4 As 57/2005 — Nejvyšší správní soud

10 A 38/2013- 79 - text 12 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Adolfs Loos Apartment Gallery s.r.o., IČ 285 19 213, se sídlem U Starého hřbitova 40/6, Praha 1 –Josefov, zast. JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo kultury ČR se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18.12.2012, čj. MK 770/2012 OLP, a rozhodnutí žalovaného ze dne 7.5.1977, čj. 2012/97, t a k t o : I. Žaloba proti rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18.12.2012, čj. MK 770/2012 OLP, se zamítá. II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.5.1997, čj. 2012/97, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18.12.2012, čj. MK 770/2012 OLP, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 3.9.2012, čj MK 56269/2012 OPP, sp.zn. MK-S 7057/2012 OPP, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o zrušení prohlášení obrazu Františka Kupky Tvar modré (dále jen obraz) za kulturní památku. Žalobce napadá rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18.12.2012, jakož i rozhodnutí prvostupňové pro jejich nezákonnost. Rovněž žalobce napadá rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 7.5.1997, kterou byl obraz prohlášen za kulturní památku a to z důvodu „naprosté nicotnosti a nekonkrétnosti“. V úvodu (bod 6-14 žaloby) popsal žalobce svůj postup předcházející podání žaloby. Dne 18.4.2012 byl v rámci aukce-dobrovolné dražby pořádané žalobcem obraz prodán za cenu 55.750.000,-Kč. Na základě Smlouvy o zprostředkování prodeje formou aukce vznikl žalobci nárok na provizi 18 % z prodejní ceny. Před prodejem obrazu se jednatel žalobce, tj. společnosti, která prodej obrazu zajišťovala, obrátil prostřednictvím emailu ze dne 18.1. 2012 s dotazem ve smyslu zákona č.106/1999 Sb., na Národní památkový ústav, o sdělení, zda obraz Františka Kupky se jménem Tvar modré (a další umělecká díla, která s touto věcí nesouvisí) je zapsán jako kulturní památka. Dne 26.1.2012 obdržel odpověď od paní Jany Chudobové, v které se uvádí: „ Dle našich záznamů a dle seznamu kulturních památek ČR není samostatně prohlášenou kulturní památkou ani jeden z vámi uvedených předmětů. Je možné, že některé z předmětů jsou zahrnuty do tzv. Waldesovy sbírky, ale ani tak není nikde zmínka, že by byla tato sbírka, ačkoliv byla navržena, prohlášena kulturní památkou.“ Dále žalobce uvedl, že poté, co bylo v médiích oznámeno, že došlo k prodeji obrazu, bylo žalobci e-mailem z tiskového referátu Národního památkového ústavu (dále jen „NPÚ“) sděleno (zprávou podepsanou Mgr. K.), že obraz je zapsán v evidenci NPÚ jako movitá památka. Dne 20.4.2012 žalobce obdržel zprávu od Ing. Arch. K. vedoucí odboru evidence, dokumentace a informačních systémů Ministerstva kultury, že obraz byl rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 7.5.1997, pod čj. 2012/97, prohlášen kulturní památkou. V sdělení Ministerstva kultury, odboru muzeí a galerií, je uvedeno, že soubor movitostí - konvolut děl moderního umění - 37 kusů, autorů J. Čapek, F. Kupka, A. Hudeček, R. Kremlička, O. Lebeda, prvé poloviny 20. století, Praha 1, Hradčanské náměstí 15, katastrální území Hradčany, část obce Hradčany, okres Hlavní město Praha, byl rozhodnutím prohlášen kulturní památkou pod čj. 2012/97 dne 7.5.1997 a následně zapsán do ústředního seznamu kulturních památek ČR s číslem rejstříku 49374/31-60356. Ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči ve znění pozdějších předpisů (dále zákon o památkové péči) má být kulturní památkou „konvolut děl" moderního umění, dle seznamu a přílohy. Příloha Rozhodnutí pak je nadepsána "Seznam obrazů Františka Kupky", má dvacet položek, z nichž u položky 10 je uvedeno "Tvar modré (1913-24), olej, plátno, 73x60 cm". Zda jde o obraz totožný s obrazem prodaným, dle mínění žalobce, nelze nijak zjistit. O existenci tohoto rozhodnutí žalobci dle jeho tvrzení nebylo nic známo. Vzhledem k tomu, že obraz byl vydražen cizincem, jehož úmyslem bylo, dle vyjádření žalobce, obraz z ČR vyvést a vystavovat jej v zahraničí, snažil se žalobce řešit situaci cestou prokázání, že v případě obrazu nejde o kulturní památku, jelikož nelze dle názoru žalobce ztotožnit obraz, který byl prodán s obrazem uvedeným v seznamu, který je přílohou rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 7.5.1997, pod čj. 2012/97. Žalobce poukázal na skutečnost, že