7 As 20/2013 — Nejvyšší správní soud

8 A 53/2013- 35 - text 7 pokračování 8A 53/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: V. Z., zastoupena Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, Staroměstské náměstí 6, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2013, č. j. 3210/2013/81, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 11. 2. 2013, č. j. 3210/2013/81, s e z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Davida Zahumenského, advokáta. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2013, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 11. 1. 2013, č. j. IZ-1/VZ/2013, jímž bylo částečně odmítnuta žádost o poskytnutí informací ze dne 28. 12. 2013. Žalovaný potvrdil názor povinného subjektu, že jí nelze poskytnout audiozáznam z veřejného projednávání návrhu Zásad územního rozvoje Královéhradeckého kraje s tím, že by tak došlo k porušení práv fyzických osob chráněných podle ust. § 11 občanského zákoníku a zároveň že by byla porušena ustanovení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je nezákonné z následujících důvodů: nezákonné: a) požadovaný zvukový záznam je informací ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, protože byl vytvořen při činnosti povinného subjektu, a to z veřejných prostředků, b) z tvrzení povinného subjektu ani žalovaného nevyplývá, že by zvukový záznam obsahoval takové osobní údaje, které by nebylo možno žalobkyni poskytnout, c) i v případě, že by povinný subjekt či žalovaný (či nyní soud) dospěli k závěru, že zvukový záznam obsahuje takové citlivé informace, které nebylo možné žalobkyni poskytnout, není to důvodem pro odepření poskytnutí zbylé části zvukového záznamu, neboť citlivé údaje bylo možné „vypípat". Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na argumentaci použité v napadeném rozhodnutí a žalobu považoval za nedůvodnou. Navrhl proto, aby ji soud zamítl. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu námitek uplatněných v žalobě, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobkyně především odkázala na názor spolutvůrce zákona o svobodném přístupu k informacím a odborníka na svobodný přístup k informacím Oldřicha Kužílka, který zcela jednoznačně dospěl k závěru, že zvukový záznam z jednání správního orgánu je povinně zveřejňovanou informací ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím. Ve své publikaci Dalších 106 odpovědí na vaše dotazy na otázku, zda lze žádat o poskytnutí zvukového záznamu pořízeného při zasedání městského zastupitelstva odpovídá: „Neexistuje právní důvod, pro který by poskytnutí této informace mohlo být odepřeno. I když je záznam jen tzv. „neautorizovaný materiál sloužící k interní potřebě", nepředstavuje to žádný důvod odepření, který by připouštěl zákon o svobodném přístupu k informacím či jakýkoliv jiný předpis. § 11 odst. 1 uvedeného zákona zmiňuje pouze informace vztahující se „výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu", což zjevně není tento případ. Záznam představuje „informaci vztahující se k působnosti úřadu" (§ 2 odst. 1 InfZ). Poskytnutí takového záznamu veřejného jednání nemůže nikomu nijak neoprávněně uškodit.“ V případě žalobkyně jde o velmi obdobnou situaci. Skutečnost, že podle § 22 odst. 2 stavebního zákona je audiozáznam převeden do písemné podoby, neznamená, že žalobkyně nemá nárok na poskytnutí zvukového záznamu. Totožný závěr vyplývá i z již v řízení zmiňovaného Metodického doporučení k činnosti územních samosprávných celků zpracovaného Ministerstvem vnitra. Dále žalobkyně uvedla, že podle názoru povinného subjektu i žalovaného není možné zvukový záznam poskytnout především z toho důvodu, že by tím došlo k narušení ochrany osobních údajů těch, kteří při veřejném zasedání veřejně vystoupili se svou připomínkou. Zde žalobkyně poukázala na to, že jednání trvalo několik hodin. Vystoupili zde zástupci kraje a významnou část projednání zabralo přestavení návrhu Zásad územního rozvoje a vyhodnocení vlivu na udržitelný rozvoj území. Teprve následně mohli zmocnění zástupci veřejnosti, zástupci obcí a nevládních