— Nejvyšší správní soud

3 A 159/2015- 39 - text 6 pokračování 3A 159/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobců: a) I. H., bytem K. P. RD, E. S., PA, USA, b) N. G. von R.-F. H., bytem U. 2, L., Německo, oba zast. JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2015, č. j. S-MHMP 650373/2015, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobci domáhají zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 24. 3. 2015, č. j. 40/2008, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti žalobců o vydání potvrzení o státním občanství České republiky zemřelé matky A. M. R.-F.ové, rozené H., nar. ..., zemř. ..., které byl v roce 1945 konfiskován majetek, neboť na základě sňatku uzavřeného dne ... 1928 s maďarským státním příslušníkem pozbyla československou státní příslušnost. Žalobci uvádí v žalobě, že A. M. R.-F. se narodila dne ... v Rakousku. Na základě výnosu zemské správy politické v Brně byli dne 5. 3. 1923 její otec a celá jeho rodina přijaty za státní občany Československa. V roce 1928 se A. M. R.-F. provdala za maďarského občana. Po druhé světové válce bylo vedoucím československého odboje J. P. sepsáno potvrzení, že se rodina paní R.-F. proti Československé republice neprovinila. Dne 12. 8. 1945 vydalo Ministerstvo vnitra potvrzení, že je A. M. R.-F. i se svými dětmi vyňata z opatření proti Maďarům a má se s nimi nakládat jako s Čechy. Žalobci podali již v r. 2008 žádost o vydání potvrzení československého státního občanství své matky. V rámci řízení správní orgány dospěly k závěru, že paní A. M. R.-F. pozbyla československé státní občanství na základě sňatku s maďarským státním příslušníkem v roce 1928. Vycházely z právní úpravy platné v době sňatku, konkrétně z Všeobecného občanského zákoníku z roku č. 946/1811 Sb. zák. soud. ze dne 1.6. 1911 (dále také jen „obecný zákoník občanský“ nebo „o. z. o.“) a Vystěhovaleckého patentu č. 2557 Sb. zák. soud. ze dne 24. 3. 1832 (dále jen „Vystěhovalecký patent“). Podle § 19 tohoto předpisu platilo, že ženy, které mají státní občanství, a které se provdají za cizince, pozbývají tím vlastnosti rakouských poddaných, sledujíce stav svého muže. Žalobci jsou toho názoru, že správní orgány nesprávně interpretovaly § 19 Vystěhovaleckého patentu, neboť toto ustanovení bylo rozporné s Ústavou z roku 1920 (zákon č. 121/1920 Sb., dále jen „Ústava z r. 1920“). V ust. § 106 Ústavy z roku 1920 bylo uvedeno, že výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají. Dále ust. § 128 odst. 1 Ústavy stanoví, že všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických… Dle žalobců povaha § 19 Vystěhovaleckého patentu je postavena na myšlence, že žena je méněcenná, a tak automaticky přijde v případě sňatku s cizincem o své občanství, což odporuje ústavně zaručené rovnosti pohlaví. Samotné ust. § 19 Vystěhovaleckého patentu bylo v rozporu s platnou Ústavou a současně jeho znění o pozbytí postavení rakouských poddaných muselo při odtržení československého státu od Rakouska-Uherska působit nepoužitelně. Závěrem žalobci uvádí, že Ústava z r. 1920 v čl. I prohlásila zákony, které jsou v rozporu s ústavní listinou, za neplatné, čímž došlo k vyloučení § 19 Vystěhovaleckého patentu. A. M. R.-F. proto o své československé státní občanství nemohla přijít a zůstala nadále československou státní příslušnicí. Žalovaný v písemném vyjádření k obsahu žaloby uvádí, že matka žalobců nabyla československé státní občanství dne 5. 3.1923 a pozbyla ho dne 1. 8. 1928, kdy si vzala maďarského státního příslušníka. V okamžiku uzavření manželství platily na československém území dosavadní rakouské a uherské právní předpisy, které byly na základě čl. 2 zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, recipovány do právního řádu nově vzniklé Československé republiky. Základní ustanovení o nabývání a pozbývání československého státního občanství až do 30. 9. 