1 As 132/2011 — Nejvyšší správní soud

1 A 52/2014- 23 - text 7 pokračování 1A 52/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: J. L., nar. X, st. přísl. Čínská lidová republika, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, IČ 75151472, Křižíkova 12, 180 00 Praha 8, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 9. 2014 čj. KRPA-378847/ČJ-2014-000022, t a k t o : I. Rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014 čj. KRPA-378847/ČJ-2014-000022 se ruší a věc se vrací zpět žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 8.228,- Kč k rukám právního zástupce žalobce do jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byl podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytů cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěn za účelem správního vyhoštění; doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Žalobce vytýká žalované především nedostatečné zohlednění skutkových okolností jeho případu. Předně připomíná, že se na území ČR zdržoval bez platného víza pouhý den, přičemž se sám a dobrovolně dostavil k žalované za účelem vystavení výjezdního příkazu, neboť mu nebyla řádně stanovena lhůta k vycestování. Zároveň žalovanou zpravil o skutečnosti, že ve lhůtě několika dnů bude jeho manželce vydána listina o nabytí státního občanství České republiky, se všemi konsekvencemi z tohoto faktu vyplývajícími pro zrušení platnosti správního vyhoštění. Žalobce dodává, že o zrušení správního vyhoštění již požádal, přičemž uvedené řízení bylo přerušeno za účelem doložení Listiny o nabytí státního občanství Žalobce má dále za to, že z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí nelze dovodit na základě jakých skutečností, podkladů a informací žalovaná ve věci postupovala, když neuvedla naprosto žádné úvahy, jimiž se řídila při posouzení objektivní překážky žalobce pro vycestování z území ČR ani pro posouzení délky neoprávněného pobytu na území ČR. V této souvislosti poukazuje žalobce na fakt, že zajištění je nutno považovat za mimořádný institut, kterým je umožněno správním orgánům zasáhnout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu. Vzhledem k jeho mimořádnosti má žalobce za to, že je třeba jej použít jen ve výjimečných případech, kdy je zjevné, že jiné řešení nepřichází v úvahu. Dle názoru žalobce však žalovaná v jeho případě nezohlednila podmínku realizovatelnosti správního vyhoštění v době zajištění, respektive se jí zabývala jen velmi povšechně. V tomto ohledu poukazuje zejména na své nadstandardní rodinné zázemí na území České republiky, kde má nezletilé dítě s přiznaným trvalým pobytem a manželku, která je občankou České republiky, což jsou evidentně okolnosti, které mohou bránit realizaci správního vyhoštění mimo jiné i z důvodu mezinárodněprávních závazků České republiky, a proto by neměly ujít pozornosti správního orgánu tak, jako se tomu stalo v případě žalované a napadeného rozhodnutí. Žalobce dále namítá, že se žalovaná nikterak nevypořádala s otázkou postupu dle § 123b zákona o pobytu cizinců a ignorovala nejen stav věci, ale i jím nabízené garance, sloužící právě k podpoře aplikace mírnějších institutů nežli je zajištění. Žalovaná však zcela evidentně alternativu uložení zvláštního opatření vyloučila, přestože z protokolu o vyjádření účastníka řízení věděla, že žalobce disponuje adekvátními finančními prostředky a navrhl poměrně vysokou částku 30.000,- Kč jakožto finanční záruku. Žalovaná se k této okolnosti vůbec nevyjádřila a dle názoru žalobce tudíž učinila své rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalobce v návaznosti na výše uvedené namítá, že žalovaná řádně nezjistila stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce se důvodně domnívá, že žalovaná byla povinna v tak závažné věci jako je zajištění žalobce nejen řádně vyslechnout jeho manželku a z tohoto výslechu dovodit adekvátní konsekvence, ale taktéž minimálně v souladu s §137 zákona o pobytu cizinců prostřednictvím institutu vysvětlení zjistit okolnosti ohledně nabytí občanství jeho manželky a ohledně její