7 As 24/2007 — Nejvyšší správní soud

8 A 16/2014- 52 - text 10 pokračování 8A 16/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Oživení, o.s., se sídlem Muchova 232/13, Praha 6, zastoupen Mgr. Andreou Kohoutkovou, advokátkou se sídlem Muchova 232/13, Praha 6, proti žalované: Správa státních hmotných rezerv, Šeříková 616/1, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí místopředsedy Správy státních hmotných rezerv ze dne 26. 11. 2013, č. j. 06981/13-SSHR, t a k t o : I. Rozhodnutí místopředsedy Správy státních hmotných rezerv ze dne 26. 11. 2013, č. j. 06981/13-SSHR, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200,- Kč k rukám Mgr. Andrey Kohoutkové, advokátky. O d ů v o d n ě n í Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí místopředsedy Správy státních hmotných rezerv ze dne 26. 11. 2013, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Správy státních hmotných rezerv ze dne 29. 10. 2013, č. j. 06981/13 – SSHR, jímž byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informace, jmenovitě smlouvy uzavřené mezi povinným subjektem a společností Lukoil Aviation Czech, s.r.o. z roku 2009 ve věci každoroční výměny starých zásob leteckého petroleje za nový. Žalovaná konstatovala, že byla vázána ustanovením této Smlouvy, podle něhož se musela řídit ust. § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, a dospěla k závěru, že smlouva obsahuje skutečnosti, které materiálně tvoří předmět obchodního tajemství podle ust. § 17 obchodního zákoníku. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce uvedl, že žalovaná napadeným rozhodnutím potvrdila prvoinstanční rozhodnutí žalované, kdy tato odmítla poskytnout kopii Smlouvy, neboť dle jejího názoru je obsah Smlouvy předmětem obchodního tajemství. Žalovaná přitom odkazuje na blíže nespecifikovaný Oddíl C, čl. II, odst. 1 Smlouvy, který údajně „ukládá povinné osobě postupovat v souladu s ustanovením § 9 InfoZ". Žalovaná dále nijak nespecifikuje, jaké konkrétní informace z obsahu Smlouvy by měly být údajně předmětem obchodního tajemství a proč. Žalobce přitom již v rozkladu namítal, že právní závěr žalované, kdy odmítá poskytnout informaci spočívající v kopii Smlouvy s tím, že celý obsah Smlouvy je údajně předmětem obchodního tajemství, je zcela nesprávný. Podle ustálené soudní praxe nelze považovat smlouvu jakožto celek za předmět obchodního tajemství. Žalobce na oporu svého tvrzení poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové spis. zn. 31 Ca 189/2000 ze dne 25.5.2000, ve kterém soud s odkazem na ust. § 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku dospěl k závěru, že obchodní tajemství je kategorií objektivní, kdy je nutným předpokladem naplnění všech zákonem stanovených znaků předvídaných zákonem (ať již zákonem č. 531/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinným v době vydání rozhodnutí, či zákonem č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jenž nabyl účinnosti dne 1.1. 2014). Žalobce dovodil, že tak nestačí pouhé ujednání smluvních stran, tak jak nesprávně tvrdí žalovaná odkazujíce přitom na Oddíl C, čl. II, odst. 1 Smlouvy, jíž však odmítá žalobci poskytnout. I pokud by čistě hypoteticky některá z ustanovení Smlouvy naplňovala všechny znaky předvídané zákonem, nelze v žádném případě přijmout premisu, že veškeré informace obsažené ve Smlouvě by mohly naplňovat zákonem stanovené znaky obchodního tajemství. Dále žalobce namítl, že žalovaná v napadeném rozhodnutí pouze mechanicky vyjmenovává šest základních znaků obchodního tajemství, aniž by však jakkoli relevantně zdůvodnila své přesvědčení, že tyto všechny znaky kumulativně naplňují celý obsah Smlouvy. Žalobce v této souvislosti uvádí právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v jeho rozhodnutí spis. zn. 7A 118/2002 ze dne 9. 12. 