7As 71/2010 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 18/2013- 32 - text 9 pokračování 11 Ad 18/2013 11Ad 18/2013 - 32 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně Ing.M.M., bytem v P. 3, H. 3, proti žalované Radě pro veřejný dohled nad auditem, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o žalobě proti rozhodnutí Rady pro veřejný dohled nad auditem ze dne 14.8.2013, č.j.: RVDA-186/2013 t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro veřejný dohled nad auditem ze dne 14.8.2013, č.j.: RVDA-186/2013 a podkladového rozhodnutí Kárné komise Komory auditorů České republiky ze dne 27.5.2013, č.j.: 897/DK02/2013/Ci. Uvedenými rozhodnutími byla žalobkyni pravomocně uložena v kárném řízení pokuta ve výši 10.000,-Kč za jednání, v němž žalovaná shledala zaviněné porušení ustanovení § 18 a § 21 odst.1 písm.b) zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech v platném znění s tím, že žalobkyně v konkrétně uvedených případech nedokumentovala skutečnosti, které podporují výrok a závěr auditora, který nebyl ze spisu přezkoumatelný. Žalobkyně v podané žalobě namítla, že podle jejího názoru byla obě rozhodnutí vydána na základě chybného vyhodnocení skutkového stavu, v rozporu s právními předpisy a orgánem nepříslušným takové rozhodnutí vůbec vydat. Podle názoru žalobkyně nebylo dostatečně vypořádáno tvrzení v odvolání o tom, že žalobkyně zpochybnila pravomoc Komory auditorů České republiky a její kárné komise ke kontrole a správnímu trestání auditora v případě tzv. nepovinných auditů. Vzhledem k ustanovením Směrnice Evropského parlamentu a Rady č.2006/43/ES má žalobkyně za to, že tato Směrnice upravuje a právně zavazuje adresáty této právní normy výhradně pro oblast provádění povinných auditů. Český zákon o auditech, nemá-li být v rozporu se Směrnicí, upravuje toliko oblast provádění povinných auditů, nereguluje a ani regulovat nemůže nepovinné (dobrovolně prováděné) ověřování účetních závěrek, když na takové regulaci není žádný relevantní veřejný právní zájem. Podle názoru žalobkyně vnitřním právním předpisem Komory, zejména dozorčím řádem a kárným řádem, nemohou být ukládány členům Komory povinnosti nebo dokonce sankce v rozporu s právním rámcem Směrnice a zákona o auditorech. Žalobkyně v podané žalobě dále namítla, že předmětem právního sporu mezi Radou pro veřejný dohled nad auditem a kárnou komisí na straně jedné a žalobkyní na straně druhé je, zda nepovinné audity jsou auditorskou činností ve smyslu ustanovení § 2 písm.b) zákona o auditech. Žalobkyně celou dobu konzistentně tvrdí, že žádné nepovinné auditorské služby, tedy ani povinné ověřování jiných ekonomických informací ani Směrnice ani zákon o auditorech neupravují. Jedinou relevantní zmínkou, definující jednotlivé druhy auditorské činnosti, je ustanovení § 2 odst.9 Příspěvkového řádu, která však svědčí jednoznačně právnímu výkladu žalobkyně. Podkladové rozhodnutí kárné komise, stejně jako rozhodnutí žalovaného odvolacího správního úřadu, se úmyslně a účelově zcela vyhýbají polemice s právní argumentací žalobkyně, odkazující na text předmětné pasáže příspěvkového řádu v odvolání proti podkladovému rozhodnutí kárné komise. Správní úřady se v daném případě vůbec nevypořádaly s podstatným důkazním prostředkem a s uplatněnou námitkou žalobkyně. Podle názoru žalobkyně se žalovaný správní úřad nevypořádal s právní argumentací žalobkyně o tom, že se nemohla dopustit porušení ustanovení § 21 odst.1 písm.b) zákona o auditorech, protože zakázka dobrovolného ověření roční účetní závěrky není podle tohoto zákona povinným ověřením jiných ekonomických informací, což je Radou bez řádného odůvodnění a argumentace tvrzeno. Taková zakázka (nepovinný audit) není ani povinným auditem ve smyslu ustanovení § 2 písm.a) zákona o auditorech a není ani povinným ověřením jiných ekonomických informací podle ustanovení § 2 písm.b) téhož zákona. Rovněž ustanovení § 24 zákona o auditorech „Kontrola kvality“ lze vztáhnout pouze na obsah právního pojmu auditorská činnost ve smyslu ustanovení § 2 písm.b) zákona o auditorech, tedy na takovou auditorskou činnost, kterou si příjemce zadal na základě existence své zákonné povinnosti „nechat se auditovat“. Žalobkyně namítla, že profesní komora je veřejnoprávní