schopnosti uhradit finanční záruku a to právě v kontextu aplikace tzv. zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území. Žalobce dodává, že za daných skutkových okolností (rodinné zázemí + nabídnutá finanční záruka) neměla žalovaná důvod předpokládat, že se bude skrývat či jinak komplikovat realizaci správního vyhoštění, byť ona dospěla k opačnému závěru, který však nijak nezdůvodnila. Ve vyjádření k obsahu žaloby žalovaná konstatuje, že k vydání napadeného rozhodnutí přistoupila po náležitě zjištěném stavu věci a trvá na svých závěrech, jež učinila v napadeném rozhodnutí. Předně uvádí, že volba zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území dle § 123b zákona o pobytu cizinců je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se nebude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince. Žalovaná konstatuje, že v projednávaném případě shledala důvodnou obavu, že se žalobce bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění, a to s ohledem na jeho dosavadní chování. Proto přistoupila přímo k jeho zajištění, aniž by nejprve užila zvláštní opatření dle § 123b, jelikož dospěla k závěru, že v případě žalobce existuje důvodná obava, že výkon správního vyhoštění bude z jeho strany zmařen. Žalovaná stejně tak nesouhlasí s námitkou žalobce, že se nedostatečně vypořádala s otázkou možné realizovatelnosti správního vyhoštění. Poukazuje na § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který stanoví: „V řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.“ Z výše uvedeného je dle žalované zřejmé, že rozhodnutí o zajištění je počátečním úkonem řízení, resp. druhým úkonem po doručení oznámení o zahájení řízení v právní věci, takže tomuto řízení nemůže předcházet žádné rozsáhlé důkazní řízení. Dle žalované si je správní orgán povinen obstarat pouze takové množství podkladů, aby mohl rozhodnout, zda jsou naplněny podmínky zajištění. Žalovaná je přesvědčena, že výstižně shrnula podstatné skutečnosti skutkového stavu, přičemž dospěla k závěru, že neexistují dlouhodobé překážky, které by znemožňovaly žalobce vyhostit. Konstatuje, že v době vydání napadeného rozhodnutí nic nenasvědčovalo tomu, že by se rodinné poměry žalobce od doby vydání rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 9. 10. 2012 podstatně změnily, přičemž dodává, že toto řízení bylo podrobeno i soudnímu přezkumu. Dle žalované bylo v době vydání napadeného rozhodnutí postaveno na jisto, že cizinec nedosahuje postavení rodinného příslušníka občana EU, jelikož k tomu došlo až 6. 10. 2014 a současně nebylo sporu, že žalobce je stále občanem Čínské lidové republiky. Žalovaná je toho názoru, že tudíž neobstojí námitka žalobce, že již v době vydání napadeného rozhodnutí dosahovala jeho manželka postavení občana České republiky. Připomíná, že nabývání státního občanství České republiky udělením je možné datovat od doby, kdy je cizinci na místo písemného vyhotoveného rozhodnutí vydána Listina o udělení státního občanství České republiky a do doby vydání tohoto osvědčení proto nelze hovořit o tom, že se cizinec stal občanem České republiky. Pakliže v době vydání napadeného rozhodnutí, nebylo uděleno manželce žalobce státní občanství České republiky, nemohla žalovaná podle vlastních slov laborovat s tím, že se žalobce stal či stane rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Podle žalované je aplikace institutu zajištění pro definovaný cíl, kterým je správní vyhoštění, zcela adekvátní ve vztahu k řadě protiprávních činů žalobce a jiná mírnější opatření by byla z hlediska jeho jednání zcela neúčelná. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.) a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Pro lepší orientaci v dané věci soud krátce zrekapituluje podstatné okolnosti, které vyplynuly ze správního a soudního spisu. Žalobce se dne 30. 9. 2014 ve 13:15 hodin dostavil na pracoviště žalované v Praze 8, kde předložil cestovní pas Číny č. G51088633. Kontrolou cestovního dokladu bylo zjištěno, že žalobce naposledy pobýval na území České republiky na zákla