1 Afs 48/2012 — Nejvyšší správní soud

8 Af 58/2010- 106 - text 13 pokračování 8Af 58/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: R. K., zast. Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem, se sídlem Brno, Divadelní 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 4.8.2010, č.j. 4454/10-1300-203245, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 2.246,20 Kč a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání ze dne 30.6.2006 proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za I. čtvrtletí 2006, vydanému Finančním úřadem v Rakovníku dne 25.5.2006, č.j.: 65920/06/069910/4300. Finanční ředitelství v Praze (dále též „žalovaný“) v odůvodnění v záhlaví uvedeného rozhodnutí nejprve zrekapitulovalo průběh daňového řízení a dále pak mimo jiné uvedlo, že přezkoumalo napadený platební výměr v žalobcem navrženém rozsahu a zjistilo, že jeho odvolání nebylo důvodné. Při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků vycházelo z následujících skutečností. Uvedlo, že ve smyslu článku 17 odst. 6 šesté směrnice jsou členské státy oprávněny zachovat veškerá vyloučení (případně omezení) nároku na odpočet daně ke dni přistoupení ke Společenství (tj. mohou postupovat odchylně od společných pravidel nároku na odpočet daně dle čl. 17 odst. 1 směrnice a nad rámec výjimek dle čl. 17 odst. 7 směrnice), a to v rozsahu, ve kterém byly obsaženy v jejich vnitrostátních předpisech v období před vstupem do Evropské unie. Zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, který upravoval uplatňování nároku na odpočet daně v období před přistoupením ke Společenství, v § 19 odst. 4 stanovil, že plátce daně nemá nárok na odpočet daně při nákupu osobního automobilu (a to i formou finančního pronájmu) a při technickém zhodnocení osobního automobilu definovaného ust. § 33 zákona o daních z příjmů. Dle ust. § 19 odst. 5 výše citovaného zákona se pak ustanovení odst. 4 nevztahovalo na nákup osobních automobilů za účelem jejich dalšího prodeje (a to i formou finančního pronájmu) a na nákup osobních automobilů určených na vývoz, pokud je uskutečňován plátcem. Podle žalovaného pak obdobně zákon č. 235/2004 Sb. v § 75 odst. 2 stanoví, že plátce daně nemá nárok na odpočet daně při pořízení osobního automobilu, a to i při pořizování formou finančního pronájmu a při technickém zhodnocení osobního automobilu dle ust. § 33 zákona o daních z příjmů. Dle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. se zákaz odpočtu nevztahuje na nákup osobních automobilů plátcem za účelem jejich dalšího prodeje a finančního pronájmu. Zákaz odpočtu se nevztahuje rovněž na pořízení osobních automobilů určených na vývoz plátcem. Plátce však nemá nárok na odpočet daně, pokud osobní automobil pořízený za účelem dalšího prodeje, a to i v případě jeho pořízení formou finančního pronájmu, použije pro účel, u kterého nemá nárok na odpočet daně. Z výše uvedeného žalovaný usoudil, že ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. shodně neumožňuje uplatnění odpočtu daně u nákupu osobního automobilu jako předchozí právní norma platná před přistoupením České republiky ke Společenství, a proto je Česká republika v souladu s čl. 17 odst. 6 šesté směrnice oprávněna si zachovat toto vynětí z nároku na odpočet. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobcem vznesená námitka neslučitelnosti ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. a šesté směrnice je nedůvodná. Žalobcem uplatněný odpočet daně v celkové výši 338.410,-Kč související s pořízením předmětných osobních automobilů je v přímém rozporu s ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. Žalovaný posuzoval opodstatněnost žalobcem vznesených námitek ve věci jednotlivých diskriminací a dospěl k závěru, že byly neoprávněné. Žalobcem uváděná diskriminace plátce oproti neplátci při nákupu osobního automobilu a následném zatížení uskutečněných plnění plátce daní z přidané hodnoty a jím namítané dvojí odvedení daně z přidané hodnoty dle názoru žalovaného neexistuje. Neuznáním odpočtu daně u nakoupeného osobního automobilu zahrnutého do majetku firmy nezatěžuje hospodářský výsledek (zisk) plátce daně z přidané hodnoty, jelikož o celou částku daně z přidané hodnoty, u které si žalobce nemohl uplatnit odpočet daně, postupně (v průběhu 4 zdaňovacích období) je snížen základ daně z