— Nejvyšší správní soud

3 Ad 10/2015- 91 - text 3 Ad 10/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudkyň JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Ivety Postulkové v právní věci žalobce: Ing. et Ing. R. V., Ph.D., bytem P., zast. JUDr. Hanou Němečkovou, advokátkou v Praze 1, Panská 895/6, proti žalovanému: generální ředitel Generálního ředitelství cel, Generální ředitelství cel, Praha 4, Budějovická 7, o přezkum rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 19.5.2015 č.j. 18753-5/2015-900000-302, t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se domáhal přezkoumání rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel (dále též „žalovaný“) ze dne 19.5.2015 č.j. 18753-5/2015-900000-302 (dále „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 26.2.2015 č.j. 4514/2015-900000-405.7 (dále „prvostupňové rozhodnutí“) a kterým bylo zároveň potvrzeno toto prvostupňové rozhodnutí. Prvostupňovým rozhodnutím nebylo vyhověno žalobcově žádosti o přiznání nároku na opětující se plnění spočívající v nevyplacené části základního tarifu náležejícího pro služební hodnost rada a nevyplaceného zvláštního příplatku, a to včetně úroků z prodlení ode dne 1.4.2013, tedy od plánovaného obsazení volného služebního místa ve služební hodnosti rada u Policie České republiky (dále již „policie“) na jejím Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování. Žalobce v podané žalobě nejprve připomněl svou přihlášku do výběrového řízení na obsazení služebního místa rady odboru mezinárodní spolupráce a metodiky Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (dále „výběrové řízení“) a dopis o svém nezařazení do výběrového řízení ze dne 19.2.2014. Dále připomněl svou žádost o náhradu škody ze dne 19.12.2014 a skutečnost, že splnil veškeré zákonné podmínky podle ust. § 22 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), přičemž zákon o služebním poměru podle něho nestanoví, že uchazeč o služební místo musí být držitelem osvědčení o oprávnění přístupu k utajované informaci, neboť takové oprávnění lze získat výlučně tehdy, je-li příslušník ustanoven na služební místo, pro něž je oprávnění požadováno. Žalobce odkázal na znění ust. § 11 odst. 1 a § 94 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o ochraně utajovaných informací“). Poukázal na odmítnutí své žádosti prvostupňovým rozhodnutím, podané odvolání a v něm obsažené námitky, mj. na to, že nebylo porušeno jen ust. § 22 odst. 2 zákona o služebním poměru, ale rovněž ust. § 77 odst. 1 zákona o služebním poměru, že požadavek způsobilosti přístupu k utajované informaci je tzv. dalším odborným požadavkem, přičemž v tomto směru odkázal na ust. § 19 odst. 2 zákona o služebním poměru a na skutečnost, že mu bylo upřeno právo vyjádřit se k podkladům podle ust. § 174 zákona o služebním poměru. Žalobce v podané žalobě dále namítal, že žalovaný nesprávně uvedl, že žalobce ve výběrovém řízení neuspěl, že proto nebyl na dané služební místo ustanoven a že na tomto místě službu nevykonával, a proto se nemůže domáhat proplácení složek služebního příjmu místa z uvedeného služebního místa. Žalobce uvedl, že se jedná o odlišnou situaci, neboť v rozporu s právní úpravou vůbec nebyl do výběrového řízení připuštěn, přičemž nelze vyloučit, že by se umístil jako první v pořadí účastníků, a právě proto mu titul na náhradu škody vznikl. Žalobce odkázal na ust. § 98 odst. 1 zákona o služebním poměru, podle něhož bezpečnostní sbor odpovídá za škodu způsobenou příslušníku porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby. Podle žalobce žalovaný opomněl kogentní charakter právní úpravy služebního poměru i to, že příslušné oprávnění může příslušník získat až tehdy, je-li na služební místo ustanoven. Žalobce podotkl, že žalovaný zřejmě za legální považuje nastavení pravidel tak, aby zvýhodňovaly některé z uchazečů stanovením nezákonné podmínky, což otevírá prostor pro zvůli při výběru uchazečů o služební místo. Žalobce namítl nepochopení konstrukce zákona o služebním poměru žalovaným. Podle žalobce není rozhodování služebních funkcionářů jednoho bezpečnostního sboru o právech a povinnostech