1 As 28/2010 — Nejvyšší správní soud

10 A 186/2013- 49 - text 10 pokračování 10A 186/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví, o. s., se sídlem Karoliny Světlé 1019, 110 00 Praha 1, IČ: 22839721, zastoupen Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, se sídlem Lublaňská 398, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 1, 118 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí Ministryně kultury ze dne 19. 6. 2013, č. j. 26016/2013 OLP, takto: I. Rozhodnutí ministryně kultury ze dne 19. 6. 2013, č. j. 26016/2013 OLP, a rozhodnutí Ministerstva kultury, Památkové inspekce, ze dne 9. 4. 2013, č. j. MK 17926/2013 PI, se v části, v níž byla odmítnuta žádost žalobce ze dne 25. 3. 2013 o poskytnutí informací v rozsahu kopie přílohy protokolu č. j. MK 77087/2012 PI ze dne 8. 11. 2012 nadepsané „Radošov čp. 74, obec Kyselka, dokumentace udržovacích prací, pomocné provizorní zastřešení“ a kopie přílohy výše uvedeného protokolu nadepsané „Radošov čp. 74, obec Kyselka, dokumentace udržovacích prací“, zrušují. II. Žalovanému se nařizuje, aby žalobci poskytl kopie přílohy protokolu č. j. MK 77087/2012 PI ze dne 8. 11. 2012 nadepsané „Radošov čp. 74, obec Kyselka, dokumentace udržovacích prací, pomocné provizorní zastřešení“ a kopii přílohy výše uvedeného protokolu nadepsané „Radošov čp. 74, obec Kyselka, dokumentace udržovacích prací“, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. Mgr. Pavla Černohouse, advokáta. Odůvodnění: Žalobce se domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministryně kultury ze dne 19. 6. 2013, č. j. 26016/2013 OLP, kterým byl zamítnut jeho rozklad ze dne 29. 4. 2013 proti rozhodnutí Památkové inspekce žalovaného (dále též „povinný subjekt“) ze dne 9. 4. 2013, č. j. MK 17926/2013 PI ve věci žádosti žalobce o poskytnutí informace ze dne 27. 3. 2013, jíž se žalobce domáhal sdělení, jaký byl výsledek šetření, které povinný subjekt prováděl v památkovém areálu lázní Kyselka na Karlovarsku, a dále poskytnutí dokumentu formulujícího výsledek tohoto šetření včetně případných příloh. Uvedeným rozhodnutím povinný subjekt v souladu s § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 106/1999“) žádost žalobce o poskytnutí informací částečně odmítl na základě § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999, a to v rozsahu začerněných částí poskytnutých kopií protokolu č. j. MK 77087/2012 PI ze dne 8. 11. 2012 a rozhodnutí o námitkách proti tomuto protokolu č. j. MK 5950/2013 PI ze dne 24. 1. 2013, a dále na základě § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999, a to v rozsahu přílohy výše uvedeného protokolu nadepsané „Radošov čp. 74, obec Kyselka, dokumentace udržovacích prací, pomocné provizorní zastřešení“ a přílohy výše uvedeného protokolu nadepsané „Radošov čp. 74, obec Kyselka, dokumentace udržovacích prací“, neboť je považoval za předmět ochrany práva autorského. Povinný subjekt zároveň v souladu s § 15 odst. 2 zákona č. 106/1999 žalobci sdělil, že majetková práva k uvedeným přílohám vykonává Ing. J. S., autorizovaný inženýr v oboru pozemní stavby, statika a dynamika staveb, členské číslo ČKAIT: 0000865, IČO 18679544. Žalobce v první řadě namítl, že přílohy protokolu, jejichž poskytnutí žalovaný odmítl, jsou veřejnými listinami vyňatými z autorskoprávní ochrany, a nemohly tedy být odepřeny na základě § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999. Uvedené přílohy označil žalovaný za „stavebněprávní technickou dokumentaci, kterou vypracovala a autorizovala k tomu určená osoba, totiž jmenovaný autorizovaný stavební inženýr“. Žalobce poukázal na ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 360/1992“), dle kterého autorizovaná osoba opatřuje dokumenty související s výkonem její činnosti vlastnoručním podpisem a otiskem razítka se státním znakem České republiky, jménem autorizované osoby, číslem, pod nímž je zapsána v seznamu autorizovaných osob vedeném Komorou a vyznačeným oborem, popřípadě specializací a své autorizace. Dle § 13 odst. 5 uvedeného zákona jsou přitom dokumenty označené autorizovanou osobou podle odstavce 3 pro úřední účely