— Nejvyšší správní soud

8 A 350/2011- 50 - text 10 pokračování 8A 350/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o., IČ 49356089, se sídlem Pražská 1321/38a, Praha 10, zastoupen JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2011, č. j. 823/550/11-Hd, 61632/ENV/11, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 8. 9. 2011, č. j. 823/550/11-Hd, 61632/ENV/11, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8808,- Kč , a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Ing. Jana Vycha, advokáta. O d ů v o d n ě n í Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 8. 9. 2011, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 4. 7. 2011, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce ve věci vydání integrovaného povolení pro zařízení „Spalovna nebezpečných a ostatních odpadů, provozovna Pardubice“. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že krajskému úřadu byl znám územní plán obce Rybitví, který existenci zamýšlené spalovny nepřipouští. Právě z důvodu zjevného rozporu mezi záměrem žalobce a územním plánem obce požadoval krajský úřad územní rozhodnutí na zamýšlenou rekonstrukci. Platné právní předpisy přitom umožňují orgánu integrované prevence vyžádat si veškeré podklady, které považuje za nutné k vydání integrovaného povolení. Zamýšlená stavba spalovny není stavbou původní spalovny, některá forma územního rozhodnutí tedy bude pro tento záměr nezbytná; důvodem pro vyžadování územního rozhodnutí však je rozpor záměru s územním plánem. Ačkoliv žádost byla podána v době účinnosti původního znění vyhlášky č. 554/2002 Sb., výzva k doplnění žádosti o integrované povolení byla krajským úřadem vydána za platnosti vyhlášky č. 363/2010 Sb. Územní rozhodnutí není nahrazováno integrovaným povolením, což však krajský úřad ani netvrdil. Bylo-li krajskému úřadu známo, že záměr rekonstrukce a provozu spalovny je v rozporu s územním plánem, pak důvodně vyžadoval předložení územního rozhodnutí a jeho postup je v souladu se zásadou hospodárnosti správního řízení. V tomto specifickém případě tedy územní povolení bylo potřebným podkladem pro integrované povolení. Krajský úřad přitom svůj postup dostatečně odůvodnil a vyložil, proč územní rozhodnutí vyžadoval. Odvolací orgán nemohl vyhovět návrhu odvolatele na to, aby integrované povolení vydal, neboť to lze jen po provedeném řízení, přičemž předmětem napadeného usnesení nebylo vyhovění žádosti, ale zastavení řízení. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce uvedl, že dne 15.12.2010 podal žádost o vydání integrovaného povolení pro zařízení “Spalovna nebezpečných a ostatních odpadů, provozovna Pardubice”, přičemž věcně se jednalo o integrované povolení pro provozování existující spalovny nebezpečných odpadů, která je v současné době odstavená a jejíž provoz po její rekonstrukci a modernizaci žalobce plánuje obnovit. Krajský úřad jej vyzval k doplnění mj. územního rozhodnutí povolujícího takovou rekonstrukci a modernizaci, i když územní rozhodnutí pro stávající budovu spalovny bylo společně se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím k žádosti přiloženo. Žalobce nové územní rozhodnutí nepředložil, načež krajský úřad prvostupňovým rozhodnutím zastavil řízení o žádosti žalobce. Žalovaný svým napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí potvrdil, že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení o žádosti žalobce dle § 3 odst. 6 zákona o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), neboť žalobce předložil krajskému úřadu veškeré dokumenty požadované zákonem, a měl tedy právo na meritorní projednání žádosti. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil právní názor, že nepředložení nového územního rozhodnutí, umožňujícího rekonstrukci a modernizaci spalovny odpadů v rozsahu předvídaném žádostí o integrované povolení je důvodem pro zastavení řízení. Správní orgány opírají své tvrzení o možnosti krajského úřadu požadovat i dokumenty výslovně neuvedené v zákoně o integrované prevenci a v prováděcí vyhlášce č. 554/2002 Sb. o novelu vyhlášky, která s účinností od 1. 1. 