4 As 80/2013 — Nejvyšší správní soud

10 A 56/2012- 126 - text 15 pokračování 10A 56/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: O. Z., bytem P., P., zast. Ing. Petrem Poskočilem, obecným zmocněncem, bytem Krchleby 9, Čáslav, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2011, čj. BE981-2/99/11/9/2011-SŘ takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Praze (dále též jen Inspektorát), ze dne 28. 6. 2011, čj. EF151-1/D/99006/1/2011-SŘ, kterým byla žalobci podle § 19 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, uložena pořádková pokuta za nevpuštění inspektorů Státní zemědělské a potravinářské inspekce do provozovny společnosti ZIMBO CZECHIA, s. r. o., na adrese Mostní 731, Kralupy nad Vltavou, a povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. Žalobce v žalobě uvádí, že je vyučen v oboru řezník - prodavač a v předmětné provozovně pracuje jako vedoucí. Od zaměstnavatele obdržel výslovný pokyn, kterým vlastník provozovny a zaměstnavatel v jedné osobě s odvoláním na zákon o státní kontrole výslovně rozhodl, že kontrolní orgány mohou v souladu se zákonem o státní kontrole do jeho provozních prostor vstupovat pouze po předložení řádného písemného pověření kontrolního orgánu, které obsahuje určení (specifikaci) dané kontrolní akce, spočívající v názvu kontrolního úřadu, jména kontrolních pracovníků pověřených provedením této kontroly, označení adresáta kontroly a specifikaci kontrolované provozovny, datum provedení kontrolní akce a její rozsah. Žalobce proto na základě výslovného rozhodnutí zaměstnavatele nevpustil inspektory žalovaného do uvedené provozovny. Žalobce přitom opakovaně zdůrazňoval, že není osobou oprávněnou jednat jménem kontrolované osoby, na což však inspektoři žalovaného nebrali zřetel. Žalobce dále namítá, že změnou výroku nemohl žalovaný odstraňovat vady prvoinstančního rozhodnutí a žalobce tak byl zkrácen o jednu instanci. Poté uvádí, že „petit“ je zmatečný a nevykonatelný. Žalobce neví ani to, jak má výrok chápat a jak se žalovaná staví „k výroku o vině za spáchané správní delikty“. Údajně není ani explicitně řečeno, v čem konkrétně se mění. Z hlediska tvrzeného nezákonného postupu je pak nezákonný, když se v něm údajně praví, že „… inspektor SZPI nebyl umožněn vstup do provozovny“, protože není postaveno najisto, že ten, kdo toto zapříčinil, byl právě žalobce resp., jak toto nebylo umožněno. Z rozhodnutí dále není jasné, o co opírá svoji věcnou příslušnost, když je citováno pouze obecné ust. § 2 písm. d) zákona o státní kontrole. Z rozhodnutí by přitom mělo být zřejmé, co konkrétně mělo být předmětem kontroly a o co ve vztahu k této kontrole „žalovaná“ svou věcnou pravomoc opírá. Ani ve vztahu ke kontrolovanému subjektu přitom nebyl vymezen předmět kontroly. Dále namítá, že pokud jde o pořádkovou pokutu ukládanou podle zákona o státní kontrole, nemůže mu být ukládána povinnost k náhradě nákladů řízení, když ze zákona o státní kontrole vyplývá, že tyto nese kontrolní orgán. Překážka nepřezkoumatelnosti je pak dána i vzhledem k tomu, že v protokole, o nějž se rozhodnutí opírá, není postaveno najisto, jaké pověření inspektoři předložili, neboť jeho obsah v něm není citován. Z obsahu protokolu podle názoru žalobce jednoznačně vyplývá, že tím, kdo zapříčinil, že nemohla být kontrola provedena, není žalobce, ale jeho zaměstnavatel. I v případě, pokud by předložené pověření splňovalo zákonné náležitosti, nebylo by možno žalobce sankcionovat. Ani z protokolu a ani z jednoho ze správních rozhodnutí není zřejmé, co konkrétně předložené pověření obsahovalo. I pokud by žalobce hypoteticky připustil, že písemné pověření bylo v souladu se zákonem, avšak odporovalo metodickému pokynu provozovatele prodejny, nebyl žalobce tím, kdo kontrolní akci neumožnil, neboť jeho vůli pouze, jak vyplývá z protokolu, předal dál. Žalobce dále namítá, že není oprávněn jednat za kontrolovaný subjekt jako zákonný zástupce ve smyslu zákona o státní kontrole, nýbrž pouze osobou přítomnou kontrole. Správní orgán proto postupoval nezákonně, když adresátu kontroly řádně nedoručil protokol, nýbrž jej pouze předal osobě neoprávněné jednat za kontrolovaný subjekt. Tím došlo ke krácení zaměstnavatele žalobce na jeho právech. V daném případě byla kontrolovaným subjektem