2 Azs 45/2008 — Nejvyšší správní soud

1 Az 17/2013- 89 - text 12 pokračování 1Az 17/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: T. B., nar. X, státní příslušnost Gruzie, zastoupeného JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou, se sídlem Jablonského 604/7, 326 00 Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, pošt. schr. 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2013, č.j. OAM-149/LE-PA03-ZA04-R2-2009, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovené právní zástupkyni se přiznává odměna ve výši 10.200,- Kč, která jí bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 26. 9. 2013, č.j. OAM-149/LE-PA03-ZA04-R2-2009, kterým žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“). Žalobce žalovanému vytýká, že si pro své rozhodování neobstaral zcela zásadní informace o skutečnostech, týkajících se případu žalobce, čímž nesplnil povinnost uloženou mu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Žalobce uvádí, že žalovaný napadené rozhodnutí postavil na tvrzené nevěrohodnosti jeho osoby, aniž uvedl konkrétní rozpory, na jejichž základě k tomuto závěru dospěl. Má za to, že jeho výpovědi byly v průběhu celého správního řízení konzistentní a pokud některé skutečnosti během řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany opomenul, bylo to zapříčiněno jeho strachem o život vycházejícím z obavy z vyzrazení prostřednictvím tlumočnice. Žalobce poukazuje také na fakt, že mu v průběhu celého řízení bylo poskytnuto několik tlumočníků a tlumočnic, avšak pouze jedna z nich byla schopna tlumočit do čečenštiny, což žalobce preferoval. Její tlumočení však nebylo dostatečně kvalitní a ostatní tlumočníci překládali do jiných jazyků. Dle názoru žalobce je tedy až s podivem, do jaké míry je za daných podmínek (vystřídání několika tlumočníků a pohovory vedené ve třech různých jazycích) jeho výpověď nerozporná. Žalobce dále namítá, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu ve smyslu § 12 azylového zákona, jelikož se v případě návratu do Gruzie obává pronásledování z důvodu zastávání politických názorů. Zmiňuje zejména, že se jako etnický Čečenec zapojil do čečensko - ruského konfliktu a to přímou pomocí čečenským bojovníkům (nikoliv pouze uprchlíkům, jak uvádí žalovaný) a podporoval také protirusky píšícího novináře, jenž byl posléze v souvislosti s touto činností zavražděn. Mimo to byl také v pravidelném kontaktu s vrcholnými představiteli bývalého čečenského režimu, a proto mu hrozí nebezpečí jak ze strany gruzínských státních orgánů, tak i ze strany kadyrovců (přívrženci současného proruského prezidenta Čečenské republiky). V této souvislosti dodává, že původcem pronásledování nebo vážné újmy dle § 2 odst. 9 azylového zákona se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že z jeho výpovědí nevyplývá žádná skutečnost, která by měla jeho obavy potvrzovat. V zemi původu byl již jednou gruzínskými státními orgány zadržen a bylo mu vyhrožováno. Jako nepravdivé označuje též tvrzení žalovaného, že žalobce nebyl schopen určit dobu, od které se začal skrývat. Jasně totiž uvedl, že nejdříve pobýval v místě svého bydliště, které bylo pod kontrolou čečenských bojovníků a teprve po jejich odchodu v roce 2004 se začal skrývat v horách. Přesto byl jeho pobyt zjišťován jak ze strany gruzínské policie, tak i ze strany kadyrovců. Příčinou jejich zájmu bylo, že žalobce podporou čečenských bojovníků a protirusky píšícího novináře jasně deklaroval svůj politický názor na čečensko-ruský konflikt. I přesto, že žalovaný nesouhlasí s ohrožením žalobcovy osoby, protože se nesprávně domnívá, že nebyl konkrétnímu nebezpečí vystaven, může být dle žalobce oprávněný strach z pronásledování podmíněn také tím, že byli pronásledování vystaveni žadatelovi příbuzní, přátelé či příslušníci stejné sociální skupiny. Žalobce nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že jeho obava z možného vydání (extradice) do Ruské federace z důvodu kontaktů s představiteli Čečenska-lčkérie je pouhou ničím nepodloženou spekulací. Dodává, že žalovaný k tomuto závěru dospěl na základě informací, jež ale hovoří pouze o případech oficiální extradice čečenských uprchlíků. Žalobce ovšem upozorňuje a upozorňoval, že tato předání probíhají neoficiálně, aniž by na předávané osoby byly vydávány zatykače či extradiční příkazy. Žalovaný však v této souvislosti pouze odkázal na jím použitou informaci, dle které v minulosti došlo k oficiálnímu předání celkem šesti osob, aniž by však vyvrátil tvrzení žalobce, že k předávání pro Gruzii nepohodlných osob mezi tajnými službami obou států docházelo i v jiných případech. Žalobce se dále ohrazuje proti tvrzení žalovaného, že fotografie, kde je žalobce zachycen společně s tehdejšími prezidenty Čečenska a Gruzie (Maschadov, Ševardnadze), vznikla v podstatě náhodou. Žalovaný zdůvodnil přítomnost žalobce na fotografii tím, že byl zvýhodněn díky postavení jeho strýce - podnikatele. Žalobce však připomíná, že sám Anzor Maschadov, syn bývalého čečenského prezidenta, který za tímto účelem přijel do Prahy, potvrdil na tiskové konferenci dne 11. 2. 2010, že žalobce s jeho otcem spolupracoval, a že proto může být na území Gruzie vystaven nebezpečí ze strany ruské tajné služby, která zde likviduje své odpůrce. Žalobce žalovanému vytýká také skutečnost, že si pro svá tvrzení a závěry v napadeném rozhodnutí neobstaral jedinou relevantní informaci o situaci v Gruzii týkající se schopnosti gruzínských státních orgánů zajistit ochranu před nezákonným jednáním ze strany ruské FSB (Federální služba bezpečnosti) a týkající se postoje gruzínské policie při vyšetřování trestných činů páchaných na osobách spjatých s čečenskými bojovníky. Dále žalobce namítá, že žalovaný fakticky napadené rozhodnutí postavil pouze na jedné informaci o situaci v zemi původu, jež navíc vycházela z podkladu „Čečenští uprchlíci a bojovníci v Gruzii“, jehož autorem je sám žalovaný. Za těchto okolností nelze dle žalobce hovořit o tom, že by si žalovaný obstaral informace vyvážené a ověřené z více zdrojů, což však bylo jeho povinností. Žalobce také připomíná, že v řízení se v jeho prospěch vyjádřilo mnoho subjektů, u kterých lze předpokládat vysoké odborné znalosti o situaci, která v zemi původu žalobce panuje (zmiňuje vyjádření Amnesty International, UNHCR, Ally Dudajevové či syna bývalého prezidenta Maschadova). Uvádí, že přestože žalovaný napadá jeho důvěryhodnost, skutečnost, že se za něho postavili také významní političtí představitelé České republiky, svědčí spíše o opaku. Právní zástupkyni žalobce je z činnosti advokátky známé, že taková podpora je v řízeních o udělení mezinárodní ochrany zcela výjimečná a nesouhlasí proto s lakonickým odmítnutím, že jde pouze o deklaratorní tvrzení bez podrobné znalosti konkrétní věci. Nadto žalobce poznamenává, že konkrétně senátor Jaromír Štětina dlouhodobě působil jako válečný reportér v Čečensku, a proto u něj lze předpokládat znalost situace v tamním regionu. Žalobce dále žalovanému vytýká, že se dostatečným způsobem nevypořádal ani s žalobcem uváděnými skutečnostmi ve vztahu k možnému naplnění podmínek § 14 azylového zákona. Ačkoliv žalovaný uvedl, že se žalobce udělení humanitárního azylu nedomáhal, není povinností žadatele, aby uvedl, jakého konkrétního typu mezinárodní ochrany se svojí žádostí domáhá. Naopak je na žalovaném, aby posoudil relevanci skutečností, uvedených žadatelem, ve vztahu ke všem jejím formám. Žalobce považuje odůvodnění neudělení humanitárního azylu žalovaného za příliš strohé, bez uvedení konkrétních úvah, které žalovaného k jeho závěru vedly. Za zcela irelevantní žalobce považuje tvrzení žalovaného, že žalobce na území ČR nepodstupuje žádnou léčbu, a proto jeho zdravotní stav nepředstavuje důvod hodný zvláštního zřetele. Podle žalobce není při udělování humanitárního azylu ze zdravotních důvodů vyžadováno, aby žadatel podstupoval jakousi specializovanou léčbu, jak naznačuje žalovaný. Žalobce opakovaně poukazoval na svůj špatný psychický stav, kdy s ohledem na prožitá traumata v zemi původu trpí depresemi a posttraumatickým stresovým syndromem. Konečně má žalobce za to, že žalovaný pochybil též při hodnocení splnění podmínek ustanovení § 14a azylového zákona, když konstatoval, že žalobce