1 Afs 113/2009 — Nejvyšší správní soud

8 Af 33/2013- 96 - text 7 pokračování 8Af 33/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: VÚN – AQUAHOLDING, s.r.o., se sídlem Praha 9, Lisabonská 2394/4, IČ: 250 20 609, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 12. 12. 2008, č.j. 603/08-1300-202512, t a k t o : I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 12. 12. 2008 č.j. 603/08-1300-202512 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8.772,- Kč a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž byl změněn dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty, vydaný Finančním úřadem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi dne 4. 4. 2007 pod č.j. 50855/07/057911/4413, a to tak, že za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2002 byla částka dodatečně vyměřené daně z přidané hodnoty snížena z částky 134 693,- Kč na částku 35 897,- Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný mimo jiné uvedl, že Finanční úřad v Teplicích (správně Finanční úřad v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi) na základě výsledků provedené kontroly popsaných ve zprávě o kontrole č.j. 130617/06/210931/2445 dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2002 ve výši 134 693,- Kč. Správce daně dospěl k závěru, že žalobce v rozporu s ust. § 19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty neoprávněně uplatnil nárok na odpočet, neboť v daňovém řízení neprokázal, že přijatá zdanitelná plnění použil při podnikání. Ze zjištěných skutečností bylo zřejmé, že v průběhu daňového řízení předložil žalobce správci daně pouze obecný seznam činností, pro který byly nakoupené pohonné hmoty určeny. K jednotlivým činnostem však nepředložil konkrétní spotřebu pohonných hmot. Jako důkaz nelze uznat ani žalobcem navrhované kontroly za jednotlivá zdaňovací období roku 2001 — 2005, neboť za uvedená období kontrola daně z přidané hodnoty ani kontrola daně z příjmů právnických osob se neuskutečnila. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce v daňovém řízení neprokázal, že přijaté zdanitelné plnění použil při podnikání. Neunesl tak důkazní břemeno ve smyslu ust. § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., neboť neprokázal oprávněnost nároku na odpočet. Na základě těchto skutečností byly žalobci v souladu s ust. § 19 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. oprávněně vyloučeny předmětné doklady z nároku na odpočet daně. K námitce ve věci zvýšení uskutečněných zdanitelných plnění o 2 762,- Kč za dodávku služeb odvolací orgán uvedl, že žalobce mimo jiné vystavil fakturu č. 2200021 a č. 2200039 pro odběratele Ing. F. M., jimiž žalobce účtoval zálohu ve výši 43 920,- Kč za kapitánské služby v době od 24. 5. 2002 do 16. 6. 2002 a zálohu ve výši 11 310,- Kč za dopravné a stravné za období od 2. 6. 2002 do 16. 2. 2002. Na výzvu správce daně k předložení důkazních prostředků žalobce reagoval pouze předložením žaloby s tím, že uvedené faktury jsou v žalobním návrhu. Na to odvolací orgán konstatoval, že zdanitelné plnění při poskytnutí služeb se považuje za uskutečněné dnem jejich poskytnutí nebo zaplacení, a to tím dnem, který nastane dříve. Není tedy rozhodující, že žalobcem dodaná služba nebyla odběratelem zaplacena a podaná žaloba není důkazem. Žalobce byl povinen uplatnit daň na výstupu, a jelikož neprokázal, že tuto povinnost splnil, správce daně mu zvýšil daň na výstupu o 2 762,- Kč. Konečně odvolací orgán uvedl, že přihlédl k námitkám žalobce vztahujícím se k dokladům od společnosti UPC Česká republika, a.s. k faktuře č. 22000016 za prodej motocyklu, k nákupu potravin a nápojů a k námitkám týkajícím se majetku zničeného povodní. a na základě této skutečnosti snížil dodatečně vyměřenou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2002 o 98 796,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce uvedl, že žalovaný se mýlil, uvedl-li, že DPPO a DPH za uvedené období nebyly kontrolovány. Právě dodatečné vyměření DPH za předmětné zdaňovací období vyplývá ze Zprávy o kontrole DPH č.j. 130617/06/210931/2445 projednané dne 30. 3. 