1 Afs 15/2008 — Nejvyšší správní soud

8 Af 22/2010- 215 - text 16 pokračování 8Af 22/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: PRIMOSSA a.s, se sídlem Praha 1, Kozí 914/9, IČ 602 81 600, zast. Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem, AK Praha 1, Senovážné nám. 23, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 15.5.2006, č.j.: FŘ-7190/13/06, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen “žalovaný”), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2003 vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1 dne 24.10.2005 pod č.j.: 244002/05/001511/4917. Žalobce v podané žalobě podrobně zrekapituloval průběh daňového řízení a namítl, že platební výměr a následně rozhodnutí o odvolání byly vydány na základě nezákonného řízení. Uvedl, že v předmětném případě bylo vytýkací řízení zahájeno výzvou správce daně ze dne 12.2.2004, ve které správce daně žalobce vyzval, aby k řádnému prokázání pravdivosti údajů o přijatých a uskutečněných zdanitelných plnění, vykázaných v daňovém přiznání za období prosinec 2003, předložil požadované dokumenty, přičemž nebyl splněn charakteristický rys výzvy, kterou se zahajuje vytýkací řízení, tj. určitost a konkrétnost takové výzvy. Učiněná výzva správce daně je podle žalobce zcela obecná, neboť správce daně vyzývá daňový subjekt k předložení záznamů a dokladů, týkajících se veškerých zdanitelných plnění, uskutečněných či přijatých ve zdaňovacím období prosinec 2003. Ve výzvě není uvedeno a konkretizováno, v čem správce daně spatřuje pochybnosti ohledně podaného daňového přiznání, v jakých ohledech nepovažuje podané daňové přiznání za správné, pravdivé nebo průkazné. Až ve výzvě ze dne 22.11.2004 bylo uvedeno, že správce daně má pochybnosti o pravdivosti a úplnosti údajů uvedených na fakturách od společností STAVREK a CARTRIXX. Žalobce zdůraznil, že řízení, které předcházelo vydání platebního výměru a rozhodnutí o odvolání, nebylo řádně zahájeno jako řízení vytýkací a s ohledem na rozsah věcný i časový je otázkou, zda řízení vůbec mělo charakter vytýkacího řízení a zda správce daně postupoval v souladu se zákonem o správě daní a poplatků. Žalobce v podané žalobě dále namítl, že správce daně vedl vytýkací řízení nepřiměřeně dlouho. Vytýkací řízení nebylo skončeno do dvanácti měsíců od jeho zahájení, jak předpokládá pokyn č. D-144, vydaný Ministerstvem financí ČR ke stanovení lhůt pro uzavření vytýkacího řízení, nýbrž vše trvalo celkem více než dvacet měsíců. Žalobci není rovněž známo, že by správce daně v souladu s pokynem č. D-144 žádal žalovaného o prodloužení lhůt, jak to uvedený pokyn vyžaduje. Z tohoto důvodu se žalobce domnívá, že správce daně postupoval v rozporu s pokynem č. D-144, který pro něho byl pro vytýkací řízení právně závazný, a proto řízení, které předcházelo vydání platebního výměru a rozhodnutí o odvolání trpí závažnými procesními vadami, v důsledku kterých je toto řízení nutno považovat za nezákonné. Nezákonnost řízení způsobuje nezákonnost platebního výměru i rozhodnutí o odvolání, neboť správce daně a žalovaný správní orgán v řízení, které předcházelo jejich vydání, postupovali nezákonně. Žalobce v podané žalobě namítl rovněž nesprávné a neúplné zjištění skutečného stavu žalovaným a finančním úřadem ve věci nároku žalobce na odpočet daně z přidané hodnoty. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného a finančního úřadu, že neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v prosinci 2003 ve výši 4.290.778,- Kč, neboť je zde zcela opomíjena právní a obsahová stránka právních úkonů, reálně uskutečněných žalobcem a jeho dodavateli i obsah zákonných ustanovení. Žalovaný ani správce daně nikdy nezpochybňovali skutečnost, že žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty již od 19. dubna 1994. Zdanitelným plněním zákon rozumí mimo jiné i dodání zboží a převod nemovitostí, při kterém dochází ke změně vlastnického práva nebo příslušnosti k hospodaření. V daném případě došlo k dodání zboží, při kterém dochází ke změně vlastnického práva, přičemž žalobce v podané žalobě dovozoval s ohledem na ustanovení § 446 obchodního zákoníku, že předpokladem nabytí vlastnictví kupujícím je jen jeho dobrá víra v době uzavření kupní smlouvy, která je předpokládána. Jestliže správní orgány obou stupňů