7 As 2/2016 — Nejvyšší správní soud

6 Af 58/2014- 103 - text 19 pokračování 6Af 58/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: Vodafone Czech Republic a.s., sídlem Vinohradská 167, Praha 10, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu o ceně č. CEN/7/06.2014-99 ze dne 26. 6. 2014, vydanému pod č.j. ČTÚ-1 611/2014-611/II. vyř, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění [1] Žalobce podanou žalobou napadl rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu o ceně č. CEN/7/06.2014-99 ze dne 26. 6. 2014, č.j. ČTÚ-1 611/2014-611/II. vyř, které mu bylo doručeno dne 27. 6. 2014 a kterým ČTÚ uložil žalobci povinnost sjednávat ceny za propojení v její veřejné mobilní telefonní síti za službu ukončení volání (dále jen jako „ceny za terminaci“) tak, aby 1) pro nově uzavírané propojovací smlouvy počínaje právní mocí tohoto rozhodnutí nebyla překročena maximální cena xxxxxxKč za minutu bez DPH, a 2) pro stávající propojovací smlouvy žalobce sjednal a uplatňoval maximální cenu xxxxxx Kč/min bez DPH nejpozději od prvního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci. [2] Žalobce napadl rozhodnutí v celém jeho rozsahu a domáhal se jeho zrušení, jelikož má za to, že rozhodnutí je nezákonné. Následně zrekapituloval průběh řízení před správním orgánem a odůvodnil přípustnost žaloby a své aktivní věcné legitimace. [3] Žalobce nejprve namítá, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o ceně, jelikož se v předmětné věci nejedná o cenu nákladovou ve smyslu ust. § 56 odst. 4 a § 55 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále jen jako „zákon o elektr. komunikacích nebo zákon“), žalovaný pak nikde v odůvodnění nevysvětlil, proč považuje nově uloženou regulovanou cenu za nákladovou, v této části je tak rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, jelikož žalovaný nevysvětlil, jak je možné, že náklady hypotetického operátora odpovídají nákladům skutečných operátorů působících na českém trhu, či jsou s nimi jinak srovnatelné. Odůvodnění se nijak nezabývá návratností investic v přiměřeném časovém období a nevysvětluje zohlednění rizik spojených s investicemi do nových sítí, ani jakýchkoli jiných rizik. Žalovaný pak sám připouští, že v ceně za terminaci stanovené v jeho rozhodnutí dle metody pure LRIC nejsou zohledněny všechny náklady na poskytování služby terminace, které byly v ceně zohledněny v předchozí metodě FAC, nevysvětluje však, proč tedy metodu použil právě na službu terminace, když zároveň připouští, že náklady nezahrnuté do nákladové ceny mají být započítány do nákladů ostatních služeb, čímž vybízí k tzv. křížovému financování, které však není v tomto rozsahu v souladu s regulačními principy. [4] Dále žalobce namítá, že rozhodnutí je nezákonné i z důvodu absence řádného odůvodnění, které způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Odůvodnění musí obsahovat i metodu postupu, která byla podkladem rozhodnutí, což žalovanému ukládá § 59 zákona o elektr. komunikacích a obecně i § 6 odst. 4 písm. b) zákona. Toto však žalovaný dle žalobce nenaplnil. Žalovaný neodůvodnil potřebu vydat nové cenové rozhodnutí a splnění zákonných podmínek pro jeho vydání, když odůvodnil vydání rozhodnutí pouze doporučením Evropské komise ze dne 7. 5. 2009 o regulaci sazeb za ukončení volání v pevných a mobilních sítích EU (2009/396/ES), toto doporučení však není právně závazné a žalovaný je povinen se řídit předně českým právním řádem. Takové doporučení pak nemůže být právně relevantním podkladem pro postup žalovaného v jakémkoli správním řízení a doporučení nemůže suplovat správní uvážení žalovaného, který nemůže pouze odkazovat na jeho text. Žalovaný tedy měl podle názoru žalobce předně odůvodnit, zda jsou naplněny podmínky stanovené českými předpisy, a to zejména zákonem o elektr. komunikacích, pro vydání nového rozhodnutí o ceně; absence takového odůvodnění způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Žalovaný taktéž neodůvodnil přiměřenost a nákladovost konkrétně stanovené maximální ceny ve smyslu ust. § 5 odst. 4 a § 56 odst. 4 zákona o elektr. komunikacích, jelikož cena plynoucí z rozhodnutí musí být přinejmenším nákladová, uložení cenové regulace musí odpovídat zásadě proporcionality a v rozhodnutí o ceně je nutno dle § 57 odst. 3 zákona o elektr. komunikacích zohlednit investice provedené dotčeným podnikem, příslušná rizika a