společnost s ručením omezeným a platí ustanovení § 30 odst. 1 správního řádu, podle kterého jménem právnické osoby činí úkony ten, kdo je k tomu oprávněn v řízení před soudem podle zvláštního zákona. Žalobce je výhradně řezníkem a nemá ambice se stát administrativním pracovníkem, a proto mu poskytnuté poučení ani obsah pojmu námitky nic neříkají. Rovněž nerozlišuje, jaké kompetence plynou pro pracovníky inspekce z jednotlivých zákonů, neboť absolvoval zcela jiný obor vzdělání. Vychází z toho, že toto zná zaměstnavatel, který za případné porušení nese i následky. Je toho názoru, že mimo záležitostí, které jsou mu notoricky známé z běžného života, což pojem zákonného zástupce ve smyslu obchodního zákoníku opravdu není, nemůže po něm nikdo spravedlivě požadovat, aby s ohledem na své odborné vzdělání kvalifikovaně posuzoval, zda má ohledně náležitostí písemného pověření pravdu zaměstnavatel nebo inspekce a nedodržoval předpisy zaměstnavatele s odůvodněním, že jsou nezákonné. V případě žalobce se jedná o již třetí uloženou pořádkovou pokutou týkající se téže provozovny a téhož tvrzeného pochybení. Celková částka uložených mu pokut dosáhla výše 110.000 Kč. Odůvodnění zvolené výše má žalobce za prázdné a lživé fráze, pokutu má za nepřiměřenou a likvidační. Žalobce rovněž nesouhlasí s postupem inspektorů, kdy mu vnucují na místě potvrzení o absolvování poučení o možnosti námitek a doručení protokolu se všemi právními důsledky. Takový postup ignoruje práva a právem chráněné zájmy adresáta státní správy, neboť směřuje výhradně k účelovému krácení lhůt adresáta státní správy, kdy nelze zaručit včasnost předání listin zaměstnavateli. Za situace, kdy všichni shodně žádají, ať není doručováno pracovníku přítomnému kontrole, nýbrž zaměstnavateli, jde nejen o nezákonnost, ale i o aroganci vůči adresátu státní správy. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem ohledně důvodnosti rozhodnutí v části povinnosti úhrady paušální náhrady nákladů řízení. Ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu se týká klasického správního řízení a nelze je ztotožnit s udělením pořádkové pokuty podle kontrolního řádu. Pokud zákon o státní kontrole uvádí, že pro řízení platí správní řád, má na mysli náležitosti řízení, avšak ze zákona o státní kontrole plyne, že náklady nese kontrolní orgán, přičemž je třeba mít na paměti, že jde o pořádkovou pokutu udělenou v rámci kontrolního řízení. Žalobce je přesvědčen, že nepostačuje předložení služebního průkazu při kontrole, neboť služebním průkazem pracovník prokazuje pouze svou totožnost a skutečnost, že je pracovníkem určitého orgánu. Zákon nestanoví, že by služební průkaz nahrazoval písemné pověření, a proto platí povinnost podle ustanovení § 9 ve spojení s ustanovením § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole. Žalobce v tomto ohledu odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu o státní kontrole a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2000, čj. 4 As 42/2004 – 87. Žalobce napadá dále rozhodnutí ohledně odůvodnění výše uložené pokuty a poukazuje na to, že je pro něj nemožné uhradit pokutu ve výši 50.000 Kč, natož 113.000 Kč, aniž by ho to existenčně zlikvidovalo. Žalobce je přesvědčen, že při udílení takového trestu je třeba vždy zohlednit osobní situaci pokutovaného subjektu. Z napadeného rozhodnutí přitom nevyplývá, že by se tím žalovaný zabýval. Žalobce setrvává na svém tvrzení ohledně zmatečnosti odůvodnění. Jestliže inspektorát předjímal, že se nejedná o jednorázové porušení, měl konkretizovat, proč si to myslí, a toto doložit, když z toho při stanovení pokuty následně vycházel. Pokud tak neučinil a žalovaný tuto vadu zhojoval, došlo ke zkrácení žalobce o jednu instanci. Žalobce dále poukazuje na to, že je pro něj jednání s pracovníky žalovaného velmi duševně náročné, neboť z jejich strany dochází ke značnému nátlaku, kterému není jednoduché odolat. Setrvává na svém tvrzení, že není ve věci pasivně legitimován. Žalobce dále namítá, že mu je známo, že jednatel jeho zaměstnavatele byl rovněž pokutován za vydání metodického pokynu a nechápe tedy, proč je pokutován také žalobce. Žalobce dále namítá, že žalobou napadené rozhodnutí mu dodnes nebylo doručeno. Přestože žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně