— Nejvyšší správní soud

9 Af 62/2011- 45 - text 8 pokračování 9Af 62/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: MSC Mediterranean Shipping Company SA, Avenue Eugene-Pittard 40, CII-1206 Geneva, Switzerland, Federální IČ CH-660-1408004-5, zastoupen AUDITOR, spol. s r.o., se sídlem Praha 1, Haštalská 6, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.8.2011 č. j.: 10281/11-1300-104880, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „žalovaný“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí o přiznání nároku na vrácení daně z přidané hodnoty ze dne 15.12.2010 č. j. 388727/10/001534108225, ve věci žádosti o vrácení daně osobě registrované ve třetí zemi evidované pod č. j. 190309/10 ze dne 28. 5. 2010 vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“). V souladu s § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění rozhodném (dále jen „s.ř.s.“), kdy žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla, se soud zabýval otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného. Žaloba byla podána proti Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu. S účinností od 1.1.2013 byla dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky zrušena dosavadní Finanční ředitelství a jejich právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) zákona č. 456/2001 Sb., ve spojení s § 69 s.ř.s. stalo Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, s nímž soud nadále v řízení pokračoval na místě původního žalovaného. Žalobce v podané žalobě nejprve v obecné rovině namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné v důsledku podstatných vad řízení a pro rozpor s právními předpisy. Následně zrekapituloval skutkový stav tak, že dne 26.2.2010 požádal dle § 83 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění rozhodném (dále jen „ZDPH“) o vrácení daně z přidané hodnoty ve výši 3 453 519,- Kč. Dne 27.5.2010 podal opravnou žádost, v níž zvýšil požadavek na 3 479 384,- Kč. Správce daně dne 1.7.2010 (výzva č. 219474/10/001534108225) vyzval žalobce k odstranění pochybností a také k vyjmutí dokladů uvedených pod pořadovým číslem 1 až 12 z uplatněného nároku. Žalobce výzvě vyhověl a sdělil, že nepožaduje vrácení daně dle vyjmutých dokladů, neboť se řídil poučením ve výzvě. Správce daně ve výzvě nesprávně uvedl odkaz na § 83 ZDPH a § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění rozhodném (dále jen „ZSDP“). Výsledek vytýkacího řízení nebyl se žalobcem projednán a dne 15.12.2010 správce daně vydal rozhodnutí, v němž žalobci přiznal nárok na vrácení daně z přidané hodnoty ve výši 2 633 295,- Kč. Rozhodnutí odůvodnil tak, že z původně uplatněného nároku odečetl daň za daňové doklady původně uplatněné pod pořadovými čísly 1 až 12. Žalobce podal proti rozhodnutí správce daně odvolání, v němž požadoval vrácení daně i z dokladů uvedených pod pořadovými čísly 1 až 12 ve výši 846 089,- Kč. Na to žalovaný reagoval tak, že dne 19.7.2011 vydal další výzvu, kterou mu umožnil vyjádřit se ve věci. Žalobce se vyjádřil podáním ze dne 3.8.2011. Žalovaný však žalobou napadeným rozhodnutím odvolání zamítl. Namítal, že se správce daně dopustil procesních vad, neboť v řízení neproběhlo řádné vytýkací řízení dle § 43 ZSDP a žalovaný se ani řádně s touto odvolací námitkou nevypořádal. Zdůraznil, že ve výzvě ze dne 1.7.2010 byl správcem daně vyzván jak k odstranění vzniklých pochybností, tak k vyjmutí dokladů pod pořadovými čísly 1 až 12 z uplatněného nároku. Poučení ve výzvě bylo formulováno tak, že nevyjme-li tyto doklady ze své žádosti, správce daně mu daň nevrátí. Odvolání nebylo proti výzvě přípustné. Takto formulovaný požadavek na vyjmutí dokladů mu neumožnil, aby se vyjádřil. Nesouhlasil s právním posouzením věci žalovaným. Poukázal na právní úpravu vracení daně osobám povinným k dani neusazeným na území Společenství obsaženou v ZDPH. Zdůraznil, že žalovaný nesprávně považuje za daň vztahující se k předešlým kalendářním rokům daň, která vznikla v těchto letech, resp. daň ze zdanitelného plnění, jehož uskutečnění v těchto letech nastalo. Ustanovení § 83 odst. 7 (v rozhodné době odst. 8) ZDPH naopak stanoví, že žádost nesmí obsahovat vrácení daně, které se vztahuje k předcházejícím kalendářním rokům. Tento názor podporuje skutečnost, že pokud by zákonodárce rozuměl vztahem k předešlým kalendářním rokům datum uskutečnění zdanitelného plnění, nezvolil by zajisté termín „vrácení daně, které se vztahuje k předešlým kalendářním rokům“, ale zvolil by logicky termín „vrácení daně, která se vztahuje k předešlým kalendářním rokům“. Žalobce dovodil, že nejde o daň, která se vztahuje k předešlým kalendářním rokům, ale o vracení daně, která se vztahuje k předešlým kalendářním rokům. Poukázal na § 83 odst. 5 ZDPH, dle kterého musí zahraniční osoba žádost o vrácení daně doložit daňovými doklady, které byly vystaveny plátcem daně. Proto zahraniční osoba nemůže požádat o vrácení daně ihned po uskutečnění zdanitelného plnění ve smyslu ZDPH, ale až po obdržení daňového dokladu, což v obchodním styku bývá většinou až po uskutečnění zdanitelného plnění. Zahraniční osobě tak vzniká nárok na vrácení daně až po předložení daňového dokladu vystaveného plátcem daně. Žalobce tak dovodil, že vracení daně je jednoznačně spojeno s kalendářním rokem, ve kterém došlo k vydání daňového dokladu a nikoli s kalendářním rokem, ve kterém bylo uskutečněno zdanitelné plnění. Poukázal také na § 82 ZDPH a směrnici Rady EU 2008/9/ES ze dne 12.2.2008. Citované ustanovení se vztahovalo na vracení daně osobám registrovaným k dani v jiných členských státech a obsahovalo stejný text v odstavci 6, jako byl v § 83 odst. 8 (nyní 7) ZDPH. Text zněl: „Žádost nesmí obsahovat vrácení daně, které se vztahuje k předcházejícím kalendářním rokům.“ Výše uvedená směrnice stanoví prováděcí pravidla pro vrácení daně z přidané hodnoty osobám povinným k dani neusazeným v členském státě. Z článku 14 odst. 1 písm. a) směrnice vyplývá, že období pro vrácení daně je obdobím, v němž bylo fakturováno. Zdůraznil, že pokud by § 83 odst. 7 ZDPH umožňoval dvojí výklad, pak je nutné postupovat v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch subjektu, a proto měl žalovaný rozhodnout ve prospěch žalobkyně. Závěrem žalobce shrnul, že správce daně pochybil, když žalobce vyzval k vyjmutí dokladů pod čísly 1 až 12 z jeho žádosti o vrácení daně. Další pochybení spatřoval v tom, že mu nebylo umožněno, aby se k výsledku vytýkacího řízení vyjádřil a výsledek vytýkacího řízení s ním nebyl projednán. Poslední nesprávnost spatřoval v tom, že mu nebyl přiznán nárok na vrácení DPH ve výši 846 089,- Kč. Veškerá tato závažná pochybení měla vliv na zákonnost správními orgány vydaných rozhodnutí. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k novému projednání. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uváděl, obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Popsal předmět sporu tak, že žalobce, jakožto zahraniční osoba registrovaná ve třetí zemi, požádal o vrácení daně dle § 83 ZDPH za období kalendářního roku 2009 v celkové částce 3 479 384,- Kč. Správní orgány však žalobcův nárok na vrácení daně z položek za služby uskutečněné v roce 2008, fakturované doklady vydanými v lednu 2009 neuznaly, neboť jejich uplatnění vyhodnotily jako porušení § 83 odst. 7 ZDPH. Potvrdil, že výzva ze dne 1.7.2010 obsahovala nesprávnou instrukci k vynětí položek pod pořadovými čísly 1 až 12 ze žádosti. Zdůraznil, že žalobce bez námitek správci daně sdělil, že u dokladů uvedených pod poř. č. 1 až 12 nepožaduje vrácení daně. Správce daně tak měl za to, že rozhoduje v souladu s názorem žalobce a uznal nárok na vrácení daně ponížený o částku 846 089,- Kč a bez projednání výsledku řízení. Poukázal na následné odvolací řízení, v němž ve výzvě č.j. 9032/11-1300-104880 odůvodnil nemožnost zahrnout položky z dokladů pod č. 1 až 12 do žádosti o vrácení daně za rok 2009 a zároveň žalobce vyzval k vyjádření a navržení důkazů ve věci. Zdůraznil, že žalobce ve své písemné odpovědi uvedl svůj právní výklad § 83 odst. 7 ZDPH, ale žádné důkazní prostředky nepředložil. Konstatoval, že důvod pro neuznání žalobcova nároku tkví v právním posouzení § 83 odst. 7 věta čtvrtá ZDPH. Proto posoudil žalobcem vytýkaná pochybení spočívající v neprojednání výsledků řízení či nemožnosti navrhnout důkazy v dané věci jako bezpředmětná. Nesouhlasil s žalobcem učiněným výkladem § 83 odst. 7 ZDPH, neboť žalobcův jazykový výklad spojky, které/která z nějž dovozuje, že předmětem úpravy není „daň“, nýbrž „vrácení“ není správný. Uvedl, že vracení daně osobám registrovaným k d