poskytnutím nepravdivé informace ze strany NPÚ hrozí žalobci závažné komplikace a škoda spočívající v nejen ve ztrátě nároku na provizi v případě, že v důsledku tvrzení, že prodané dílo je kulturní památkou, kupec od kupní smlouvy odstoupí, ale i škoda na dobrém jménu společnosti žalobce. Námitky žalobce uvedené pod bodem 15 až 23 se vztahují k rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 7.5.1997, které žalobce považuje za nicotné a „vnitřně rozporné, v tom, že zcela nepřesně vymezuje předmět správního řízení, čímž je i fakticky neuskutečnitelné“, proto se žalobce ve vztahu k tomuto rozhodnutí domáhá vyslovení nicotnosti z následujících důvodů: Žalobce je toho mínění, že Ministerstvo kultury ČR nebylo oprávněno podle zákona č. 20/1987 Sb., rozhodnutí o prohlášení obrazu za kulturní památku vydat, neboť ze znění zákona č. 20/1987 Sb., účinného ke dni 7.5.1997 bylo oprávněno prohlásit za kulturní památku nemovité a movité věci, případně jejich soubory, pouze Ministerstvo kultury České socialistické republiky. Ministerstvo kultury ČR k vydání tohoto rozhodnutí nebylo dle názoru žalobce věcně příslušné a „není podstatné, že Ministerstvo kultury České socialistické republiky již řadu let neexistovalo“. Vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.4.2005, sp.zn. Pl. ÚS 21/04, podle kterého lze analogicky užít norem správního práva i tam kde platila zákonná výluka použití obecných předpisů o správním řízení, a to zvláště v situaci potřeby ochrany práv účastníků správního řízení, má žalobce za to, že tyto závěry Ústavního soudu se musí aplikovat i na řízení o prohlášení obrazu za kulturní památku. Žalobce v té souvislosti poukázal na povinnost správního orgánu dostatečně vymezit předmět řízení, což v případě rozhodnutí o prohlášení obrazu za kulturní památku, dle jeho názoru, nestalo, neboť správní orgán v tomto rozhodnutí „nedostatečně konkrétně vymezil předmět správního řízení, když nikterak konkrétně daný obraz neoznačil“. Pouhý odkaz na seznam v příloze, kde je uveden pod č. 10 Text : "Tvar modré, (1913-24) olej, plátno, 73 x 60 cm", není podle názoru žalobce při existenci např. možnosti fotodokumentace, dostatečně přesným vymezením uměleckého díla. Tato vada správního aktu se projevila jak v Návrhu na prohlášení věci za kulturní památku, tak v samotném Prohlášení za kulturní památku. V Návrhu i v prohlášení za kulturní památku navíc není prohlašované jednotlivé dílo, ale jakýsi konvolut děl moderního umění. Žalobce je toho názoru, že pojem konvolut, jak je definován v slovníku cizích slov rovněž nepřispívá k určitosti vymezení předmětu řízení. Jako místo umístění výše zmíněného "konvolutu", a to jak v Návrhu na prohlášení věci za kulturní památku, tak v samotném Prohlášení za kulturní památku, je uvedeno: "Praha-Hradčany, Hradčanské nám. 15, okres Praha 1". Podle žalobce není zřejmé, co je tím míněno, u neexistujícího konvolutu jde o nesmyslný údaj a je jisté, že nejde o adresu, kde by se v době správního rozhodování nacházel zmíněný obraz, tedy i případná identifikace uměleckého díla místem výskytu byla správním orgánem uvedena nikoli nepřesně, ale dokonce zcela chybně. V důsledku nedostatečné specifikace a vymezení obrazu v rozhodnutí o prohlášení obrazu památkou nelze konstatovat, že vydražený obraz je právě tím obrazem zmiňovaným v rozhodnutí o prohlášení za kulturní památku. Žalobce v další části žaloby (v bodu 24 až 29) tvrdí, že zákon neumožňuje žádnou kompenzaci vlastníka za nemožnost volně nakládat s věcí se statutem kulturní památky, proto je žalobce toho názoru, že zákon č. 20/1987 Sb., byl v rozporu s Ústavou jak v roce 1997, tak i nyní. Stát svým postupem „omezuje vlastníka disponovat plně s věcí v rámci nejen národní svobody volného pohybu zboží, ale i v rámci svobody pohybu zboží v rámci EU“. Ve vztahu k rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18.12.2012, pak žalobce namítá: Žalobce má za to, že Ministerstvo kultury ČR i ministryně v rámci projednání návrhu žádosti o zrušení prohlášení věci za kulturní památku měly vyslovit nicotnost původního rozhodnutí o prohlášení za kulturní památku z úřední povinnosti. Podle žalobcova názoru argumentace uvedená v řízení o žádosti o zrušení prohlášení věci za kulturní památku je dostatečným podnětem pro státní orgán, aby vyslovil nicotnost daného rozhodnutí. Ministerstvo kultury a stejně tak ministryn