7 As 33/2012 — Nejvyšší správní soud

11 A 370/2011- 39 - text [OBRÁZEK]11A 370/2011 - 39- ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců JUDr.Jitky Hroudové a Mgr.Marka Bedřicha v právní věci žalobkyně: M. M. K., bytem B.E. 4339 3 G, B. A., zastoupena JUDr.Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8 proti žalovanému: Magistrát hl.m.Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, pracoviště Jungmannova 35/29, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28.11.2011 čj: S-MHMP 591770/2011 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala zrušení rozhodnutí Magistrátu hl.m.Prahy, odboru živnostenského a občanskoprávního ze dne 28.11.2011 čj: S-MHMP 591770/2011, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno usnesení odboru matrik Úřadu městské části Praha 1 ze dne 30.3.2011 čj: UMCP1 035391/2011 o zrušení osvědčení o státním občanství České republiky. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že ke zrušení osvědčení došlo proto, že na území České socialistické republiky neměla trvalý pobyt ani žalobkyně ani její matka M. M.. Správní orgán opomněl, že trvalý pobyt na území České republiky před odchodem do ciziny měl otec žalobkyně R. pokračování 2 11A 370/2011 K. Žalovaný nesprávně vyložil ustanovení § 2 odst. 2 věta druhá zákona č. 39/1969 Sb., když vycházel z toho, že zákonodárce tam, kde hovoří o rodičích, míní oba rodiče, tedy otce i matku. Pokud by tomu tak bylo, zákon by to výslovně uvedl stejně tak, jak bylo uvedeno v zákoně č. 149/1949 Sb. Při výkladu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. je nutno vycházet ze zákona č. 165/1968 Sb. o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství, podle § 3 odst. 1 tohoto zákona nabyl státní občanství České socialistické republiky nad rámec československého státního občanství ke dni 1.1.1969 také otec žalobkyně. Poukázala na ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 165/1968 Sb., podle tohoto ustanovení dítě, jehož jeden z rodičů je cizincem, nabývá narozením státního občanství té republiky, jímž občanem je druhý z rodičů. Uvedené ustanovení bylo poté převzato do ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb. Výklad žalovaného znamená, že každý potomek R. K., který se narodil po 1.1.1969 by získal občanství České socialistické republiky bez ohledu na občanství či trvalý pobyt matky, zatímco děti R. K. narozené v cizině před 1.1.1969 by občanství České socialistické republiky nezískaly. Takovýto výklad je nerovný a diskriminující k jedné skupině potencionálních občanů determinované podle věku, resp. data narození před 1.1.1969. Dále uvedla, že děti narozené matce splňující podmínky ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., které by měly otce neznámého, by splnily podmínky nabytí státního občanství České socialistické republiky, i když by podmínky věty druhé tohoto ustanovení splňovala pouze matka. Rovněž takový výklad by byl nerovný a diskriminující vůči potomkům narozeným v cizině, u kterých by byli známi oba rodiče, přičemž jeden z nich by podmínky uvedené v § odst. 2 věta druhá zákona č. 39/1969 Sb. nesplňoval. Závěr správního orgánu je nesprávný, proto navrhuje, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, včetně prvostupňového usnesení zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě popsal dosavadní průběh správního řízení a k námitkám žalobkyně uvedl, že aplikovaná právní norma je formulována jednoznačným způsobem, neposkytuje prostor pro konkurenční výklad, který žalobkyně předestřela. Z ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. vyplývá, že zákonodárce formuloval pro nabytí republikového státního občanství expressis verbis alternativní podmínku trvalého pobytu rodičů, nikoliv trvalého pobytu rodiče nebo jednoho z rodičů československého státního občana narozeného v cizině. Pokud by měla být splněna podmínka trvalého pobytu pouze u jednoho z rodičů, jistě by takový úmysl zákonodárce vtělil do obsahu právní normy, jak to učinil v § 8 odst. 2 až odst. 4 téhož zákona. Pojem „rodiče“ je pojem určitý, za rodiče dítěte se považuje matka a otec dítěte. Ani v předcházejících ani v následujících zákonech zákonodárce nepoužil pojem „rodiče“ v případech, kdy postačovalo splnění podmínek u jednoho z rodičů. Argumentace spočívající ve výkladu § 2 odst. 2 za pomoci § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb. není zcela srozumitelná, když