2007 a dodatečné vyměření daňové ztráty ze Zprávy o kontrole DPPO č.j. 1230648/06/210931/6851 projednané téhož dne. Při kontrole DPPO správcem daně, jak z bodu II Zprávy o kontrole DPPO vyplývá, kontroloval mimo jiné výdajové faktury, pokladní doklady, hlavní účetní knihy, evidenci majetku, deníky. Nákup pohonných hmot ve Výsledovce vyplývá z následujících položek: a) 004 Spotřebované nákupy - PHM SAAB 9000i 121 228,61 Kč. Deník jízd na automobil byl při kontrole předložen. b) 006 Spotřebované nákupy- PHM PILA 16.578,- Kč. Zařazení pily do majetku bylo zkontrolováno. c) 007 Spotřebované nákupy - PHM PŮJČOVNA 85.762,- Kč, Podle žalobce půjčovna činí jen část prostředků na pohonné hmoty, ač se snažil žalovaný stejně jako správce daně vzbudit opačný dojem. Přitom bylo v odvolacím řízení žalobcem uvedeno a následně doloženo, že deník jízd u lodních cest vést nelze (viz onen přehled empirických výpočtů), na zkušební jízdy plavidly pochopitelně muselo být spotřebováno palivo a výnosy z lodní dopravy tvoří nepoměrně vyšší položku. Za těchto okolností je pracovní sešit — deník tržeb — zcela zbytečný, ač ve spisu Liška a spol., jak jej uváděl žalovaný, opravdu je obsažen. Žalobce také namítal, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí ani neuvedl, zda do soudního spisu 5T 22/2002 u Okresního soudu v Ústí nad Labem bylo nahlédnuto, či se žalovaný spokojil s tvrzením soudu, d) 008 Spotřebované nákupy - PHM Centrála 201.441,67 Kč, Zařazení centrálního objektu bylo zkontrolováno. Dle žalobce je zjevné, že bylo třeba topit, svítit, používat generátor apod. e) Výnosy z půjčovny vodních atrakcí vyplývají z položky 000 Tržby z prodeje služeb – 452.539,- Kč, přičemž tyto výnosy plně odpovídají nákladům na PHM z půjčovny. Žalobce dále namítl, že žalovaný vyvodil závěr, že žádných pohonných hmot žalobce ke svému podnikání nepoužil, dokonce ani ke svým výnosům z půjčovny lodních atrakcí, které plynou právě z lodních jízd, při nichž se spotřebovávají pohonné hmoty. Pokud jde o zdanitelné plnění vůči Ing. M., žalobce uvedl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 19C 284/2007-20, který nabyl právní moci dne 25. 1. 2008, byla žaloba proti Ing. M. zamítnuta. Uskutečnění zdanitelného plnění tak není prokázáno a zvýšení daně na vstupu je neodůvodněné. Žalobce má tedy zato, že žalovaný, stejně jako prvoinstanční orgán, porušil své povinnosti při dokazování uvedené v ust. § 2 odst. 2, § 31 odst. 2 a 4 a § 31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. Nepřihlédl totiž ke všem okolnostem, které vyšly v daňovém řízení najevo, a neohodnotil veškeré důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Nárok na uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty v souvislosti s nákupem PHM pro lodní jízdy žalobce jednoznačně měl. Žalobce tudíž navrhl, aby soud jeho žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. Žalovaný ve vyjádření žalobě odmítl námitky žalobce, setrval na svém rozhodnutí a soudu navrhl, aby žalobu v celém rozsahu pro nedůvodnost zamítl. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud posoudil předmětnou věc takto: V daném případě na základě provedené kontroly byla žalobci správcem daně dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2003. Správce daně dospěl k závěru, že žalobce v rozporu s ust. § 19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. neoprávněně v předmětných zdaňovacích obdobích uplatnil nárok na odpočet, neboť v daňovém řízení neprokázal, že přijatá zdanitelná plnění použil pro podnikání. Podle ust. § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Obecně lze tedy konstatovat, že je nesporně na žalobci, jako daňovém subjektu, aby v rámci daňového řízení předložil takové důkazní prostředky, jimiž prokáže, že v daném případě pohonné hmoty, které nakoupil, že tyto pak využil a spotřeboval pro své podnikání. Není tedy sporu o tom, že žalobce v tomto směru nese důkazní povinnost, důkazní břemeno. Jak žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí, byl žalobce v průběhu daňového řízení vyzván výzvou ze dne 14. 11. 2005 č.j. 15473/05/210932/2445, která se však nenachází ve správním spise, aby správci daně předložil takové důkazní prostředky, které prokáží, že fakturovaná zdanitelná plnění použil pro své podnikání. Žalobce na výzvu reagoval písemným vyjádřením ze dne 13. 1. 2005, v němž sdělil, že nákup pohonných hmot byl přesně uveden