umožnit mu návratnost investic v přiměřeném časovém období. Žalovaný se však nijak nezabýval, zda jsou cenová regulace a zejména její rozsah přiměřené povaze soutěžního problému a zda konkrétní způsob regulace lépe naplní cíl, tj. prospěch koncového uživatele, než jiné způsoby. Rozhodnutí žalovaného pak způsobí žalobci značnou újmu a bude mít dopady jak na ekonomickou sféru žalobce ve formě snížení výnosů, a to dle odhadů žalobce cca o xxxxxxx mil. Kč měsíčně a tedy o xxxxxxx mil. Kč ročně a v pětiletém horizontu o xxxxxxx mld. Kč, tak na mimoekonomickou sféru, jelikož rozhodnutí může způsobit erozi telekomunikační sítě, kterou žalobce nebude moci plnohodnotně rozvíjet. Naopak žalovaný sám připouští, že nová regulovaná cena nepokrývá všechny náklady alokované na danou službu, ve zbytku pak pouze odkazuje na doporučení Evropské komise. Žalovaný dále řádně neodůvodnil použití metody pure LRIC namísto předchozí metody FAC, ačkoliv vypočtená cena podle této metody je cca o polovinu nižší než u postupu dle metody FAC. Žalovaný se zřejmě řídil názorem, že při volbě metodiky není s ohledem na obecnost doporučení Evropské komise nutné zohledňovat specifika České republiky a českého právního řádu, tento postup je však v rozporu se zákonem o elektr. komunikacích, jelikož trh „ukončení hlasového volání (terminace) v jednotlivých veřejných mobilních sítích“ je trhem národním a žalovaný musí vycházet z aktuální a specifické situace na daném trhu. Regulační úřady v jiných zemích EU možnost a důsledky použití metody pure LRIC pečlivě analyzovaly, a v případě nevhodnosti ji nepoužily, příp. byla jejich rozhodnutí zrušena příslušnými národními soudy, žalovaný však tuto metodu nekriticky převzal, aniž by zkoumal, zda vyhovuje specifikům českého trhu. Při odůvodnění použití modelu odkázal pouze na doporučení Evropské komise a konstatoval, že povaha soutěžních problémů na všech terminačních trzích ve všech členských státech EU je v zásadě stejná, což je v rozporu se správním řádem a zákonem o elektr. komunikacích a činí rozhodnutí v otázce volby metody nepřezkoumatelným. Žalovaný rovněž řešil absenci odůvodnění odkazy na další veřejně dostupné dokumenty žalovaného, které popisují metodu pro výpočet regulované ceny, použitý nákladový model a uživatelský manuál, verze rozhodnutí na internetových stránkách pak obsahuje navíc hypertextové odkazy, tyto odkazy však nemohou nahradit absentující uvedení konkrétních argumentů a úvah, proč žalovaný rozhodnutí vydal, a tento postup je podle názoru žalobce taktéž v rozporu s požadavky dle § 67 až 69 správního řádu. Písemné vyhotovení rozhodnutí pak samo hypertextové odkazy neobsahuje a není v něm nijak uvedeno, že elektronická verze je obsahuje, tento postup je tak opětovně porušením zákona, jestliže oficiální písemná verze tyto skutečnosti neobsahuje. [5] Další vadu rozhodnutí žalobce spatřuje v tom, že rozhodnutí ukládá žalobci povinnost existující smlouvy změnit do prvního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, kdy rozhodnutí žalovaného nabude právní moci, smluvní partneři žalobce však nemají povinnost na takovouto změnu přistoupit, žalobci tak byla uložena povinnost, jejíž splnění nezávisí jen na její vůli. Individuální správní akt ukládající povinnost změnit soukromoprávní smlouvu jen jedné smluvní straně je dle žalobce nezákonný. Žalobce cenu za službu terminace sjednal v deseti propojovacích smlouvách s ostatními operátory a jejich dodatcích, k jejichž uzavření či změně je nutná součinnost obou smluvních stran, žalovaný však ukládá povinnost sjednávat ceny pouze žalobci, žalobce však nemá možnost na svém smluvním partnerovi jakkoli vynutit uzavření propojovací smlouvy či dodatku k ní. Pokud by pak nedošlo ke sjednání dodatků ve stanovené lhůtě, v rozporu s rozhodnutím postupuje pouze žalobce a mohla by být sankcionována pokutou ve výši až xxxxx Kč za neuplatňování ceny stanovené rozhodnutím (§ 118 odst. 11 písm. k) a odst. 22 písm. c) zákona o elektr. komunikacích) a ve výši až xxxxxxxx mil. Kč za nesplnění zvláštní povinnosti na výzvu žalovaného (§ 118 odst. 5 písm. a) a odst. 22 písm. a) zákona o elektr. komunikacích), případně donucovací pokutou až xxxxxxx Kč za neuzavření dodatku jako nesplnění povinnosti sjednat dodatek k propojovací smlouvě uložené rozhodnutím o ceně (§ 51 odst. 5 a § 122 odst. 4 zákona o elektr. komunikacích). Takovou povinnost p