2 As 22/2004 — Nejvyšší správní soud

7 A 244/2011- 60 - text 9 pokračování 7A 244/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: T. K., zastoupen Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti žalovanému: Letiště Praha, a. s., se sídlem v Praze 6, K Letišti 1019/6, zastoupen Mgr. Markétou Kučerovou Pechovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 8, Kubišova 19, o žalobě proti rozhodnutí komise žalovaného ze dne 10. 5. 2011, č. j. BZP/BSR/615/2011, t a k t o : I. Rozhodnutí odvolací komise Letiště Praha a.s. ze dne 10. 5. 2011, č. j. BZP/BSR/615/2011, j e n i c o t n é . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.808 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám Jana Kalvody, advokáta. O d ů v o d n ě n í Žalobce podanou žalobou napadl rozhodnutí komise žalovaného, vydané při jejím jednání dne 10. 5. 2011 pod č. j. BZP/BSR/615/2011. Z žaloby, vyjádření žalovaného a z listin předložených účastníky řízení se podávají následující zjištěné skutečnosti. Žalobce vykonával ke dni 2. 3. 2011 své pracovní povinnosti v areálu Letiště Praha Ruzyně, jehož provozovatelem je žalovaný. Uvedeného dne zaparkoval žalobce jím užívaný dopravní prostředek v neveřejném prostoru Letiště Praha Ruzyně, přičemž o této události byl téhož dne sepsán záznam č. 70, podle nějž se žalovaný dopustil přestupku MMP-1G, spočívajícího v tom, že „porušil DŘ tím, že parkoval MMP na místě určeném pro LP“ („DŘ“ je zkratka pro směrnici LP-SM-004A/2008 ze dne 1. 8. 2010, Dopravní řád Letiště Praha Ruzyně, vydanou žalovaným). Záznam o události obsahuje poučení: „proti tomuto záznamu se lze odvolat v souladu s řídícím dokumentem SM-013/2010“ (tímto dokumentem je směrnice SM-013/2010 ze dne 1. 7. 2010, Pravidla pro vstup osob a vjezd vozidel a pro jejich pobyt v neveřejném prostoru Letiště Praha Ruzyně, vydaná žalovaným). Žalobce podal dne 4. 4. 2011 „žádost o přezkoumání deliktu komisí“, v níž uvedl, že informaci o porušení pravidel Dopravního řádu obdržel až dne 24. 3. 2011, přičemž dne 19. 3. 2011 se dostavil na naplánovanou směnu, avšak nebyl do zaměstnání ostrahou vpuštěn s tím, že neabsolvoval mimořádné bezpečnostní školení. Důvod nevpuštění se nepodařilo žalobci ani jeho nadřízenému, L. K., zjistit, a tak byl žalobce poslán domů. Dne 21. 3. 2011 se žalobce dostavil za panem H., zaměstnancem žalovaného, jehož podřízený žalobci sdělil, že musí vykonat mimořádné bezpečnostní školení, neboť z důvodu porušení směrnice SM-013/2010 získal dva trestné body. Toto školení žalobce absolvoval dne 22. 3. 2011 a až dva dny poté obdržel informaci o porušení pravidel Dopravního řádu. Žalobce v této žádosti dále vyjádřil přesvědčení, že zaparkováním na uvedeném místě žádné předpisy neporušil. Odvolací komise žalovaného ve složení O. H. – BSR/ LP, a.s., J. V. – SPR/ LP, a.s., R. H. – KSP/ LP, a.s., tedy skládající se ze tří zaměstnanců žalovaného, jednala o „přestupku“ žalobce dne 14. 4. 2011 a následně dne 10. 5. 2011, přičemž na posledním jednání přijala rozhodnutí tohoto znění: „Na základě všech faktů komise rozhoduje: 1) popsaný skutek se stal; 2) trestný bod byl udělen v souladu s SM-013/2010; 3) mimořádné bezpečnostní školení proběhlo v souladu s SM-013/2010; 4) zapsaná kauce propadá v souladu s SM-013/2010.“ Žalobce v podané žalobě předně uvedl, že v rozhodné době byl zaměstnancem společnosti Czech Airlines Handling, a.s., IČO: 256 74 285. Žalovaný je provozovatelem Letiště Praha Ruzyně a jako takový může v souladu s § 31 odst. 2 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, vydávat příkazy všem osobám zúčastněným na provozu letiště a leteckém provozu, mezi něž se řadil rovněž žalobce, neboť jeho zaměstnavatel provozuje leteckou činnost v prostorách žalovaného. Žalobce uvedl, že byl držitelem Letištního identifikačního průkazu a Oprávnění k řízení mechanizačních prostředků na neveřejných plochách letiště, neboť splňoval všechny předpoklady stanovené zaměstnavatelem pro jejich vydání a držení, mezi něž patří i znalost směrnic vydaných žalovaným, jež jsou tak fakticky interními předpisy zaměstnavatele. Žalobce zdůraznil, že nebyl zaměstnancem žalovaného a nebyl s ním ani v jiném soukromoprávním vztahu. Žalovaný vůči žalobci vykonal správní, tedy mocenskou pravomoc, ač je subjektem soukromého práva a výkon této pravomoci mu zákon nesvěřil. V daném případě teoreticky přichází v