce namítl, že žalovaný obecně a bez dalšího odmítl námitku žalobce, že k prodeji předmětných zbraní a střeliva došlo na základě platných zbrojních průvodních listů, kdy konstatoval, že tato okolnost je irelevantní a s případem nesouvisí. Žalobce se naopak domnívá, že i kdyby by se mělo jednat o porušení zákona, je žalobce uveden v právní omyl, neboť po celou dobu mu nikdo nevytkl žádnou chybu v postupu (i přes výše uvedené kontroly ze strany policie) a proto je zřejmé, že žalobce daný prodej realizoval na základě platných zbrojních průvodních listů a žil v domnění, že jeho jednání odpovídá zákonným předpisům. Žalobce proto nelze postihovat za něco, v čem jiný správní úřad – Policie České republiky – nespatřoval protiprávní jednání a svým rozhodnutím předmětné jednání nejen schválil, ale i umožnil. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl, že správní řízení lze v dané věci zahájit nejpozději do jednoho roku od okamžiku, kdy se o tomto protiprávním jednání správní úřad dozvěděl. V průběhu trestního řízení ve věci, vedené před Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě pod sp.zn. 4Kzv 49/2006, vyšly najevo skutečnosti, odůvodňující pochybnosti o tom, kdy se nalézací správní úřad dozvěděl o pochybnostech orgánů činných v trestním řízení o zákonnosti prodeje střelných zbraní a střeliva bez zkušebních značek na zbrojní průvodní listy s následným vývozem mimo území České republiky. Žalobce má indicie o tom, že tyto poznatky ve vztahu k žalobci předložil nalézacímu správnímu úřadu policejní orgán pplk.Zdeněk Baláš již v roce 2006, přičemž tuto námitku žalobce nemohl v průběhu správního řízení vznést, neboť mu nebylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce má najisto za prokázané, že nalézací správní úřad o skutečnostech, zakládajících podezření ze spáchání správního deliktu, věděl minimálně od roku 2006, k čemuž navrhuje provedení řady důkazních prostředků, jako jsou důkaz trestním spisem Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 48T 3/2008, důkaz výslechem svědků Ing.Zdeňka Štěpánka, bývalého kapitána Pavla Kejzlara a pplk.Ing.Antonína Kremla. Těmito a dalšími v žalobě označenými důkazy může žalobce prokázat, že nalézací správní úřad o skutečnostech odůvodňujících zahájení správního řízení o správním deliktu věděl minimálně od roku 2006 a že kontrola provedená v roce 2008 pouze formalizovala a procesně doložila skutečnosti, které nalézací správní úřad najisto věděl ze zbrojních průvodních listů, předložených Policií ČR. Nebude-li v dané věci najisto vyloučeno, že nalézacímu správnímu úřadu dané skutečnosti nesignalizovala ani Policie ČR, ani Policejní prezídium, dané pochybnosti o uplynutí subjektivní lhůty k zahájení správního řízení musí svědčit jednoznačně ve prospěch žalobce v souladu se zásadou in dubio pro reo. V páté žalobní námitce žalobce namítl, že k prodeji střeliva uvedeného v napadeném rozhodnutí nedošlo dne 28.6. 2006, kde byla vystavena výdejka ze skladu, ale den 23.5. 2006, kdy byla mezi žalobcem a kupujícím uzavřena kupní smlouva o koupi předmětného střeliva. Tímto dnem žalobce kupujícímu předmětné střelivo prodal a správní řízení bylo ve vztahu k předmětnému střelivu zahájeno až po uplynutí zákonem stanovené propadné objektivní lhůty a ve vztahu k danému střelivu je popsaný skutek promlčen. V šestém žalobním bodě žalobce namítl, že jak žalovaný, tak nalézací správní úřad rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného stavu věci, čímž porušily základní zásadu řízení, když neprovedly důkazy, uvedené žalobcem v podané žalobě. Tím, že žalovaný žalobci neumožnil seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, znemožnil žalobci navrhnout doplnění dokazování v naznačeném směru, a proto je na správním soudu, aby uložil žalovanému povinnost provést navržené důkazy v řízení před správním úřadem a nebo je soud ve správním soudnictví provedl sám v rozsahu, v jakém by je provedl správní úřad. V sedmém žalobním bodě žalobce namítl, že objektivní lhůta, v níž trestnost předmětného správního deliktu marně uplynula, jsou tři roky od jeho údajného spáchání. Trestnost jednání, pro které se ve věci správní řízení vede, zanikla podle názoru žalobce dávno před tím, než žalovaný v dané věci rozhodl. Pokud byl žalovaný v době rozhodování zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu č. 1338/2007 nečinný, aniž by tento v dané věci přiznal návrhu odkladný účinek, nelze danou skutečnost klást k tíži žalobce, když řízení před zvláštním senátem NSS obecně nepředstavuje překážku pro průběh správního řízení ve věci samé. To vše navíc za situace, kdy podle názoru soudu může přípravné řízení trestní i řízení správní souběžně probíhat vedle sebe. Podle názoru žalobce zde má své místo analogické použití soudního řádu správního, podle kterého může zvláštní senát k samostatnému návrhu přiznat podanému návrhu odkladný účinek. V osmém žalobním bodě žalobce namítl, že po stránce formální namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího správního úřadu, které ve výrokové části postrádá jasně a srozumitelně formulovaný výrok o vině, obsahující přesný