vzniklých v jiném bezpečnostním sboru nic neobvyklého. Žalobce konstatoval, že zákon o služebním poměru zakotvil tzv. prostupnost bezpečnostních sborů a uvedl k tomu příklady. Z pohledu ustanovení předmětného zákona je podle žalobce zcela lhostejné, v jakém bezpečnostním sboru příslušník vykonává službu, vždy je k rozhodování o věcech jeho služebního poměru příslušný jen ten funkcionář, v jehož pravomoci je příslušník v době rozhodování. Žalovaný podle žalobce chybně nedovodil, že žalobce je příslušníkem Celní správy České republiky (dále „celní správa“), jemuž zaměstnavatel, tj. Česká republika, jehož jménem služební funkcionář jedná, způsobil škodu nezákonným jednáním ať už jakéhokoli funkcionáře v souvislosti s jeho služebním poměrem k tomuto zaměstnavateli. Ve chvíli, kdy žalobce projevil zájem o obsazení služebního místa v policii, služební funkcionář má ve vztahu k němu oprávnění a povinnosti vyplývající ze žalobcovy projevené žádosti o zařazení do výběrového řízení. Až do žalobcova ustanovení na služební místo v policii však služební funkcionář policie není oprávněn rozhodovat ve věcech jeho služebního poměru, neboť do té doby je jím služební funkcionář celní správy. Žalobce poukázal na obecné skutečnosti týkající se převedení příslušníka jiného sboru k celní správě a související pravomoci služebních funkcionářů dotčených bezpečnostních sborů. Uvedl, že jednotlivé bezpečnostní sbory nemají právní subjektivitu a opětovně odkázal na to, že služební poměr příslušníka je jednáním v rámci státně služebního vztahu ke státu, nikoli k bezpečnostnímu sboru. Žalobce se vyjádřil k doporučení žalovaného, aby uplatnil škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti žalobce namítl, že škoda mu vznikla ze služebního poměru ke státu, nikoli při výkonu státní moci, a proto se podle něho náhrada škody vzniklá při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním řídí ustanoveními zákona o služebním poměru. Žalobce namítl skutečnost, že se nepostupovalo podle ust. § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru, což sám žalovaný ostatně potvrdil ve vztahu k namítanému porušení ust. § 174 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru. Závěrem žalobce uvedl, že obě správní rozhodnutí (tzn. napadené i prvostupňové) nesplňují podmínky v § 181 odst. 2 písm. a) a c) zákona o služebním poměru, že služební funkcionář nevycházel ze zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, že si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, že nerespektoval procesní práva žalobce a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Žalobce proto navrhl, aby Městský soud v Praze (dále „městský soud“) napadené rozhodnutí zrušil a uložil bezpečnostnímu sboru povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že nesouhlasí se žalobními námitkami, trvá na tom, co již bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí, a odkázal na svou předchozí argumentaci. Ohradil se proti tvrzení žalobce, že dne 19.12.2014 žalobce požádal ředitele Celního úřadu pro hlavní město Prahu o náhradu škody, neboť tímto podáním se žalobce obrátil na generálního ředitele Generálního ředitelství cel s několika žádostmi, přičemž v jedné z nich uplatnil ušlý peněžitý nárok ze služebního poměru. Právě s přihlédnutím k formulaci a odůvodnění prvotní žádosti žalobce, které neobsahovalo zmínku o požadovaném plnění jako o náhradě škody, se žalovaný, který v napadeném rozhodnutí rozvinul úvahy správního orgánu prvního stupně, nejdříve v napadeném rozhodnutí správně zabýval, zda žalobci nějaký upíraný doplatek služebního příjmu náleží či nikoli. Žalovaný s odkazem na zásadu, podle níž je příslušník odměňován podle svého skutečného zařazení, dospěl k závěru, že žalobci nárok na vyšší služební příjem nevznikl, neboť aby takový nárok měl, musel by na vyšší služební místo, o které se ucházel ve výběrovém řízení, být skutečně ustanoven. Žalovaný poukázal na skutečnost, že se žalobce žádným ze svých podání a s odkazem na vady výběrového řízení nikdy nedomáhal zpětného ustanovení na obsazované služební místo, protože právě jen takový postup by mohl vést k tomu, že b