organizací i řadoví občané přednést své připomínky společně se svým jménem. Mohlo by toto jméno být citlivým údajem, který je nutné chránit? Žalobkyně rovněž namítla, že zcela jistě není důvod chránit jména úředníků a dalších pracovníků kraje. Totéž platí pro zúčastněné zástupce obcí, zástupce nevládních organizací a zmocněné zástupce veřejnosti. Také ti zde bezesporu nejednají jako soukromé osoby. Tento výklad potvrdil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004. Nutnost ochrany soukromí tedy může vyvstat jedině u zbylých „řadových" zástupců veřejnosti, občanů. Jak ale žalobkyně uvedla v odvolání, z řady argumentů vyplývá, že ani v jejich případě zde není možné uvedení jména považovat za chráněný osobní údaj. V prvé řadě to vyplývá už z toho, že tito občané dobrovolně přednesli svou připomínku na veřejném projednání, tedy veřejně. Jména zúčastněných osob byla rovněž na místě veřejně „vystavena" v podobě prezenčních listin. Žalobkyně také předpokládá, že si povinný subjekt od zúčastněných občanů vyžádá souhlas s tím, aby jednání bylo nahráno/zdokumentováno, často v takové formě, že oznámí, že jednání je nahráváno a postupuje dále tak, že pokud nikdo nenamítá, že jeho projev nemá být nahráván, takže s tím dotčený souhlasí. Pak tedy ale podle žalobkyně není možné argumentovat, že poskytnutím záznamu dochází k zásahu do soukromí těchto osob. I v případě k závěru, že jména řadových občanů, kteří vznesli veřejně svou připomínku, přestavují citlivý osobní údaj, který není možné žalobkyni poskytnout, pak měla být znepřístupněna pouze tato jména, zbytek záznamu ovšem stále musí být žalobkyni poskytnut. Jak judikoval Nejvyšší správní soud ve věci 7 A 3/2002: „Pokud jde o rozsah, v jakém lze odmítnout poskytnutí osobních údajů, Nejvyšší správní soud má za to, že osobním údajům je poskytnuta dostatečná ochrana již jejich znečitelněním v autentickém textu, a proto nelze odmítnout poskytnout celou ucelenou část textu tyto údaje obsahující." Městský soud v Praze uvážil o věci takto: Soud především shledal, že v obdobné věci rozhodoval Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. února 2014, č. j. 7 As 20/2013 – 23. Jednalo se o záležitost, v níž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí obce o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace týkající se poskytnutí zvukového záznamu pořízeného na jednání zastupitelstva obce. Městský soud v Praze má za to, že vzhledem k typové podobnosti této věci s věcí nyní projednávanou je na místě právní závěry Nejvyššího správního soudu použít i ve věci nyní rozhodované. Nejvyšší správní soud v označeném rozsudku dospěl k závěru, že pokud obec pořizuje zvukový záznam o jednání zastupitelstva na základě ust. § 12 odst. 2 o. z. (tzv. úřední licence), jeho obsahem je informace, která se vztahuje k působnosti povinného subjektu. Skutečnost, že tato informace je zachycena v podobě zvukového záznamu, a to pouze pro potřeby zápisu, je z hlediska poskytování informací irelevantní. Zákon o svobodném přístupu k informacím nerozlišuje nosiče, na jakém je informace zachycena. Zároveň je irelevantní, že je zvukový záznam pouze podkladem pro potřeby zápisu. Zákon o svobodném přístupu k informacím totiž nestanoví, že takové dokumenty nemusí či nemají být poskytovány. […] Je tedy logické, že existuje-li zvukový záznam z jednání zastupitelstva obce, bude žadatel, který se zajímá o toto jednání, žádat o poskytnutí informace o obsahu jednání právě v podobě zvukového záznamu. Žádal-li tedy stěžovatel podle zákona o svobodném přístupu k informacím o zvukový záznam z jednání zastupitelstva obce, povinný subjekt mu byl povinen informaci v této formě poskytnout. Dále se Nejvyšší správní soud ztotožnil s názorem krajského soudu, že při poskytování informace v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím je nutné vzít v potaz ust. § 8a citovaného zákona, které stanoví, že povinný subjekt poskytne informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu. Citované ustanovení je jednak konkretizací ústavně zaručeného práva na soukromí a jedna