6 As 119/2013 — Nejvyšší správní soud

10 A 173/2014- 83 - text 8 pokračování 10A 173/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: Hospic knížete Václava, o.p.s., se sídlem Kladno, Buštěhradská 77, IČ 24170470, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1/376, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26.8.2014, č.j. 2014/41789-222/1, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Příbrami, ze dne 29.4.2014, č.j. MPSV-UP/11045/14/PB, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 20.000,- Kč jako sankce za spáchání správních deliktů ve smyslu ust. § 107 odst. 2 písm. o), p), m) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, kterých se žalobce dopustil tím, že za poskytnutí odlehčovací služby panu J. K., nar. X. stanovil vyšší úhradu, než je maximální výše úhrady stanovené vyhláškou č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, dále tím, že dne 26.3.2013 uzavřel smlouvu na poskytování odlehčovacích služeb panu J. K., nar. X., která neobsahovala náležitosti smlouvy podle ust. § 91 odst. 2 písm. d) a f) zákona o sociálních službách a dále tím, že nepodal písemnou zprávu o plnění uložených opatření, o jejíž zaslání byl písemně vyzván dopisem ze dne 4.11.2013, č.j. 05/2013/UPCR/Mal. Současně byla žalobci uložena povinnost uhradit paušální částku nákladů ve správním řízení ve výši 1.000,- Kč. Žalobce v žalobě namítl nesprávné právní posouzení zjištěného skutkového stavu, tj. nesprávný výklad zákona č. 108/2006 Sb. a jeho prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb. Žalobce dále popsal způsob účtování poskytovaných služeb klientovi. V sazbě 100,- Kč/hod., která je nižší, než byla maximální stanovená sazba 120,- Kč/hod. dle vyhlášky č. 505/2006 Sb. v ust. § 10 odst. 2 účinného v době poskytnutí služby, nebyl klientovi fakturován žádný čas potřebný k zajištění úkonů (ač byl vynaložen), ale pouze čas provedení úkonů. Celkově byla klientovi fakturována za úkony sociální služby částka 1.950,- Kč, což je mnohem méně, než by odpovídalo částce celkového času na provedení úkonů služby a jejich zajištění v maximální přípustné hodinové sazbě. Mimo cenu za úkony (provedení a zajištění) sociální služby byla klientovi fakturována doprava (nikoliv čas, ale ujeté kilometry), která není úkonem sociální služby a zákon o sociálních službách se na ní nevztahuje. Žalobce je toho názoru, že v případě klienta J. K. byla uzavřena jednoznačná dohoda, která neporušuje citovaný zákon. Obsahem této dohody v části týkající se vytýkaného předražení poskytnuté odlehčovací služby bylo účtování čistého času poskytování služby s tím, že cestovní výdaje (pouze úhrada za projeté km) budou účtovány zvlášť, a to pro vzdálenost bydliště klienta od sídla, resp. pracoviště žalobce. Takto sjednaná dohoda, která byla plněna od obou jejích účastníků, má dle přesvědčení žalobce vyšší právní sílu, než prováděcí vyhláška k zákonu o sociálních službách. Žalobce se pří sjednávání obsahu této dohody řídil základní zásadou právního řádu - „Co zákon nezakazuje, je dovoleno“. Rozhodující pro něho bylo přání klienta a jeho rodiny - využití služeb právě od žalobce a nikoho jiného. Žalobce pak nemohl nést zvýšené náklady spojené s dopravou do vzdáleného bydliště klienta ze svého a klient byt ochoten tyto náklady zaplatit. Pokud jde o další výtku žalovaného, spočívající v neuvedení všech stanovených náležitostí ve smlouvě s panem Jaroslavem Kubálkem, konkrétně neuvedení času poskytování služby a neuvedení ujednání o dodržování vnitřních pravidel žalobce, poukázal žalobce na skutečnost, že náležitosti smlouvy jsou obsaženy v textu odst. V. a VII. smlouvy. Konkrétně odst. V. obsahuje ustanovení o Individuálním plánu, na jehož základě musí být a byla péče/služby poskytovány. Zde se jedná o neporozumění žalovaného dané problematice domácí hospicové péče pacientům v terminálním stavu, kdy se jejich stav mění ne z hodiny na hodinu, ale z minuty na minutu. Individuální plán proto musí z tohoto faktu vycházet. Standardně je proto nastaven jen časový rámec, který se dle situace upřesňuje telefonicky, jinak by poskytování péče nebylo možné. Dále odst. IV. a VII. smlouvy obsahují vnitřní pravidla, a to v takovém rozsahu, aby smlouva mohla být plněna. Samotný zákon ani prováděcí vyhláška žádný soubor vnitřních pravidel neobsahuje. Třetí výtka žalovaného spočívající v nepodání včasné zprávě o splnění uložených opatření Úřadu práce, je dle názoru žalobce nedůvodná. Žalobce je přesvědčen o tom, že neporušil zákon, ale naopak uložená opatření zákonu odporují a nelze je proto plnit. Z tohoto důvodu žalobce reagoval na výzvu ze dne 4.11.2013 č.j. 05/2013/UPCR/Mal podáním ze dne 15.11.2013 (Stížnost a odvolání proti postupu ÚP Příbram), adresovaným generálnímu ředitelství ÚP ČR. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se žalobce dopustil správního deliktu dle ust. § 107 odst. 2 písm. o) zákona o sociálních službách tím, že stanovil za poskytnutí sociální služby vyšší úhradu než je maximální výše úhrady stanovená prováděcím předpisem. Při kontrole bylo zjištěno, že byla poskytnuta odlehčovací služba panu J. K., cena byla smluvně stanovena ve výši 100,- Kč za hodinu, nad to byla stanovena cena za dopravu ve výši 6,- Kč za kilometr. V celkové faktuře to navýšilo cenu za poskytnuté služby na téměř dvojnásobek. Za 19,5 hodin poskytování služeb byla účtována cena 1950,- Kč a cena za dopravu činila 1728,- Kč. Maximální výše úhrady je stanovena v ust. § 10 odst. 2 vyhlášky 505/2006 Sb. a činila v roce 2013 120,- Kč za hodinu, podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů, za úkony uvedené v odstavci 1 písm. a), b), písm. c) bodě 2, písm. e) až h); pokud poskytování těchto úkonů, včetně času nezbytného k jejich zajištění, netrvá celou hodinu, výše úhrady se poměrně krátí, přičemž klíčová je zde formulace „včetně času nezbytného k jejich zajištění“. Rozlišuje se pojem „poskytování úkonu“ a „zajištění úkonu“, čímž je myšlena doba přípravy na úkon např. k přemístění pracovníka do domácnosti uživatele, i tento čas je účtován maximální sazbou za úkon, tj. čas strávený na cestě se započítá do celkového „skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonu“. Tento výklad ustanovení je jednotný, uplatňují ho všechny správní úřady zabývající se sociálními službami a MPSV jej též zveřejnilo na svých webových stránkách; žalobce měl možnost se s ním touto cestou seznámit. Žalobce jistě není povinen nést náklady na dopravu ze svého, ale musí cenu za službu stanovit tak, aby zohledňovala tyto náklady. Zákon o sociálních službách je právní normou kogentní povahy, od jeho znění se nelze odchýlit, a maximální výši úhrady je nutno respektovat. Tyto maximální částky jsou koncipovány jako ochrana klienta (tj. příjemce sociální služby) před neúměrným navyšováním cen za poskytování sociální služby včetně vedlejších plateb. Nadto ceník poskytovatele úhradu za dopravu neobsahoval a zájemce o poskytnutí služby může nabýt mylného dojmu, že cena služby je cena konečná. Dále se žalobce dopustil správního deliktu dle ust. § 107 odst. 2 písm. p) zákona o sociálních službách, neboť uzavřel smlouvu, která neobsahuje povinné náležitosti smlouvy dle ustanovení § 91 odst. 2 zákona o sociálních službách, a to čas poskytování služby a ujednání o dodržování vnitřních pravidel stanovených poskytovatelem. V případě času poskytování služby odkazuje žalobce na ustanovení smlouvy V. o individuálním plánu, ten však v případě pana Kubálka neexistuje, zaměstnankyně poskytovatele při inspekci uvedla, že se s klientem neplánovalo, nehodnotilo. Poskytovatel nebyl při kontrole schopen předložit ani výkaz poskytované služby výše uvedenému klientovi. Dále smlouva neobsahuje povinnou náležitost ujednání o dodržování vnitřních pravidel stanovených poskytovatelem k poskytnutí sociální služby. Žalobce zde odkazuje na ustanovení smlouvy IV. a VII. (oprávnění poskytovatele vypovědět smlouvy pro hrubé chování klienta k pečovateli), která obsahují vnitřní pravidla k plnění smlouvy. Konkrétně pravidlo o výpovědi je povinnou náležitostí smlouvy dle jiného ustanovení, a to ust. § 91 odst. 2 písm. g) zákona výpovědní důvody a výpovědní lhůty. Z inspekční zprávy č.j. 05/2013/UPCR/Mal vyplývá například, že žalobce neměl zpracovány pracovní postupy, které by zaručovaly řádný průběh poskytování odlehčovací služby, nepředložil pravidla k nakládání s osobními údaji, informace o poskytovaných službách pro uživatele, pravidla pro řešení střetu zájmů se zájmem uživatele, pro jednání se zájemcem o sociální službu, pravidla pro odmítnutí zájemce o sociální službu. Žalobce se dále dopustil správního deliktu