příjmů a zákon o daních z příjmů umožňuje v této věci shodný postup jak plátcům, tak neplátcům. Povinnost přiznat daň z uskutečněných zdanitelných plnění a stanovení výše základu daně a daně z přidané hodnoty u pronájmu osobních automobilů tak, že o neuplatněný odpočet daně z přidané hodnoty z nakoupeného osobního automobilu navýšíte cenu tohoto pronájmu, je interní záležitost žalobce a nelze tento postup považovat za dvojí odvedení daně z přidané hodnoty. Žalovaný rovněž nesouhlasil s namítanou diskriminací českých plátců pronajímajících osobní automobily v České republice oproti francouzským plátcům, a to z toho důvodu, že v rámci tuzemských právních norem jednotlivých členských států Evropské unie upravujících oblast daně z přidané hodnoty existují rozdíly, jelikož právní normy komunitárního práva nemají striktní charakter a jednotlivým členským státům zachovávají jistý druh volnosti. Žalovaný shledal za irelevantní námitku žalobce, kterou vznesl nesouhlas s definicí finančního pronájmu uvedenou v ust. § 4 odst. 3 písm. g) zákona č. 235/2004 Sb., dle které se finanční pronájem pro účely zákona č. 235/2004 Sb. posuzuje obdobně, jako dodání zboží, a to z toho důvodu, že speciální právní norma upravující daň z přidané hodnoty je zákon o dani z přidané hodnoty, která mé stejnou právní sílu jako zákon o daních z příjmů a zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění. Ve věci daně z přidané hodnoty je nezbytné řídit se definicí finančního pronájmu uvedenou v ust. § 4 odst. 3 písm. g) zákona č.235/2004 Sb., i když je finanční pronájem z hlediska jiných právních norem možné považovat za poskytnutí služby. Zároveň žalovaný nesouhlasil s žalobcem zmíněnou diskriminací pronajímatelů oproti leasingovým společnostem a to z toho důvodu, že finanční pronájem a pronájem nelze považovat za shodné právní vztahy, jelikož mají svoje specifika, a to zejména ve věci vlastnictví předmětu smluvního vztahu a zajištění rizik. Žalovaný rovněž posoudil v souladu s právním názorem Nejvyššího správní soudu vysloveném v rozsudku ze dne 25.11.2009 č.j. 7 Afs 116/2009-70 v úvahu přicházející výtku o neplatnosti ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. a jeho rozporem s čl. 1 Listiny základních práv a svobod (rovnost před zákonem). Z výše uvedeného dle názoru žalovaného vyplývá, že aplikované ustanovení bylo slučitelné s právem Evropské unie. Není tedy důvodu jej považovat za neplatné ve smyslu citovaného rozsudku. Podle názoru žalovaného je rozlišování vedoucí k protiústavnímu porušení principu rovnosti nepřípustné ve dvojím ohledu: může působit jednak jako akcesorický princip, který zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv, a jednak jako neakcesorický princip zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů. Žalovaný dále konstatoval, že na všechny plátce daně nacházejících se v situaci žalobce dopadalo vyloučení nároku na odpočet daně stanovené ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. stejně. Proti těmto jiným plátcům tak nebyl žalobce nijak diskriminován. Žalovaný pak nespatřoval důvod vidět v přijetí ust. § 75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. výraz libovůle zákonodárce při rozlišování určitých skupin subjektů. Je tomu tak proto, že plátci uskutečňující určitá plnění nejsou vůči jiným plátcům uskutečňujícím jiná plnění ve vztahu zvláštní skupiny subjektů ve výše citovaném smyslu. Jejich postavení totiž není nikterak predeterminováno a mají volnost realizace podnikatelské činnosti zahrnující taková či onaká plnění. Neakcesorický ústavní princip ve smyslu čl. 26 citovaného Mezinárodního paktu se proto na věc nevztahuje. Žalovaný konstatoval, že všichni plátci uskutečnivší v rozhodném období obdobná zdanitelná plnění byli v rovném postavení. Není mu z jeho činnosti známo, že by bylo v některých případech postupováno nedůvodně odlišně. Závěrem žalovaný uvedl, že jeho pravomoc je striktně vymezena zákonem a není mu dovoleno přezkoumávat, zda zákonodárce správně provedl veškeré závazky eventuelně dovoditelné pro Českou republiku z dikce šesté směrnice. Toto posouzení náleží Soudnímu dvoru EU, jak vyplývá z čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství (shodná úprava nově obsažena v čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie). Tato smlouva má přednost před vnitrostát