úvahu pracovněprávní odpovědnost žalobce, avšak tu by mohl dovodit pouze jeho zaměstnavatel, nikoli žalovaný či jeho komise. Své rozhodnutí žalovaný fakticky vynutil, jednak fyzickým zabráněním žalobci ve výkonu práce, jednak vynucením nákladů a osobních plnění při obnově Letištního identifikačního průkazu jako podmínky výkonu pracovních povinností. Žalobce dále namítl, že řízení o domnělém přestupku vykazovalo řadu závažných vad. Základní podmínkou pro účinnou obranu obviněného je včasná znalost jeho obvinění, s tím byl však žalobce seznámen až během ústního jednání před komisí. Domnělý skutek byl vymezen neurčitě a jeho kvalifikace byla v průběhu projednání opakovaně měněna v návaznosti na argumentaci žalobce. Žalobce shrnul, že postup žalovaného je výkonem domnělého mocenského oprávnění, jež však může být založeno pouze zákonem; žádný zákon však nesvěřil žalovanému pravomoc k jakémukoli sankcionování popsaného typu, a její rozhodnutí je proto nicotným paaktem. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že podle jeho názoru pravomoc správního soudu k přezkoumání rozhodnutí žalovaného není dána. Jak uvádí sám žalobce, žalovaný je subjektem soukromého práva a pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech osob v oblasti veřejné správy mu nebyla žádným zákonem svěřena. Žalovaný je však jako jakákoli jiná soukromá osoba oprávněn stanovit pravidla pro pohyb osob a vozidel v prostorech, jež jsou v jeho vlastnictví. V této souvislosti žalovaný rovněž poukázal na oprávnění vydávat příkazy, svěřené mu ustanovením § 31 odst. 3 zákona o civilním letectví. Pravidla pro pohyb osob a vozidel žalovaný upravil formou interních předpisů – směrnic LP-SM-004A/2008 s SM-013/2010 (dále též „předmětné směrnice“). V konkrétním případě je podle názoru žalovaného vždy třeba zkoumat, zda došlo k porušení příkazu vydaného podle § 31 odst. 2 zákona o civilním letectví, jež může být jako přestupek projednáno správním orgánem, nebo zda došlo pouze k porušení interních předpisů žalovaného, o jehož potrestání může rozhodnout žalovaný svými interními orgány. V posuzovaném případě byla porušena toliko interní pravidla žalovaného. Žalovaný upozornil na to, že z argumentace žalobce vyplývá, že by žádná soukromá osoba nemohla stanovovat pravidla pro účely zajištění bezpečnosti jimi provozovaných zařízení a tato pravidla vymáhat. Obdobně jako žalovaný postupují např. provozovatelé veřejných sportovních a kulturních zařízení, neboť stanovují vnitřní předpisy pro jejich užívání, za jejichž porušení jsou stanoveny sankce, např. ve formě vyloučení z jejich užívání bez náhrady zaplaceného vstupného. Také v těchto případech se jedná o subjekty soukromého práva, jež konkludentně vstoupily do soukromého vztahu, a o sankcích v těchto vztazích rozhoduje jeden z těchto subjektů, aniž by ovšem vykonával správní pravomoc. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že v dané věci jednal z mocenského postavení, naopak podle svého názoru pouze uplatnil sankci v rámci soukromoprávního vztahu se žalobcem, vzniklém okamžikem, kdy žalobce požádal o vydání Oprávnění k řízení mobilních mechanizačních prostředků na neveřejných plochách letiště Praha Ruzyně, splnil podmínky pro jeho vydání a zavázal se dodržovat vnitřní předpisy žalovaného. Žalovaný nakonec uvedl, že i v případě odebrání tohoto oprávnění by se žalobcem nadál mohl pohybovat v neveřejných prostorách letiště a vykonávat pracovní činnost, pouze by v těchto prostorách nesměl řídit vozidlo. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhl, aby soud žalobu odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. Při ústním jednání žalovaný setrval na svém stanovisku. K otázce soudu, zda mezi žalobcem a žalovaným existoval pracovněprávní vztah ve smyslu zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, zástupkyně žalovaného uvedla, že pracovněprávní vztah „v úzkém slova smyslu“ mezi žalobcem a žalovaným neexistoval, avšak jednalo se o pracovní vztah v širším slova smyslu, v jehož rámci se žalobce zavázal předmětné směrnice dodržovat. V prvé řadě se soud musí zabývat otázkou, zda je v projednávané věci dána pravomoc správního soudu přezkoumávat akty žalovaného, tedy zda žalovaný vystupoval vůči žalobci jako správní orgán ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), jímž se rozumí orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno