8 As 57/2006 — Nejvyšší správní soud

7 A 251/2011- 125 - text 21 pokračování 7A 251/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, spolek, sídlem Neznašov 122, Všemyslice, zast. Mgr. Radkou Dohnalovou Korbelovou, advokátkou, sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: ČEZ a.s., sídlem Duhová 2/1444, Praha 4, zast. Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, sídlem Karoliny Světlé 301/8, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí představenstva žalovaného ze dne 23.5.2011, č.j. 24218203/90100300000/2011, t a k t o : I. Rozhodnutí představenstva žalovaného ze dne 23.5.2011, č.j. 24218203/90100300000/2011, a rozhodnutí žalovaného ze dne 7.9.2006, č.j. 3559021/2006, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.200,- Kč a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Mgr. Radce Dohnalové Korbelové. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí představenstva žalovaného ze dne 23.5.2011, č.j. 24218203/90100300000/2011, a rozhodnutí žalovaného ze dne 7.9.2006, č.j. 3559021/2006, o neposkytnutí požadované informace týkající se kompletní technické a technologické dokumentace vsázek paliva (tzv. pasporty paliva) a analýzy vhodnosti paliva VVANTAGE – 6 firmy Westinghouse pro reaktor VVER 1000 na jaderné elektrárně Temelín. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný neobjasnil svůj závěr o tom, že informace požadované žalobcem jsou obchodním tajemstvím žalovaného, pouze se omezil na citaci definice obchodního tajemství podle § 17 obchodního zákoníku, aniž by bylo blíže uvedeno, v čem je obchodní tajemství ve věci vhodnosti paliva používaného v obou reaktorech jaderné elektrárny, a to s ohledem na skutečnost, že od žádosti o informace uplynulo více než 5 let, během nichž došlo k výměně používaného paliva v jaderných reaktorech. Žalobce žádostí vyhověl požadavkům právního řádu, zejména § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona, podle něhož má držitel povolení k vyjmenovaným činnostem užívajících jadernou energii povinnost poskytovat veřejnosti informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, které nejsou předmětem státního, služebního ani obchodního tajemství. Skutkovým důvodem žádosti bylo zjištění publikované v hromadných sdělovacích prostředcích, podle nichž použití neprojektového paliva vede k deformacím palivových souborů, které následně ovlivňují funkceschopnost regulačních orgánů reaktorů, tzv. klastrů, jež mají v případě potřeby zastavit, resp. zbrzdit jadernou štěpnou reakci. Požadované informace se dotýkají zajištění bezpečnosti provozu jaderné elektrárny Temelín. Žalobce, který jen reprezentuje zájmy osob cítících se ohrožených provozem jaderné elektrárny Temelín, se požadované informace dotýkají, neboť mají zcela jistě nepopiratelnou souvislost se zajištěním jaderné bezpečnosti provozu jaderné elektrárny Temelín. Pokud požadované informace pocházejí od společnosti Westinghouse, musel za ně žalovaný v rámci dodávky řádně zaplatit, jakožto veřejná instituce, tak hradil tyto informace za použití veřejných prostředků ( viz. NSS 1 Ans 4/2009-93, č.j. 2 Ans 7/2010-175). Otázka vhodnosti paliva používaného v jaderné elektrárně Temelín a s tím i související technická a technologická dokumentace představuje zásadní otázku provozu jaderné elektrárny, která by měla být žalovanému známa z jeho činnosti, nelze proto aplikovat ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. (dále je „zákon o svobodném přístupu k informacím“ nebo „zákon“), neboť není možné odmítat poskytnutí informace z důvodu podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, jestliže informace byla předána povinnému subjektu osobou, které zákon takovou informaci neukládá a která s poskytnutím informace nesouhlasí, v případě, že jde o informaci známou správnímu orgánu z jeho činnosti (rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. 33Ca 80/2000, ze dne 31.8.2000). Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Vzhledem k předchozímu průběhu soudního řízení o nečinnosti žalovaného spočívající v nevydání rozhodnutí o žádosti žalobce, dovodil, že věcný názor správních soudů na to, zda žalovaný je povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím není ustálený, jestliže soudy rozhodly čtyřikrát, a to dvakrát ve prospěch závěru o postavení žalovaného jako povinného subjektu a dvakrát v neprospěch. Žalovaný tak má za to, že Městský soud v Praze nyní může opět změnit svůj názor na celou problematiku, a to s ohledem na nové argumenty a procesní návrhy žalobce, neboť těmito novými tvrzeními se předchozí soudy nezabývaly. Žalovaný má za to, že není povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím ve smyslu § 2 odst. 1, neboť není veřejnou institucí. Při analýze pojmu „veřejná instituce“ je dle žalovaného nezbytné vzít v úvahu úmysl zákonodárce a okolnosti, za jakých byl pojem „veřejná instituce“ do zákona o svobodném přístupu k informacím doplněn. Stalo se tak zákonem č. 39/2001 Sb. za stavu vyhlášené legislativní nouze ve snaze urychleně řešit tehdejší tzv. televizní krizi. Návrh novely zákona o ČT byl změněn po projednání ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, čili byla vložena nová část 4., která novelizovala zákon o svobodném přístupu k informacím tím, že zařadila veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky mezi povinné subjekty. Pozměňovací návrh tak nevzešel z legislativní rady a postrádal další právní diskuzi. Pouze tlak veřejnosti o transparentnost dění ve veřejnoprávních médiích vedl k účelovému rozšíření subjektů povinných k poskytování informací, zejména o Českou televizi a Český rozhlas, a to prostřednictvím do té doby právní teorii i praxe neznámého pojmu „veřejná instituce“. Tato novela zákona o ČT rozšířením povinných subjektů dle zákona o svobodném přístupu k informacím položila základ právní nejistoty plynoucí z nejasného okruhu povinných subjektů. Zákonem č. 61/2006 Sb. byl navíc ze zákona o svobodném přístupu k informacím odstraněn dodatek „hospodařící s veřejnými prostředky“, čímž se stal pojem „veřejná instituce“ ještě obtížněji vyložitelným. Hlavním důvodem novely byla dle důvodové zprávy transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES (dále jen „směrnice“), v důsledku které došlo k harmonizaci pravidelného postupu členských států při využívání informací veřejného sektoru. Po novele je třeba tak na jakékoliv poskytování informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím komplexně nahlížet prizmatem sjednocující evropské právní úpravy vyjádřené směrnicí jako obecného právního předpisu Evropských společenství. Směrnice by tak měla být jako výslovně uvedený zdroj současné české právní úpravy tím prvním, co je třeba zohlednit při výkladu zákona o svobodném přístupu k informacím. Komunitární právní úprava neobsahuje pojem veřejné instituce, informační povinnost podle směrnice je vázána pouze na subjekty veřejného sektoru, kterými se rozumí státní, regionální nebo místní orgány, veřejnoprávní subjekty a sdružení vytvořená jedním nebo několika takovými orgány nebo několika takovými veřejnoprávními subjekty. Veřejnoprávním subjektem se pak rozumí dle čl. 2 odst. 2 směrnice jakýkoliv subjekt zřízení za zvláštním účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, který nemá průmyslovou nebo obchodní povahu a který má právní subjektivitu a je financován převážně státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty nebo je těmito subjekty řízen nebo v jeho správním, řídícím nebo dozorčím orgánu je více než polovina členů jmenována státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty. Dle směrnice lze mezi povinné osoby řadit pouze právnické osoby soukromého práva, u kterých jsou splněny kumulativně výše uvedené podmínky. Povinným subjektem tak dle směrnice nemůže být právnická osoba, jejímž účelem je podnikání a navíc osoba, která není vůbec financovaná státem ani její představenstvo ani její dozorčí rada nejsou jmenovány jinými veřejnoprávními subjekty. Případné jmenování představenstva a dozorčí rady valnou hromadou takové obchodní společnosti je rozhodnutím orgánu příslušné obchodní společnosti, nikoliv přímo jednoho z akcionářů takové společnosti. Komunitární úpravě odpovídá i národní úprava členských států Evropské unie, a to ve Francii, Německu a Rakousku. Pokud má být určitý subjekt považován za veřejnou instituci, musí splňovat minimálně následující kritéria: musí vykonávat veřejnou správu, dále musí splňovat hledisko pro kvalifikaci zkoumané instituce veřejné, hledisko vzniku a zániku instituce (potažmo hledisko zřizovatele), hledisko kreace převážné části orgánů státem, hledisko státního dohledu, hledisko veřejného účelu. Dále žalovaný namítl následující : Žalovaný nevykonává veřejnou