4 Ads 105/2009 — Nejvyšší správní soud

7 Ad 21/2011- 31 - text 9 pokračování 7Ad 21/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: JUDr. V. J., bytem Z. 308, Ř., zast. Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, sídlem Joštova 4, Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21.6.2011, č. 151/2011, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21.6.2011, č. 151/2011, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí o zastavení výplaty výsluhového příspěvku podle § 163 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. (dále jen zákon o služebním poměru nebo zákon). Žalobce v žalobě namítá, že aplikované ustanovení § 163 ve spojení s ust. § 225 zákona o služebním poměru za neústavní, neboť představuje nepřípustný zásah do práv žalobce nabytých před účinností zákona o služebním poměru, a to podle zákona č. 154/1994 Sb., jelikož uvedená ustanovení zákona o služebním poměru mají z hlediska ústavních principů nepřípustné zpětné retroaktivní účinky. Ustanovení zákona o služebním poměru nelze nadřadit principům rovnosti a ochrany důvěry občana v právo, které jsou novou právní regulací dotčeny. Žalobce má za to, že ustanovením zákona o služebním poměru je porušován čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle nějž musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu, když takováto jejich omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla ustanovena. Tvrzený závěr o neústavnosti žalobce opírá o nález Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 21/96, dle kterého se zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principu rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva a svobody. Posuzování tohoto konfliktu s hlediskem proporcionality s ohledem na intertemporalitu by mělo vést k závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právních úprav. Proporcionalitu lze přitom charakterizovat tak, že vyšší stupeň intenzity veřejného zájmu, resp. ochrany základních práv a svobod odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Platí tu zároveň maxima přikazující v případě omezení základního práva, resp. svobody, šetřit jeho podstatu a smysl. Žalobce ohledně tvrzené neústavnosti ust. § 163 ve spojení s § 225 zákona o služebním poměru odkázal na nález Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 21/96, kdy citoval části daného nálezu ohledně definice pravé a nepravé retroaktivity a důsledky s tím spojené. Žalobce zdůraznil, že pro pravou retroaktivitu platí, že lex posterior ruší právní účinky v době účinnosti legis prioris, popř. vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností. V případě retroaktivity nepravé pak nový zákon sice nezakládá právních následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé skutečnosti za podmínku budoucího právního následku (prostá výlučnost), nebo modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů založené. Nepravé zpětné působení zákona pouze znamená, že nový zákon zachycuje (právně kvalifikuje) minulé skutečnosti nebo že se dotýká (modifikuje, ruší) existujících právních následků. Obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. Je nezbytné rozlišovat posuzování nepřípustnosti pravé a nepravé retroaktivity. U retroaktivity pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky přípustnosti. U retroaktivity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze které platí výjimky její nepřípustnosti. Žalobce má za to, že dle právní úpravy, která založila nárok žalobce na výplatu výsluhového příspěvku ke dni 1.12.2000, bylo dosažení věku 60 let právní skutečností, na jejímž podkladu měl nárok žalobce na výplatu výsluhového příspěvku zaniknout. Zákon č. 154/1994 Sb. tak zcela jasně vymezil časový i materiální rozměr právního postavení žalobce, kdy ve spojení s rozhodnutím ředitele Bezpečnostní informační služby byly určeny rozhodné právní skutečnosti, jimiž se toto postavení žalobce řídí. Ustanovení § 163 ve spojení s § 225 zákona o služebním poměru dle žalobce se zpětnou