dotčená ustanovení upravují zcela odlišnou materii a liší se ve vymezení adresátů, obsahu, formulaci a i dopadech na státoobčanské postavení osob, na které se vztahovalo. Ustanovení § 2 odst. 2 uvedeného zákona upravovalo určení republikového státního občanství k 1.1.1969 a dopadá na československé státní občany narozené před tímto datem v zahraničí. Pokud u těchto osob nebyly splněny podmínky pro nabytí republikového státního občanství, nedošlo v jejich státoobčanském statusu k žádné změně, podržely si československé státní občanství, které nabyly před 1.1.1969. Nabytí republikového státního občanství bylo ponecháno na jejich volbě po celou dobu existence československé federace. V ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb. se jedná o nabytí státního občanství narozením dítěte narozeného po 1.1.1969. Toto dítě narozením nemohlo nabýt československé státní občanství, pokud by současně nenabylo státní občanství jedné z republik tvořících federaci. Státoobčanské postavení tohoto dítěte bylo závislé na tom, zda alespoň jeden z jeho rodičů byl v okamžiku narození pokračování 3 11A 370/2011 dítěte státním občanem jedné z republik tvořících federaci. Vzhledem k prioritě republikových státních občanství již československé státní občanství od 1.1.1969 z rodičů na dítě samostatně nepřecházelo. Ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb. nahradilo dosavadní ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 194/1949 Sb. Je zřejmé, že právní úprava ve věcech státního občanství se v jednotlivých historických etapách měnila a vyvíjela. Nelze srovnávat podmínky nabývání státního občanství narozením s odlišně koncipovanými podmínkami pro určení republikového státního občanství v důsledku změny formy státu. Na žalobkyni dopadala ustanovení týkající se určení republikového státního občanství, protože v rozhodném okamžiku byla československou státní občankou, narozenou před 1.1.1969. To nelze považovat za diskriminaci podle věku a na žalobkyni vztáhnout ustanovení o nabývání státního občanství narozením. Dnes již neúčinnou právní normu lze jen stěží poměřovat dnešními standardy uplatňujícími se v oblasti státního občanství. Navrhl zamítnutí podané žaloby jako nedůvodné. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí z hlediska námitek v žalobě uvedených, po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) rozhodl soud bez nařízení jednání, když účastníci řízení k výzvě soudu nevyjádřili s takovýmto postupem výslovný nesouhlas, má se tedy za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že žalobkyni bylo vydáno osvědčení ze dne 16.12.20 02 čj: O3412/02 o státním občanství České republiky. Usnesením ze dne 30.3.2011 čj: UMCP1 035391/2011 bylo odborem matrik Úřadu městské části Praha 1 rozhodnuto tak, že se osvědčení o státním občanství České republiky vydané dne 16.12.2002 pod čj: 03412/02 zrušuje s účinky ode dne vydání osvědčení, tj. od 16.12.2002. V odůvodnění správní orgán uvedl, že v souvislosti se zahájením správního řízení pro nezletilé dítě D. S., narozeného dne 5.2.2011, zahájeného na základě žádosti syna žalobkyně a otce nezletilého dítěte, bylo zjištěno, že osvědčení o státním občanství bylo vydáno v rozporu se zákonem. Státní občanství žalobkyně bylo posuzováno za použití nesprávných právních norem, když žalobkyně nabyla narozením československé státní občanství, k 1.1.1969 se však nestala občankou České republiky, protože ani ona ani její matka, neměly na území České republiky trvalý pobyt. Současně správní orgán upozornil na možnost využít prohlášení o státním občanství České republiky podle § 6 zákona č. 40/1993 Sb. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala s odkazem na ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., že její otec splňuje podmínky věty druhé uvedeného právního ustanovení, protože se narodil na území České republiky a měl zde trvalý pobyt. Přesto, že odvolatelka neměla na území České republiky trvalý pobyt, získala kromě československého státního občanství i státní občanství České socialistické republiky. Závěr správního orgánu je v rozporu s právními předpisy. Dále namítla, že usnesení o zrušení osvědčení bylo vydáno věcně nepříslušným správním orgánem a poukázala na porušení ustanovení § 94 správního řádu. O podaném odvolání rozhodl odbor živnostenský a občanskoprávní Magistrátu hl.m.Prahy žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 2