2004, podle něhož je důvodná námitka, že není možné, aby bylo odepřeno poskytnutí informací o celém obsahu uvedené smlouvy s odkazem na ochranu obchodního tajemství, neboť není možné opomenout § 9 zákona odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle kterého není možné z tohoto důvodu odepřít poskytnutí informací, které se týkají rozsahu používání prostředků z veřejných rozpočtů a jejich příjemce. Námitky žalované, že na povinnost žalované poskytnout kopii Smlouvy údajně nelze aplikovat závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové spis. zn. 31 Ca 189/2000 ze dne 25.5.2000 či rozsudku Nejvyššího správního soudu spis. zn. 7A 118/2002 ze dne 9.12.2004 jsou ryze účelové a nikterak relevantní. Rovněž je zcela nepravdivé tvrzení žalované, že žalobcem požadované informace by údajně měly podléhat režimu utajovaných informací, a to na základě přílohy č. 15 nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kde je stanoven seznam utajovaným informací v oblasti působnosti Správy státních hmotných rezerv, kdy utajovanými informacemi jsou: souhrnná skladba položek hmotných rezerv a jejich limity a orientační cílové stavy a souhrnné plány nákupů prodejů a obměn materiálů hmotných rezerv - pod tuto kategorii však v žádném případě nelze subsumovat poskytnutí kopie Smlouvy. Z výše uvedeného je zřejmé, že i v případě pokud by čistě hypoteticky Smlouva obsahovala určitou pasáž, které by bylo možno částečně přiznat právo ochrany z důvodu obchodního tajemství, jednalo by se pouze o konkrétní krátký úsek ze Smlouvy. Žalobce konečně zdůraznil, že zákon o svobodném přístupu k informacím je provedením čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina"), zejména pak čl. 17 odst. 4 a 5 Listiny. Ústavou zaručené právo na informace lze omezit pouze zákonem a to pouze za předpokladu, že takové opatření je v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Je neakceptovatelné a to i dle názoru Nejvyššího správního soudu, vysloveného např. v rozsudku č.j. 1 As 17/2008-67 ze dne 7. 5. 2008, aby docházelo ze strany povinných subjektů k účelovému zužování obsahu ústavně zaručených práv: „Právo na informace se řadí mezi politická práva jednotlivců. Jeho smyslem je kontrola veřejné správy, resp. povinných osob, mimo jiné též kontrola vynakládání veřejných prostředků a hospodaření s veřejným majetkem." Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti zrušil a aby žalované uložil povinnost poskytnout žalobci kopii smlouvy uzavřené v roce 2009 mezi žalovanou a společností Lukoil Aviation Czech, s.r.o. ve věci každoroční výměny starých zásob leteckého petroleje za nový. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že ji považuje za zcela nedůvodnou. Nesouhlasila se žalobcem, že by se napadené rozhodnutí nevypořádalo se všemi definičními znaky obchodního tajemství dle tehdy platné a účinné právní úpravy § 17 obchodního zákoníku, když se k nim všem vyjadřuje s tím, že tyto jsou naplněny všechny. Naproti tomu tvrzení žalobce v tomto ohledu naprosto absentují. Dále žalobce opomenul, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaná již zabývala citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7A 118/2002 ze dne 9. 12. 2004. Přitom není postaveno na jisto, jaká bude cena hrazená z veřejných prostředků či zda dojde k (částečnému) prominutí plateb, např. smluvních sankcí jako je smluvní pokuta, úrok z prodlení atd. Nad rámec napadeného rozhodnutí žalovaný uvádí, že se v současné době připravuje právní vymáhání nároků ze smlouvy, jejíhož vydání se žalobce domáhá. Poskytnutím jakýchkoli informací by tak mohlo dojít k ohrožení, ba dokonce znemožnění vymáhání plnění, které směřuje do veřejných rozpočtů. Pokud by druhé smluvní straně v důsledku úniku informací vznikla jakákoli škoda, zcela jistě by žalované vážně hrozilo její soudní vymáhání, a nelze s jistotou určit, zda by žalovaná byla úspěšná. Účel zákona č. 106/1999 Sb. je dle názoru žalované přesně opačný, tj. má zabránit nehospodárnému nakládání s veřejnými prostředky. Tvrzení žalobce, že „žalobcem požadované informace by údajně měly podléhat režimu utajovaných informací, a to na základě přílohy č. 15 nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kde je stanoven seznam utajovaným informací v oblasti působnosti Správy státních hmotných rezerv“, považovala žalovaná za nepochopení nebo přímo hrubé zkreslení napadeného rozhodnutí. Takto doslova se to v napadeném rozhodnutí neuvádí, citované ustanovení slouží jednak jako interpretační pomůcka, jednak akcentuje veřejnoprávní ochranu žalobcem požadovaných informací. Žalovaná konečně souhlasila se žalobcem uváděnou definicí práva na informace v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 17/2008-67 ze dne 7. 5. 2008. Dle názoru žalované je vždy třeba brát v úvahu smysl a účel právní úpravy a tomu dát přednost před doslovným zněním právních předpisů. Má-li tedy být smyslem a účelem právní úpravy kontrola hospodaření s veřejnými prostředky, neměla by takováto kontrola ohrozit nebo jakkoli omezit efek