uvádějí, že u dodavatele nebylo prokázáno přijetí zboží, držení zboží a ani nabytí vlastnického práva, tato skutečnost podle žalobce ve svém důsledku neznamená, že by dodavatelé nebyli vlastníky prodávaného zboží, tj. zlata, ale pouze tuto skutečnost správci daně neprokázali. V daném případě je nepochybné, že ke zdanitelnému plnění došlo, neboť zboží bylo dodáno a ke změně vlastnického práva došlo. Při naplnění podmínky, že plnění bylo uskutečněno jiným plátcem, nezáleží na tom, zda dodavatelé byli vlastníky prodávaného zboží či nikoli. Splnění této podmínky závisí pouze na tom, zda dodavatelé uskutečnili dodání zboží, tj. zdanitelné plnění vůči žalobci a ten nabyl vlastnické právo k tomuto zboží a zda dodavatelé byli plátci daně z přidané hodnoty podle platných právních předpisů. Žalovaný ani správce daně nikdy nečinili sporným splnění další zákonné podmínky, tj. že žalobce plnění použil při svém podnikání. Z uvedených skutečností se žalobce domnívá, že je zřejmé, že naplnil všechny zákonné požadavky pro vznik nároku na odpočet daně. Dále lze podle žalobce vyvodit závěr, že finanční orgány v daném případě rozporovaly u žalobce pouze splnění jediné z podmínek vzniku nároku na odpočet, a to přijetí zdanitelného plnění od plátce, který je uveden na daňových dokladech. K námitce prokázání nároku na odpočet DPH žalobce v podané žalobě uvedl, že daňové doklady předložené správci daně v rámci daňového řízení byly bezpochyby doklady vystavenými na základě uskutečnění zdanitelných plnění a byly vystaveny plátci, kteří zdanitelné plnění vůči žalobci uskutečnili. Jsou proto zcela jistě daňovými doklady, které jsou předvídány v ustanovení § 19 odst.2 zákona o dani z přidané hodnoty s tím, že lze dále pokračovat v dokazování pouze v rámci splnění podmínek, uvedených v ustanovení § 19 odst.1 zákona o dani z přidané hodnoty. Skutečnost, zda dodavatelé byli či nebyli v době prodeje zboží žalobci jeho vlastníkem, nemá přímý vztah ke splnění podmínky pro vznik nároku na odpočet daně. V tomto případě je proto podle žalobce rozhodující, kdo vůči žalobci uskutečnil zdanitelné plnění, tj. kdo mu předmětné zboží dodal, zda k němu na základě tohoto dodání nabyl žalobce vlastnické právo a zda tento subjekt (prodávající) byl plátcem daně z přidané hodnoty. Předmětné zboží v daném případě žalobci dodaly společnosti STAVREK a CARTRIXX, což bylo dostatečně prokázáno výpověďmi svědků, příjemkami na sklad, daňovými doklady apod., žalobce v souladu s ustanovením obchodního zákoníku rozhodně ke zboží nabyl vlastnické právo a výše uvedené společnosti byly v rozhodném období plátci daně z přidané hodnoty. Žalobce v daném případě předložil finančním orgánům veškeré možné důkazní prostředky, které mohly být z jeho strany k prokázání existence zdanitelného plnění předloženy. Žalobce přitom nemůže nést odpovědnost za prokázání zdanitelných plnění jeho smluvními partnery a v žádném případě nemůže nést odpovědnost za kvalitu podkladů, které předloží při kontrole jeho smluvní partneři i za způsob, jakým smluvní partneři postupují v řízení před správcem daně. V daném případě žalovaný, resp. správce daně na místo toho, aby prokázal neexistenci zdanitelného plnění, případně že zdanitelné plnění uskutečnil někdo jiný, než výše uvedení dodavatelé, žalobci sdělil, že nebylo objektivně a věrohodně prokázáno, a to ani odvolatelem ani šetřením správce daně, že odvolatel (žalobce) přijal fakturované dodávky zlata skutečně od těchto dodavatelů a že tito plátci deklarovaní na předmětných fakturách byli skutečnými dodavateli předmětných plnění. Podle názoru žalobce však žalobce přijetí zdanitelných plnění od uvedených dodavatelů prokázal a bylo tedy na správci daně, aby prokázal, že tomu tak není. Žalovaný i správce daně zásadním způsobem porušili povinnost týkající se hodnocení důkazů podle ustanovení § 2 odst.3 zákona o správě daní a poplatků. Dodavateli zboží byli společnosti STAVREK a CARTRIXX, přičemž všechny důkazní prostředky předložené žalobcem se ve všech rysech shodují a vzájemně se potvrzují. Žalobce v podané žalobě dále namítl, že prokázal žalovaným požadované skutečnosti a následně tak přešla důkazní povinnost na žalovaného. Žalovaný však neprokázal podle ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků existenci skutečností, vyvracejícíc