8 Afs 34/2009 — Nejvyšší správní soud

6 Af 60/2013- 28 - text 9 pokračování 6Af 60/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: A. S. a. s., proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2013, č. j. 24068/13/5000-14301-706385, t a k t o : I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 9. 2013, č. j. 24068/13/5000-14301-706385, s e z r u š u j e a v ě c s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2013, č. j. 24068/13/5000-14301-706385, jímž bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 14. 3. 2013, č. j. 1249304/13/2005-24901-109918, tak, že se žalobci přiznává podle § 264 odst. 1 a 10 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „daňový řád“), ve spojení s § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006, nárok na úrok z přeplatku na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období od 1. 4. 2003 do 30. 4. 2003 ve výši 4860 Kč. Žalobce v žalobě namítl, že nesouhlasí s výší přiznaných úroků z přeplatku na dani zaviněného správcem daně, neboť vychází z chybné aplikace ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Žalovaný při svém výpočtu úroků vychází z ustanovení zákona o správě daní poplatků ve znění účinném do 31. 12. 2006. Při argumentaci pro uvedený postup se ve svém zdůvodnění opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 8 Afs 34/2009, tedy z doby před platností daňového řádu. Žalobce sice souhlasí s názorem žalovaného, že ve smyslu přechodných ustanovení daňového řádu je třeba vycházet z předchozí právní úpravy obsažené v zákoně o správě daní a poplatků. Podle názoru žalobce je však potřeba vycházet ze znění zákona účinného po 1. 1. 2007, respektive účinném ke dni vzniku přeplatku, což bylo dne 4. 11. 2008, resp. 9. 2. 2009. Podle žalobce má úrok vyjadřovat cenu finančních prostředků v čase, kdy s nimi z důvodu zavinění správce daně nemůže daňový subjekt nakládat, to znamená v době vzniku přeplatku a jeho trvání. Žalobce v této souvislosti poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 59/2010 – 143 ze dne 23. 11. 2011. Podle žalobce je nutno právní názor žalovaného odmítnout v souladu s právními zásadami lex superior derogat inferiori a lex posterior derogat priori. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že skutečnost, že se opíral o rozsudek vydaný před účinností daňového řádu, nemůže mít žádný vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť tentýž názor stran výpočtu úroku z přeplatku zaviněného správcem daně, jaký uvedl žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, a jenž je uveden i v rozsudku č. j. 8 Afs 34/2009 ze dne 22. 10. 2009, vyjádřil Nejvyšší správní soud i v rozsudcích č. j. 5 Afs 22/2012 - 36 a č. j. 5 Afs 23/2012 – 34 ze dne 25. 10. 2013, tj. v rozsudcích vydaných za účinnosti daňového řádu. K námitce, že při výpočtu úroku mělo být použito znění zákona o správě daní a poplatků účinné ke dni vzniku přeplatku, a to s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 59/2010 - 143 ze dne 23. 11. 2011, žalovaný uvedl, že skutkové okolnosti případu jsou poněkud odlišné. Spornou otázkou v případě tohoto rozsudku bylo, zda v době do 30. 6. 2002 byla vyloučena úhrada úroku při vrácení daní hrazených spolu se clem na základě výluky uvedené v § 291 odst. 1 zákona c. 13/1993 Sb., celní zákon, v původním znění, nebo zda byla možná jejich úhrada podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Rozšířený senát v tomto rozsudku tedy posuzoval, zda měl být úrok z přeplatku zaviněného správcem daně vůbec přiznán, resp. zda se pro posouzení této otázky použije právo rozhodné do 30. 6. 2002 nebo právo rozhodné po 1. 7. 2002, neboť celní zákon vylučuje povinnost státu platit úroky při vrácení cla, přičemž je podstatné, co v sobě pojem „clo“ zahrnuje. Definice tohoto pojmu se změnila právě k 1. 7. 2002, a tedy od tohoto data nebylo možno aplikovat § 64 odst. 6 zákona o správe daní a poplatků, avšak do tohoto data ano. Z uvedeného je patrné, že se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v žalobcem uvedeném rozsudku nezabýval problematikou rozhodného práva stran výše sazby, jež měla být použita při výpočtu úroku z přeplatku zaviněného správcem daně. Touto problematikou se Nejvyšší správní soud zabýval naopak v rozsudku, jímž argumentoval žalovaný ve svém rozhodnutí. Ze správního spisu vyplynuly následující pro věc rozhodné skutečnosti: Dne 7. 