2011 umožnila správnímu úřadu požadovat i „další doplňující podklady, které úřad považuje nutné k rozhodnutí o vydání integrovaného povolení". Vyhláška ve znění ke dni podání žádosti žalobce (15.12.2010) však tuto možnost neobsahovala a předepisovala předložit pouze taxativně vymezené podklady s tím, že územní rozhodnutí pro daný záměr bylo nutno se žádostí předložit, pouze pokud bylo v době podání žádosti k dispozici (viz. bod 14 části B přílohy č. 1 Vyhlášky ve znění do 31.12.2010). Tedy naopak, pokud v době podání žádosti není územní rozhodnutí k dispozici, nebylo možno přiložení takového územního rozhodnutí k žádosti o vyndání integrovaného povolení požadovat. Jelikož k datu dni podání žádosti žalobce nebylo územní rozhodnuti k dispozici, žalobce jej v rámci doplnění své žádosti ze dne 28.6.2011 nepředložil. Žalobce má za to, že žalovaný svým výkladem vyhlášky č. 363/2010 Sb. implikuje retroaktivitu tohoto právního předpisu, která je však v českém právním řádu nepřípustná. Vyhláška č. 363/2010 Sb. sice neobsahuje přechodná ustanovení upravující její aplikaci na již probíhající řízení, nicméně jednoznačně judikatorně definovaný zákaz pravé retroaktivity (např. rozhodnuti Ústavního soudu Pl. ÚS 38/06) znemožňuje zpětnou aplikaci právního předpisu na již probíhající řízení, neboť by tím došlo k zásahu do právní jistoty žadatelů o integrované povolení. Pokud by totiž veškeré žádosti podané před nabytím účinnosti novely č. 363/2010 Sb. měly být shledány nekompletními z důvodu přesvědčení správního orgánu o potřebnosti doplňujících podkladů, přestože ještě ke dni 31. 12. 2010 kompletní byly, došlo by tím k porušení již nabytých práv žadatelů a tím i k zásahu do jejich právní jistoty. Nadto není patrné, jak by takový výklad ovlivnil aplikaci 20 denní lhůty dle § 3 odst. 4 zákona o integrované prevenci: mohly by správní úřady s odkazem na změnu právních předpisů uplatnit novou lhůtu pro posouzení úplnosti žádost nebo by se změna vztahovala již na zahájená řízení, u nichž tato lhůta pro posouzení úplnosti žádosti dosud neuplynula? Z povahy změny provedené vyhláškou č. 363/2010 Sb. je tak zřejmé, že tato změna musí být aplikována až pro žádosti podané po nabytí její účinnosti. Žalobce má dále za to, že argumentace žalovaného postupem v souladu se zněním vyhlášky účinným od 1. 1. 2011 je zcela účelová, neboť již z výzvy krajského úřadu k dohodě o lhůtě pro předložení doplňujících podkladů ze dne 28.12.2010 se podává, že krajský úřad shledal žádost žalobce neúplnou mj. z důvodu nepředložení nového územního rozhodnutí, a to ještě v době, kdy mu právní předpisy neumožňovaly vyžádat si jiné než ve vyhlášce taxativně uvedené podklady. Krajský úřad měl tedy již k 28.12.2010 záměr řízení o žádosti žalobce zastavit z důvodu nepředložení nového územního rozhodnuti, a to přesto, že nové územní rozhodnuti nebylo v souladu s platnými právními předpisy povinnou náležitostí žádosti o integrované povolení. Následná změna vyhlášky pak krajskému úřadu posloužila jako možnost odůvodnit svůj diskriminační a nepřiměřený postup po jeho zpochybnění žalobcem v rámci doplnění žádosti o integrované povolení, což žalobce považuje za vybočení ze zákonných mantinelů postupu správního orgánu. I bez ohledu na výše uvedené má žalobce za to, že krajský úřad nemohl požadovat předložení nového územního rozhodnutí jako jeden z podkladů dle bodu 14 části B vyhlášky. Citované ustanovení vyhlášky totiž umožňuje správnímu úřadu požadovat pouze podklady „nutné k rozhodnutí o vydání integrovaného povolení", nikoli jakékoli podklady. Jaké podklady jsou těmi nutnými, je nutno odvodit ze smyslu a účelu zákonné úpravy postupu vydání integrovaného povolení. Ve smyslu účelu tohoto zákona správní orgán rozhodující podle zákona o integrované prevenci posuzuje výlučně a jedině to, zda záměr, pro nějž je požadováno integrované povolení, je v souladu se stanovenými standardy ochrany životního prostředí. To je smyslem činnosti správních orgánů a předmětem jejich posuzování. Veškeré povolovací procesy jsou zaměřeny na ochranu složek životního prostředí před důsledky potenciálně rizikových činností, nikoliv však na otázku územního plánování. Krajský úřad tedy mohl podle ust. § 2 odst. 2 správního řádu vyžadovat pouze doplňující podklady potřebné pro posouzení aspektů spadajících do