1949 obsahoval obecný zákoník občanský z r. 1811. Tento předpis byl recipován do československého právního řádu zákonem č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého. Pokud jde o pozbytí československého státního občanství, podle § 32 o. z. o. se „o ztrátě státního občanství vystěhováním nebo provdáním občanky za cizozemce ustanovuje se v zákonech vystěhovaleckých.“ Tímto vystěhovaleckým zákonem, který byl rovněž inkorporován do československého právního řádu, byl Vystěhovalecký patent č. 2557 Sb. zák. soud. ze dne 24. 3. 1832. Podle § 19 patentu sňatkem s cizincem československá státní občanka pozbyla své státní občanství. Tento účinek nastával v každém případě, a to bez ohledu na to, zda uzavřením manželství nabyla státní občanství manžela, či nikoli. Nebylo tedy možné, aby si žena, která se provdala za cizince, podržela československé státní občanství výhradou. Správní orgány ze shromážděných podkladů dovodily, že A. M. R.-F. nabyla sňatkem maďarské státní občanství a domovskou příslušnost v Budapešti. Dne 4. 8. 1969 následně nabyla státní občanství Rakouska. Nebylo zjištěno, že by po datu ... opětovně nabyla československé či české státní občanství. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobců, že aplikace Vystěhovaleckého patentu z roku 1832 na případ matky žalobců je vyloučena z důvodu rozporu s Ústavou z roku 1920, konkrétně jejími ust. § 106 a 128 odst. 1. Žalovaný má za to, že žalobci nepřípustně poměřují Ústavu z roku 1920 dnešními standardy v oblasti lidských práv, a to zejména co do rovnosti a právního postavení žen a tím přikládají ustanovením zcela jiný význam, než tato ustanovení měla v době své platnosti. Postup žalovaného včetně aplikace Vystěhovaleckého patentu z roku 1832 prošel testem ústavnosti. K tomu žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2004, sp zn. I. ÚS 43/03. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce ani žalovaný ve stanovené lhůtě dvou týdnů svůj nesouhlas s takovým projednáním věci nevyjádřili (§ 51 s. ř. s.). Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud v Praze posoudil věc takto: Při posouzení dané věci vyšel soud ze skutečnosti, že mezi účastníky není sporné (a tyto skutečnosti korespondují s obsahem správního spisu), že dne ... A. M. H. uzavřela v Praze sňatek s F. R.-F. (nar. ... ve Staré Haliči). V okamžiku uzavření manželství byl F. R.-F. maďarským státním občanem. Tato skutečnost vyplývá z matričního zápisu manželství, v němž je uvedeno, že ženich je příslušný do Budapešti a vysvědčení o právní způsobilosti k sňatku mu bylo uděleno výnosem maďarského královského ministerstva spravedlnosti ze dne 16. 7. 1928, č. 1928.H5167. Spornou je otázka, zda sňatkem s maďarským občanem matka žalobců skutečně pozbyla československé státní občanství. Při posuzování této otázky soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. fyzické osoby, které ke dni 31. prosince 1992 byly státními občany České republiky a zároveň státními občany České a Slovenské Federativní republiky, jsou od 1. ledna 1993 státními občany České republiky. Podle odst. 2 citovaného ustanovení při posuzování, zda je fyzická osoba státním občanem České republiky, popřípadě do 31. prosince 1992 byla státním občanem České a Slovenské Federativní republiky, se postupuje podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby. Základní ustanovení o nabývání a pozbývání československého státního občanství obsahoval až do 30. 9. 1949 obecný zákoník občanský z r. 1811, který byl do československého právního řádu recipován na základě čl. 2 zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého. Obecný zákoník občanský v § 32 stanovil, že „o ztrátě státního občanství vystěhováním nebo provdáním občanky za cizozemce ustanovuje se v zákonech vystěhovaleckých.“ Takovým zákonem byl Vystěhovalecký patent č. 2557 Sb. zák. soud. ze dne 24. 3. 1832, který v § 19 uváděl, že ženy mající státní občanství, které se provdají za cizince, pozbývají tím vlastnosti rakouských poddaných, sledujíce stav svého muže. I tento patent byl do československého právního řádu recipován na základě zákona č. 11/1918. U