— Nejvyšší správní soud

10 A 257/2011- 56 - text 6 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: BMK servis, s. r. o., se sídlem Mahenova 164/2, Praha 5, zast. JUDr. Michalem Steckrem, advokátem, se sídlem U Kněžské louky 1, Praha 3, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného čj. ČOI 48651/11/O100/1000/11/Ši/Št, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 7. 6. 2011 č.j. ČOI 48651/11/O100/1000/11/Ši/Št, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Středočeský a Hlavní město Praha, ze dne 15. 4. 2011 č.j. 10/0424/11/34, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč za porušení ust. § 13 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, za naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ust. § 24 odst. 7 písm. i) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se žalobce v postavení prodávajícího dopustil tím, že spotřebitele řádně neinformoval o podmínkách uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb. Pochybení byla shledána u informací uvedených v Reklamačním řádu žalobce specifikovaných ve výroku tohoto rozhodnutí. Současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný nesprávně vyhodnotil postavení, v jakém se žalobce nachází vůči subjektům, kterým provádí záruční servis. Žalobce totiž v žádném případě nefiguruje vůči těmto subjektům jako prodávající, nýbrž jako společnost zabývající se servisní činností elektrospotřebičů, a to elektrospotřebičů mimo jiné i v záruční době. Žalobce vstupuje do smluvních vztahů s dovozci, kteří se zabývají importem předmětného zboží, případně i s jednotlivými prodávajícími. Žalobce poukazuje na ust. § 625 občanského zákoníku, kde je o subjektu v postavení žalobce pojednáváno jako o „jiném podnikateli určeném k opravě“, nikoliv však jako o prodávajícím. Není možné, aby se z titulu servisní činnosti v záruční době pohlíželo na žalobce jako na prodávajícího, z čehož evidentně vychází výše uvedené rozhodnutí žalovaného, podle něhož se žalobce v postavení prodávajícího měl dopustit určitého jednání a následně byl viněn z naplnění skutkové podstaty, kterou může porušit podle zákona o ochraně spotřebitele toliko prodávající. Nepravdivé je tvrzení, že klienti žalobce, kteří uplatní právo na reklamaci, nejsou informováni o podmínkách uplatnění rozporu s kupní smlouvou. Jak bylo uvedeno, subjekt uplatňující reklamaci u žalobce je informován o těchto podmínkách přímo prodávajícím, popřípadě dovozcem, a následně z Reklamačního řádu žalobcem. Je samozřejmostí, že v případě uplatnění reklamace je nutné, aby spotřebitel prokázal, že se na spotřebič vztahuje záruční oprava. Podle ust. § 620 odst. 3 občanského zákoníku je prodávající na žádost kupujícího povinen poskytnout záruku písemnou formou (záruční list). Takřka všichni obchodní partneři žalobce mají za to, že elektrospotřebiče jsou svou povahou takový druh zboží, na které je vhodné vystavit záruční list. Proto naprosto dobrovolně, aniž by jim to stanovil zákon, a aniž by o to spotřebitel sám musel žádat, záruční list automaticky vydávají. Pokud ale spotřebitel prokáže jiným způsobem, že výrobek zakoupil od obchodního partnera žalobce v zákonné dvouleté lhůtě, není odmítnut, co se týče provedení záruční opravy. Žalobce se tedy žádného správního deliktu nemohl dopustit, když neporušil žádné ustanovení ani zákona o ochraně spotřebitele ani občanského zákoníku. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobce v žalobě užívá totožnou argumentaci jako v podaném odvolání. Pouze stručně proto rekapituluje, že sám žalobce v Reklamačním řádu uvádí, že reklamační řád „se vztahuje na všechny výrobky, které společnost prodává, a na služby, které poskytuje“. Žalobce tedy navenek vůči spotřebiteli vystupuje jako prodávající ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele, a to navíc za situace, kdy kromě servisu elektrospotřebičů (pro jiné podnikatele) je předmětem podnikatelské činnosti žalovaného rovněž prodej elektrospotřebičů. K argumentu, že žalobce po spotřebiteli striktně nevyžaduje předložení záručního listu, žalovaný uvádí, že takový postup nezbavuje žalobce odpovědnosti za vytýkaný správní delikt. Uvedená informace (o nutnosti při reklamaci předložit záruční list) totiž zcela evidentně zhoršuje postavení spotřebitele, neboť je ve svém důsledku způsobilá spotřebitele od uplatnění jeho práv odradit. Žalovaný proto navrhuje, aby byla podaná žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Při kontrole provedené v provozovně žalobce dne 25. 