veřejnými listinami. Žalobce dále citoval ustanovení § 131 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého se veřejnou listinou rozumí listina vydaná soudem České republiky, jiným orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně významnou skutečnost, a dále také listina, kterou prohlašuje za veřejnou jiný právní předpis. Nakonec žalobce uvedl, že dle § 3 písm. a) zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též „autorský zákon“) se ochrana podle práva autorského nevztahuje mj. na veřejné listiny a jiná díla, u nichž je veřejný zájem na vyloučení z ochrany. Z uvedených ustanovení tedy žalobce dovodil, že poskytnutím předmětné stavební dokumentace nemohla být porušena ochrana autorských práv autorizovaného inženýra. Autorskoprávní ochrany navíc dle žalobce požívá pouze vlastní výsledek projekční činnosti – k újmě na autorském právu zpracovatele stavební dokumentace by tedy mohlo dojít pouze tehdy, pokud by jiná osoba bez jeho souhlasu výsledek užila pro jiný objekt. Taková situace je však v případě dokumentace udržovacích prací konkrétního objektu prakticky zcela vyloučena. Žalobce si kromě toho informace vyžádal k užití v souladu se svým účelovým zaměřením, tedy k úředním jednáním v zájmu záchrany kulturního dědictví České republiky, nikoli k tomu, aby je užil v rámci projektování, provádění stavebních prací či obdobných činností. Žalovaný se s uvedenou argumentací, kterou žalobce uplatnil též v rozkladu, v podstatě vůbec nevypořádal, nýbrž se pouze opětovně odvolal na § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999. Toto ustanovení zároveň prohlásil za ustanovení reflektující pravidla obsažená ve směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2003/98/ES ze dne 17. 11. 2003, o opakovaném použití informací veřejného sektoru (dále též „směrnice 2003/98/ES“). Žalobce k tomu uvedl, že tato směrnice není přímo aplikovatelná, tím méně by pak mohla mít aplikační přednost před právními předpisy vyloženými žalobcem výše. Závěrem žaloby žalobce zdůraznil, že obě stavební dokumentace byly pořízeny z veřejných prostředků, a bylo na objednateli – povinném subjektu – aby ve smlouvě s dodavatelem ošetřil i otázku přístupnosti těchto dokumentací třetím osobám. Neučinil-li tak, jedná se o jeho pochybení. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí ministryně kultury, jakož i rozhodnutí povinného subjektu zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu zaplatit náhradu nákladů. Podáním ze dne 18. 10. 2013 se k žalobě vyjádřil žalovaný. Dle jeho názoru jsou sice předmětné stavební dokumentace s ohledem na § 13 zákona č. 360/1992 obsaženy ve veřejných listinách, tato skutečnost však nezbavuje povinný subjekt povinnosti neposkytnout informaci, pokud by tím dle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského. Žalovaný připomněl, že uvedené ustanovení je transpozicí čl. 1 odst. 2 písm. b) směrnice 2003/98/ES, dle kterého se směrnice nepoužije na dokumenty, ke kterým mají třetí strany právo duševního vlastnictví. V této souvislosti žalovaný ocitoval také bod 22 odůvodnění směrnice, dle které „[p]ráva duševního vlastnictví třetích stran nejsou touto směrnicí dotčena. Aby bylo zamezeno pochybnostem, vztahuje se pojem "práva duševního vlastnictví" výhradně na autorské právo a související ochranná práva (včetně ochranných práv sui generis). […] Závazky vyplývající z této směrnice by měly platit pouze tehdy, pokud jsou slučitelné s ustanoveními mezinárodních dohod o ochraně práv duševního vlastnictví, zejména Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl (Bernská úmluva) a Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Dohoda TRIPS). […]“. Stavební dokumentace byly vypracovány na základě smlouvy o dílo za účelem prokázání, zda a jakým způsobem je uskutečnitelná náprava stavu příslušné stavby. Z uzavřené smlouvy o dílo nelze dovodit oprávnění objednatele ke zveřejnění díla, k němuž by s ohledem na § 5 odst. 3 zákona č. 106/1999 muselo poskytnutím informace dojít. Poskytnutím informace, resp. jejím zveřejněním by tedy došlo k rozmnožení autorskoprávně chráněných děl a jejich zpříst