6 As 152/2013 — Nejvyšší správní soud

5 A 147/2010- 135 - text 7 pokračování 5A 147/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobců: a) Vodafone Czech Republic, a. s., se sídlem Vinohradská 167, 100 00 Praha 10, b) Telefónica Czech Republic, a. s. (dříve Telefónica O2 Czech Republic, a. s.), se sídlem Za Brumlovkou 2/266, 140 22 Praha 4, proti žalovanému Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem Sokolovská 219, 190 00 Praha 9 – Vysočany, o žalobách proti rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 31. března 2010, č. j. 12 903/2010-603, takto: I. Žaloba žalobce a) se zamítá. II. K žalobě žalobce b) se rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 31. března 2010, č. j. 12 903/2010-603, ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě žalobce a). IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) náklady řízení ve výši 8000 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s. (dále jen „Telefónica“), podala dne 29. dubna 2008 u žalovaného návrh na vydání rozhodnutí ve sporu o zaplacení ceny za službu přenesení čísla ze sítě navrhovatele (tj. z její vlastní sítě) do sítě odpůrce (tj. společnosti Vodafone Czech Republic, a. s.; dále jen „Vodafone“); konkrétně se domáhala toho, aby odpůrci byla uložena povinnost zaplatit navrhovateli cenu za službu přenesení čísla za období od ledna 2006 do března 2008 ve výši 156 478 187,25 Kč. Předsedy Rady ČTÚ návrh zamítl dne 29. července 2008; Rada ČTÚ však k rozkladu Telefóniky toto rozhodnutí zrušila svým rozhodnutím ze dne 16. října 2008 a vrátila věc orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Jelikož nebylo sporu o to, že Telefónica v daném období poskytovala službu přenesení čísel, měl by správní orgán určit – nepřistoupí-li na částku požadovanou Telefónikou, neboť tato částka několikanásobně převyšuje částku, kterou správní orgán stanovil v březnu 2008 – jakou částku má Vodafone Telefónice uhradit. Dne 29. října 2008 navrhla Telefónica, aby Vodafonu byla uložena povinnost zaplatit cenu za službu přenesení telefonního čísla za období od 1. dubna 2008 do 31. července 2008 ve výši 34 146 211,05 Kč; toto řízení bylo spojeno s řízením týkajícím se předešlého období a zahájeným dne 29. dubna 2008. Správní orgán rozhodnutím ze dne 23. prosince 2009 částečně vyhověl návrhu a uložil Vodafonu povinnost zaplatit za přenesená telefonní čísla v období od 1. ledna 2006 do 31. července 2008 částku 41 895 187,60 Kč včetně DPH spolu se zákonným úrokem z prodlení; ve zbývající části (co do částky 148 729 210,70 Kč) návrh zamítl. Uvedl, že cena za přenesení čísel byla pravomocně stanovena ve správním řízení v březnu 2008 s tím, že ji není možné překročit, avšak účastníci si mohou sjednat ceny nižší (to se nestalo). Oba účastníci podali proti rozhodnutí rozklad. Rada ČTÚ svým rozhodnutím ze dne 31. března 2010 zamítla rozklad Telefóniky, kdežto rozkladu Vodafonu částečně vyhověla a uložila mu, aby uhradil Telefónice částku 41 895 187,60 Kč včetně DPH, ovšem bez příslušenství. Telefónica poskytovala Vodafonu službu přenosu mobilních čísel na základě zákonné povinnosti, ovšem účtování služby nebylo mezi stranami nijak smluvně upraveno a až do okamžiku rozhodnutí sporu (který stanovil cenu téměř pětinásobně nižší oproti ceně účtované Telefónikou) nebyla známa výše závazku Vodafonu vůči Telefónice. Vodafone tak nemohl plnit, jelikož neznal dlužnou částku, a nemohl se tak dostat do prodlení s plněním. Použití § 369a obchodního zákoníku není namístě, neboť prodlení se splněním závazku nejprve předpokládá vznik tohoto závazku. Vodafone by se tak dostal do prodlení až tehdy, pokud by nesplnil povinnost stanovenou v tomto správním řízení. Rada ČTÚ však nesouhlasila s výhradami Vodafonu proti výpočtu ceny. Vodafone uvedl, že podle použitého vzorce závisí cena na skutečném počtu čísel přenesených z dané sítě, a to navíc takovým způsobem, že čím méně čísel je přeneseno, tím je cena vyšší. Opouštěný operátor má přitom ve své moci ovlivnit počet úspěšných přenosů čísla ze své sítě, a tím i cenu. Podkladem pro určení ceny je rozhodnutí ze dne 25. března 2008, č. j. 875/2006-610/XXI.vyř., které však podle Vodafonu stanovilo cenu pro budoucí uzavření dodatku, a neupravovalo tak vztahy v minulosti; při určení ceny by měl úřad vycházet čistě z § 55 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Rada ČTÚ k tomu uvedla, že správní orgán prvního stupně vycházel při určení