korporací, vykonávající veřejnou správu a další činnosti. Vykonává-li veřejnou správu, může jí vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Povinnosti tak mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Neodpovídají-li předpisy profesních komor této zásadě, soud je zruší. Žalobkyně proto namítá nicotnost žalovaného rozhodnutí Rady a podkladového rozhodnutí kárné komise v plném rozsahu pro absolutní nedostatek pravomoci Rady potvrzovat nicotné rozhodnutí kárné komise a dozorčí komise kontrolovat na základě zákona o auditorech spisy, vedené auditorem k nepovinným auditům, a pro absolutní nedostatek pravomoci kárné komise hodnotit a trestat údajné pochybení auditora ve vedení takových spisů při výkonu nepovinných auditů. V dalším bodě žaloby žalobkyně uplatnila námitky k údajným materiálním pochybením žalobkyně v oblasti vedení spisové dokumentace k nepovinným auditům. Z povahy těchto námitek vyplývá - podle názoru žalobkyně - že nejzávažnějším porušením předpisů Komory v očích kárné komise je to, že si žalobkyně dovolila věcnou právní argumentací zpochybnit oprávnění Komory kontrolovat a správně trestat v oblasti provádění nepovinných auditů. Z obsahu vyjádření žalované k podané žalobě vyplývá, že žalobkyně nesprávně vychází ze své představy, že právní rámec auditu a auditorských služeb v České republice je primárně vymezen Směrnicí Rady č. 2006/43/ES. Tato Směrnice podle názoru žalované upravuje pouze výkon povinného auditu. Právní rámec poskytovaných služeb v České republice je vymezen platným právním národním předpisem, tedy zákonem č. 93/2009 Sb., o auditorech, který je s právem Evropských společenství plně harmonizován. Auditorská činnost je v zákoně o auditorech upravena v ustanovení § 2 písm.b) tak, že auditorskou činností se rozumí provádění povinného auditu, přezkoumání hospodaření podle jiného právního předpisu, pokud toto přezkoumání provádí auditor, ověřování účetních záznamů, pokud tak stanoví jiný právní předpis a ověřování jiných ekonomických informací, prováděné podle auditorských standardů. Jde tedy nikoliv jen o výkon povinného auditu, ale i o výkon všech auditorských činností a služeb, poskytovaných auditory nebo auditorskými společnostmi za podmínek stanovených zákonem o auditorech pro výkon této profese. Podle ustanovení § 18 zákona o auditorech jsou auditoři povinni při provádění auditorské činnosti postupovat v souladu s mezinárodními auditorskými standardy, upravenými právem Evropských společenství, a auditorskými standardy, vydanými Komorou, které upravují postupy auditora při provádění auditorské činnosti, neupravené mezinárodními auditorskými standardy. Podle ustanovení § 24 odst.1 zákona o auditorech statutární auditor a auditorská společnost podléhají kontrole kvality, jehož účelem je především kontrolovat, zda auditoři postupují při provádění auditorské činnosti podle mezinárodních auditorských standardů, auditorských standardů vydávaných Komorou a etického kodexu. Tato ustanovení tak jednoznačně vylučují použití argumentů žalobkyně pro zdůvodnění žaloby jako takové. Pokud jde o argumentaci žalobce k jednotlivým skutkovým důvodům vydaného napadeného rozhodnutí a k výši uloženého kárného opatření, žalovaná plně odkázala na odůvodnění obsažené v žalobou napadeném rozhodnutí a na všechny předchozí doklady, obsažené ve spisovém materiálu. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovanou, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Dne 1.3.2013 zahájila kárná komise Komory auditorů České republiky na základě doručení návrhu na uložení kárného opatření, podaného dozorčí komisí Komory auditorů České republiky na základě výsledků kontroly kvality, vykonané u žalobkyně dne 19.10.2012, řízení o uložení kárného opatření podle ustanovení § 25 odst.1 písm.c) zákona o auditorech. Rozhodnutím kárné komise Komoru auditorů České republiky ze dne 27.5.2013, č.j.: 897/DK02/2013/Ci, bylo žalobkyni uloženo kárné opatření v podobě pokuty ve výši 10.000,-Kč podle ustanovení § 25 odst.1 písm.c) zákona o auditorech s odůvodněním, že kárně obviněný auditor byl shledán vinným tím, že nevedl dostatečný spis auditora, nepostupoval v souladu s mezinárodními auditorskými standardy ISA a s auditorskými standardy a Směrnicemi, vydanými Komorou auditorů