6 Azs 242/2014 — Nejvyšší správní soud

9 A 193/2012- 38 - text 2 pokračování 9 A 193/2012 9 A 193/2012 - 38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: CH. V. T., st. příslušníka Vietnamské socialistické republiky, zast. Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Praha 1, Loretánské nám. 5, o žalobě proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 3.10.2012, č.j. 306733/2012-KKM, t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra zahraničních věcí (dále též žalovaný), kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále též zastupitelský úřad či ZÚ) ze dne 4. června 2012, č.j. 1225/2012 o zastavení řízení ve věci povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky podle § 66 odst. 1 písm. g) zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád). Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že zastupitelský úřad zamítl na základě § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) pro neopodstatněnost žádost žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny (dále též žádost) dle § 42a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců) podanou společně s žádostí o upuštění od povinnosti podat žádost osobně dle § 169 odst. 14 téhož zákona. Zastupitelský úřad při rozhodování vycházel z toho, že neúspěšné pokusy o sjednání termínu podání žádosti v důsledku toho, že v momentu snahy o registraci byl již daný termín rezervován pro jiné žadatele, nejsou bez dalšího dostatečným důvodem k upuštění od osobní přítomnosti při podání žádosti. Žalobce dle zastupitelského úřadu nedostatečně zdůvodnil, proč je pro něj osobní podání žádosti tak nepřiměřenou zátěží, že je třeba od ní upustit. S tímto názorem zastupitelského úřadu se žalovaný ztotožnil, jelikož odpovídá jím dlouhodobě zastávanému stanovisku. Z toho důvodu žalovaný též odmítl provést žalobcem navrhované výslechy svědků jako bezpředmětné. Žalovaný dále uvedl, že na existenci systému VISAPOINT, jako organizačního opatření (elektronických úředních hodin), nemají Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo vnitra ani Veřejný ochrance práv rozporuplný názor. Důvodem neúspěšných pokusů žalobce o rezervaci termínu podání žádosti je dle žalovaného skutečnost, že poptávka cizinců po nabízených termínech překračuje kapacitu konzulárních úseků zastupitelských úřadů v exponovaných destinacích. K žalobcovu tvrzení, že byla po substitutovi jeho právní zástupkyně požadována platba ve výši $ 1.000,- za rezervaci termínu pro podání žádosti žalovaný uvedl, že by k jeho prověření uvítal více informací o subjektu, který nabídku učinil, aby věc mohl fakticky prověřit. Na základě uvedených důvodů žalovaný neshledal důvod ke změně či zrušení rozhodnutí zastupitelského úřadu, a proto jeho rozhodnutí potvrdil. Žalobce předně namítal, že výrok rozhodnutí zastupitelského úřadu neodpovídá jeho odůvodnění, protože řízení o žádosti žalobce bylo zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, ačkoli z odůvodnění rozhodnutí zastupitelského úřadu je zřejmé, že správní orgán ve skutečnosti shledává důvody podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Žádost totiž není a nebyla zjevně bezpředmětnou, ale správní orgán ji spíše (bezdůvodně) shledává právně nepřípustnou. Ani správní orgán netvrdí, že by žádost neměla předmět. Výrok usnesení je proto nezákonný, v rozporu s odůvodněním a žalovaný nesjednal nápravu. Žalobce dále tvrdil, že postup zastupitelského úřadu i žalovaného odporuje zákonu, neboť je mu bráněno v osobním podání a projednání jeho žádosti. Dle webové stránky MZV (ministerstvo zahraničních věcí) musí být každý žadatel, občan Vietnamu, o povolení k dlouhodobému pobytu registrován v systému VISAPOINT. Občané Vietnamu mohou podat žádost pouze na Zastupitelském úřadu v Hanoji. Zákon o pobytu cizinců však neopravňuje MZV, aby podání žádosti podmiňovalo registrací v systému VISAPOINT nebo jiným způsobem objednání. Systém VISAPOINT je záměrně nastaven tak, aby občanům Vietnamu nenabízel volné termíny k podání žádosti, tím je jim znemožněno tento druh žádosti podat. Tuto situaci shledal nezákonnou a diskriminační i Úřad veřejného ochránce práv. Sama zástupkyně žalobce se jej opakovaně