výše kompenzace nákladů z právního názoru správního orgánu druhého stupně vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 16. října 2008 (na str. 15). Správní orgán prvního stupně rovněž řádně zdůvodnil, proč vycházel z pravomocného rozhodnutí ze dne 25. března 2008, č. j. 875/2006-610/XXI.vyř., a proč byly uvedeny částky za přenesení čísla s rozlišením podle jednoduché a komplexní objednávky a podle počtu komplexních objednávek. Oba operátoři podali proti tomuto rozhodnutí žalobu. Zatímco Vodafone – vedle námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí – poukazoval na to, že ceny za službu přenesení telefonního čísla by měly být u obou operátorů stanoveny symetricky, aby tak rozhodnutí ČTÚ bylo souladné s pravidly hospodářské soutěže a dobrými mravy, Telefónica požadovala, aby Vodafonu byla uložena i povinnost zaplatit jí úroky z prodlení z dlužné částky ve smyslu § 369 odst. 1 a § 369a obchodního zákoníku, resp. § 517 (starého) občanského zákoníku. Městský soud rozhodl svým rozsudkem ze dne 13. listopadu 2013 tak, že obě žaloby zamítl. Proti rozsudku podali oba žalobci kasační stížnost. O jejich kasačních stížnostech rozhodl Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 25. září 2014 tak, že - zrušil rozsudek městského soudu ze dne 13. listopadu 2013 a vrátil mu věc k dalšímu řízení, - zamítl kasační stížnost Vodafonu - a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti Vodafonu. V odůvodnění se ztotožnil se závěrem městského soudu, podle nějž nebyla žaloba Vodafonu důvodná; naproti tomu vytkl městskému soudu nesprávné posouzení žalobních námitek Telefóniky. Z § 34 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, podle NSS plyne, že povinnost zajistit službu přenositelnosti telefonních čísel vzniká na základě zákona č. 127/2005 Sb. a právní skutečnosti, kterou je v tomto případě kvalifikovaná žádost zákazníka o přenos telefonního čísla. Zároveň není sporu o to, že tento právní (závazkový) vztah vznikající v souvislosti se službou přenositelnosti čísel je vztahem úplatným. Není tedy pravda, že závazkový vztah do nabytí právní moci napadeného rozhodnutí vůbec neexistoval, neboť tu chyběla dohoda stran o ceně služby, a platební povinnost Vodafonu tak byla konstitutivně stanovena až napadeným rozhodnutím. Takové úvahy by byly přiléhavé v případě ryze soukromoprávního vztahu, v němž je podmínkou vzniku závazku shodný projev vůle stran ohledně podstatných náležitostí závazkového vztahu, tedy podle typu závazku zpravidla i ohledně výše úplaty. V nyní posuzovaném případě se však o takový případ nejedná a soukromoprávní principy tak nelze aplikovat beze zbytku. Závazkový vztah mezi oběma operátory související se službou přenositelnosti čísel tedy podle NSS vznikl nikoli jejich dohodou, ale již kvalifikovanou žádostí zákazníka o přenos telefonního čísla, resp. zpracováním objednávky na přenesení tohoto čísla. Dohoda obou operátorů (resp. vydání napadeného rozhodnutí) mohla hypoteticky změnit pouze část obsahu tohoto závazkového vztahu (např. výši ceny), avšak na samotný vznik (či zánik) tohoto vztahu neměla vliv, neboť ani vzájemnou dohodou stran se operátoři nemohli zprostit povinnosti zajistit službu přenositelnosti čísel. Městský soud tedy podle NSS pochybil, když určil vznik platební povinnosti Vodafonu až k okamžiku nabytí právní moci napadeného rozhodnutí; v důsledku toho také nesprávně posoudil související otázku nároku Telefóniky na úroky z prodlení z odměny za přenesená čísla. NSS proto uložil městskému soudu, aby se v novém řízení zaměřil na určení okamžiku vzniku závazku mezi operátory a doby prodlení Vodafonu s peněžitým plněním a aby v těchto intencích znovu posoudil zákonnost napadeného rozhodnutí. Tolik rozsudek NSS. Předtím, než se městský soud opětovně bude zabývat žalobou Telefóniky, kterou v předchozím řízení posoudil nesprávně, musí věnovat pozornost i žalobě Vodafonu. Městský soud souhlasí s tím, že „zrušení jediného výroku o zamítnutí obou žalob tedy nebude bez dalšího znamenat opětovný přezkum napadeného rozhodnutí v intencích žalobních námitek stěžovatelky a) [tj. Vodafonu]“ (viz odst. 15 rozsudku NSS): poté, co se NSS zabýval kasačními námitkami Vodafonu a zamítl je jako nedůvodné, již vskutku není prostor pro to, aby městský soud zkoumal oprávněnost žalobních námitek Vodafonu, neboť i v tomto ohledu je vázán právním názorem NSS vysloveným v jeho rozsudku ze dne 25. září 2014 (jinými slovy