účinností mění právní skutečnosti, jimiž se řídí vztah účastníka řízení k nároku na výsluhový příspěvek, založený předcházející úpravou. Dle žaloby rozhodná právní skutečnost, s kterou zákon spojuje zánik nároku účastníka řízení, je měněna v neprospěch žalobce. V důsledku žalobou napadeného rozhodnutí byla žalobci odejmuta část výsluhového příspěvku v trvání 12 měsíců, napadené rozhodnutí tak závažným způsobem negativně zasahuje do základních sociálních jistot žalobce, které byly založeny na oprávněné důvěře v zákonnou úpravu jeho ohodnocení za službu konanou ve prospěch státu. Dále žalobce namítl, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný bez opory v judikatuře a adekvátní argumentace zaujal právní názor, že ustanovení § 225 není protiústavní, ale že je pouze běžným přechodným ustanovením, neboť upravuje výlučně vztahy pro futuro a nemá retroaktivní povahu. Žalovaný dále namítl, že ust. § 163 a § 225 zákona porušilo princip rovnosti. Žalobce považuje odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí za nedostatečné a právní závěry zde prezentované za nesprávné. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalobci skončil služební poměr příslušníka Bezpečnostní informační služby dnem 30.11.2000, příspěvek za službu byl žalobci přiznán od 1.12.2000. Žalobci vznikl nárok na starobní důchod dosažením věku 57 let a do § 132 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb. a ustanovení § 74 zákona č. 155/1995 Sb. dnem 29.1.2009, neboť konal službu zařazenou do I. a II. kategorie funkcí po dobu nejméně 20 let. Dva roky stanovené v § 163 odst. 1 zákona o služebním poměru uplynuly marně 29.1.2011. Příspěvek za službu přiznaný podle dřívější právní normy se považuje za výsluhový příspěvek podle nové právní normy, a proto jeho režim (k vyplácení a zvyšování) se dále řídí zákonem o služebním poměru č. 361/2003 Sb., aby bylo dosaženo jednotného přístupu a postupu pro výsluhové příspěvky bez ohledu na to, zda byly přiznány před nabytím účinnosti tohoto zákona nebo po nabytí jeho účinnosti. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 Ads 105/2009-54, který se již zabýval výkladem přechodných ustanovení nového služebního zákona. Nejvyšší správní soud dovodil, že je důležité, zda v přechodných ustanoveních je výslovně stanoveno, že na právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového právního předpisu, se vztahují dosavadní právní předpisy a nebo zda je, jako v této věci, stanoveno, že tyto právní vztahy se dnem účinnosti nového právního předpisu řídí novým právním předpisem. Dle Nejvyššího správního soudu je § 225 služebního zákona transformačním ustanovením, které zavádí jednotný režim pro příspěvky za službu původně přiznané a poskytované podle dosavadních právních předpisů a pro výsluhové příspěvky přiznané a poskytované na základě zákona o služebním poměru. Od 1.1.2007 je tak jejich režim sjednocen a podroben výlučně zákonu o služebním poměru. Ze správního spisu plynou tyto skutečnosti : Rozhodnutím ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 22.1.2001, č.j. 25-2/2001-BIS-1, byl žalobci podle § 119 odst. 1 a § 120 zákona č. 154/1994 Sb. od 1.12.2000 přiznán příspěvek za službu ve výši 5.697,- Kč, neboť služební poměr žalobce skončil na základě žádosti žalobce k 29.11.2000. Rozhodnutím ředitele sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 24.2.2011, č.j. OSZ-61082-14/D-Ro-2011, byla od 1.3.2001 podle § 163 odst. 1 zákona o služebním poměru žalobci zastavena výplata výsluhového příspěvku, který mu byl přiznán od 1.12.2000 ve výši 5.697,- Kč podle zákona č. 154/1994 Sb. Správní orgán I. stupně uvedl, že nárok na starobní důchod žalobci vznikl dosažením věku 57 let dne 29.1.2009. Žalobce do dvou let nepožádal o starobní důchod, proto bylo rozhodnuto dle § 163 odst. 1 zákona o zastavení výplaty výsluhového příspěvku. Dále je konstatováno, že po obdržení žádosti o starobní důchod bude nárok na výplatu výsluhového příspěvku znovu posouzen podle § 160 zákona o služebním poměru.