1. 2011 na základě konkrétního podnětu spotřebitele bylo mimo jiné zjištěno, že v Reklamačním řádu vydaném žalobcem jsou kromě jiného následující ustanovení: - v bodě č. 11: „Záruka se nevztahuje na světelné zdroje a na veškeré mechanické poškození. Dále se záruka nevztahuje na poškození vyjímatelných dílů, zejména ze skla nebo plastů za předpokladu, že poškození těchto dílů nezpůsobila společnost.“ - v bodě č. 25: „Při uplatnění reklamace v záruční době se kupující prokáže kupujícímu (ve skutečnosti míněno prodávajícímu, pozn. soudu) dokladem o prodeji a záručním listem. Bez těchto dokladů nelze reklamaci v záruční době uznat a provést bezplatně.“ - v bodě č. 20: „Pokud se neprokáže, že k závadě na spotřebiči došlo vinou spotřebitele, je tento povinen společnosti uhradit cenu opravy a dopravu servisního technika na místo, kde mělo dojít k opravě spotřebitele (míněno patrně opravě spotřebiče, pozn. soudu).“ Správní orgán prvého stupně dospěl k závěru, že uvedené informace o podmínkách uplatnění odpovědnosti za vadu výrobků jsou v rozporu s platnou právní úpravou (konkrétně ust. § 55 a § 56 občanského zákoníku) a jsou způsobilé omezit a znevýhodnit spotřebitele oproti zákonné úpravě. Z tohoto důvodu žalobci příkazem ze dne 14. 3. 2011 č.j. 10/0424/11/P/34 uložil žalobci pokutu ve výši 10.000,- Kč za porušení § 13 a naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. i) zákona o ochraně spotřebitele a dále povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. Žalobce podal proti tomuto příkazu odpor. V jeho odůvodnění především uvedl, že při kontrole bylo nesprávně vyhodnoceno postavení, v jakém se žalobce nachází vůči subjektům, kterým provádí záruční servis. Dále argumentoval tím, že pokud spotřebitel prokáže jiným způsobem, že výrobek zakoupil u obchodního partnera navrhovatele v zákonné dvouleté lhůtě, není odmítnut, co se týče provedení záruční opravy. V tomto ohledu odpor obsahově koresponduje podané žalobě. Správní orgán prvého stupně poté vydal dne 15. 4. 2011 rozhodnutí, kterým žalobci opětovně uložil pokutu ve výši 10.000,- Kč za předmětný správní delikt a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč. K argumentům uvedeným žalobcem v odporu správní orgán uvedl, že žalobce se kromě servisu zabývá také prodejem výrobků. Dále poukázal na ust. § 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele, podle kterého je „prodávajícím“ podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby. Provádění servisu je beze všech pochyb poskytováním služby a správní orgán prvého stupně tak nepochybil při označení žalobce jako prodávajícího. Podnikatel v postavení prodávajícího vůči spotřebiteli je povinen v souladu s § 13 zákona o ochraně spotřebitele spotřebitele řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb, včetně podmínek uplatnění rozporu s kupní smlouvou. Nestačí proto, aby byl spotřebitel informován pouze subjektem, od kterého si výrobek zakoupil, ale také společností, která má vůči spotřebiteli postavení prodávajícího. K aplikovanému přístupu vůči spotřebitelům správní orgán uvedl, že spotřebitelé měli možnost seznámit pouze s obchodními podmínkami na internetových stránkách žalobce, ze kterých jednoznačně vyplývalo, že výrobek bude žalobcem k reklamaci přijat pouze v tom případě, že se prokáže jak dokladem o koupi, tak i záručním listem. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém zopakoval své argumenty uvedené v odporu. O tomto odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání bylo zamítnuto a prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že není pravdou tvrzení žalobce, že není vůči spotřebitelům v postavení prodávajícího, nýbrž že je pouze společností zabývající se servisní činností. V Reklamačním řádu sám žalobce uvádí, že reklamační řád se vztahuje na všechny v