10. 2008 správce daně na základě daňové kontroly vydal dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty č. j. 397113/08/005512/0644 za zdaňovací období duben 2003, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň ve výši 137 500 Kč. Tuto částku žalobce uhradil dne 4. 11. 2008. Dne 22. 1. 2009 správce daně vydal platební výměr na daňové penále č. j. 17167/09/005512100644, kterým byl žalobci sdělen předpis penále ve výši 149 754 Kč za prodlení úhrady dodatečně vyměřené daně z přidané hodnoty za duben 2003. Tuto částku žalobce uhradil dne 9. 2. 2009. Dne 15. 6. 2010 bylo Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu vydáno rozhodnutí o odvolání č. j. 7863/10-1300-100924, kterým byl dodatečný platební výměr zrušen. Přeplatek vzniklý v důsledku zrušení uhrazené dodatečně vyměřené daně byl žalobci vrácen dne 26. 11. 2010. Dne 4. 3. 2013 byl vydán platební výměr na penále č. j. 1075768/13/2005-24901-109918, kterým bylo žalobci sděleno penále za prodlení úhrady daně z přidané hodnoty za duben 2003 ve výši 0 Kč a rozdíl oproti původně sdělenému penále ve výši -149 754 Kč. Přeplatek vzniklý snížením původně uhrazeného penále byl částečně ve výši 123 802 Kč žalobci dne 8. 3. 2013 vrácen a částečně ve výši 25 952 Kč byl převeden na úhradu nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob vybíraných srážkou podle zvláštní sazby daně. Vzhledem k tomu, že byl dle správce daně přeplatek na dani z přidané hodnoty ve výši 137 500 Kč a ve výši 149 754 Kč zaviněn správcem daně, byl žalobci přiznán rozhodnutím č. j. 1249304/13/2005-24901-109918 ze dne 14. 3. 2013 nárok na úrok z přeplatku vypočtený dle § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31. 12. 2006 ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí, tj. ve výši 5186 Kč. Žalobce proti rozhodnutí o přiznání úroku brojil odvoláním, v němž obdobně jako v žalobě namítal nesprávnou aplikaci zákona o správě daní a poplatků a dovozoval, že přiznaná úroková sazba měla být navýšena o 14 procentních bodů, jak předpokládá § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31. 12. 2010. Vedle toho žalobce namítal, že správce daně při výpočtu použil jiné reposazby, než jaké jsou uvedeny na serveru České národní banky. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání konstatoval, že od 1. 1. 2011 upravuje postup správců daně a práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob, které jim vznikají při správě daní, daňový řád. Ustanovení § 264 odst. 1 daňového řádu stanoví, že řízení nebo postupy, které byly zahájeny podle dosavadních právních předpisů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí a práva a povinnosti z nich plynoucí se posoudí podle ustanovení tohoto zákona, která upravují řízení nebo postupy, které jsou jim svou povahou a účelem nejbližší. Dále poukázal na ustanovení § 254 odst. 1 daňového řádu, podle něhož, dojde-li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně, náleží daňovému subjektu úrok z částky, která byla daňovým subjektem uhrazena na základě tohoto rozhodnutí nebo v souvislostí s tímto rozhodnutím, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a to ode dne následujícího po dni splatnosti nesprávně stanovené daně, nebo došlo-li k úhradě nesprávně stanovené daně později, ode dne její úhrady. Žalovaný rovněž poukázal na § 264 odst. 10 daňového řádu s tím, že pokud lhůta stanovená pro vrácení vratitelného přeplatku započala běžet do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje se při jeho vracení podle dosavadních právních předpisů. Z toho vyvodil, že se v případě žalobce postupuje podle § 64 zákona o správě daní a poplatků. V tomto případě však vyvstává otázka, podle jakého jeho časového znění postupovat. Ustanovení § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31. 12. 2006 stanoví, že v případě, kdy zavinil vznik přeplatku správce daně, vrátí přeplatek bez žádosti do patnácti dnů, a vr