pokoušela registrovat k osobnímu podání žádosti v systému VISAPOINT, ale pokaždé jí systém sdělil, že jsou všechny termíny obsazeny a doporučil jí pokusit se o rezervaci později. Právní zástupkyni žalobce jsou z vlastní činnosti známy případy občanů Vietnamu, kteří se o uvedené pokouší již dva roky. Tato situace je porušením práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též Listina), porušením práva na sloučení rodiny podle Směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22.9.2003 a porušením čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též Evropská úmluva). Z důvodu neúspěchu při rezervaci termínu osobního podání jeho žádosti požádal podle § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců zastupitelský úřad o upuštění povinnosti osobního podání žádosti. Přitom zastupitelský úřad upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2011, č.j. 9 Aps 6/2010 a stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 17.8.2011, sp.zn. 2273/2011/VOP/PP. Touto argumentací se však zastupitelský úřad nijak nezabýval a žalovaný tento nedostatek neodstranil. Žalobce navrhl provést výslechy svědků Veřejného ochránce práv JUDr.Pavla Varvařovského, ředitele odboru konzulárních koncepcí a metodiky MZV ČR Mgr. Jana Vyčítala a Mgr. Markéty Pokorné z oddělení emigrace MV ČR,OAMP. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uváděl obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Popsal skutkový stav a konstatoval, že se právní zástupkyně žalobce pokoušela o rezervaci termínu dne 21.9.2011, 22.9.2011 a 26.9.2011. K první námitce žalobce žalovaný uvedl, že zastupitelský úřad dle jeho názoru postupoval správně, když řízení zastavil podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu by se patřilo řízení zastavit v případě, kdy by bylo požadováno něco fakticky či právně nemožné nebo k čemu není žadatel oprávněn. Proto byl postup žalovaného i zastupitelského úřadu v souladu se zákonem i názorem Nejvyššího správního soudu, který vyjádřil v rozsudku ze dne 31.5.2011, č.j. 9 Aps 6/2010 – 116 („doručením takové žádosti zastupitelskému úřadu (tj. žádosti o udělení víza spojené se žádostí o posouzení možnosti prominutí osobního podání) je zahájeno řízení o udělení víza, které příslušný orgán zastaví (v případě, že se rozhodne žádosti nevyhovět) podle ust. § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu; půjde o žádost sice řádně podanou, ale v důsledku rozhodnutí zastupitelského úřadu zjevně bezpředmětnou“). K druhé námitce žalobce žalovaný uvedl, že účelem systému VISAPOINT je zajištění nediskriminačního přístupu k zastupitelskému úřadu. Jako opatření proti různým nekalým formám ovlivňování přístupu k zastupitelskému úřadu jej doporučil i veřejný ochránce práv (viz tisková zpráva „Činnost callcenter při českých konzulátech“ ze dne 3.9.2008). Systém VISAPOINT v zásadě představuje elektronické úřední hodiny, což je správním řádem neregulovaný institut. Minimální rozsah úředních hodin (pondělí a středa od 8 do 17 hodin) je stanoven pouze usnesením vlády č. 595/1995. Konkrétní vymezení úředních hodin je tedy v pravomoci správního úřadu. Každý správní úřad má stanovenu dobu, kdy jej lze osobně navštívit, a v nemožnosti jej navštívit mimo tuto dobu dle žalovaného není možné spatřovat porušení práv. Tvrzení žalobce o nepřidělování žádných termínů systémem VISAPOINT vyvrací množství regulérně provedených registrací a v návaznosti na ně podaných žádostí. Zastupitelský úřad poté, co dospěl k závěru, že žalobce nedostatečně zdůvodnil, proč by mělo být upuštěno od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, postupoval přesně dle uvedeného úryvku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2011, č.j. 9 Aps 6/2010 – 116, na který žalobce poukazoval, a řízení zastavil podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 17.8.2011 bylo dle žalovaného pouze podkladem k dalšímu jednání a žalovaný jej rozporoval. V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že do současné doby systém VISAPOINT fakticky neumožňuje rezervaci termínu osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Žalobce proto v příloze k replice připojil odpovědi systému na