6 As 47/2016 — Nejvyšší správní soud

10 Af 90/2014- 49 - text 20 10 Af 90/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové, soudce Mgr. Martina Lachmanna a soudkyně Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D. v právní věci žalobce: IMM PRODUCT, s.r.o., IČO: 27393712 sídlem Křižovnická 86/6, Praha 1 zastoupeného Ing. Ivo Šulcem, daňovým poradcem sídlem Na Harfě 935/5c, Praha 9 proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2014, čj. 28558-2/2014-900000-302 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2014, čj. 28558-2/2014-900000-302 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správce daně“) ze dne 4. 4. 2014, čj. 42868-12/2014-510000-11 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“). Uvedeným rozhodnutím správce daně žalobci odejmul dle ust. § 22 odst. 19 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebních daních“), v návaznosti na ust. § 101 až ust. § 103 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků čj. 167135-11/2013-510000-11 ze dne 19. 11. 2013, evid. č. oprávněného příjemce CZ1005956P001 včetně Osvědčení o evidenci oprávněného příjemce k opakovanému přijímání vybraných výrobků čj. 167135-12/2013-510000-11 ze dne 19. 11. 2013 (dále též „povolení“). K odvolání žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí bylo Napadeným rozhodnutím Prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že se slova „dle ust. § 22 odst. 19 písm. a) zákona o spotřebních daních“ nahradila slovy „dle ust. § 22 odst. 19 písm. b) zákona o spotřebních daních“. Ve zbytku bylo Prvostupňové rozhodnutí správce daně potvrzeno. 2. Žalobce v podané žalobě v části IV. rekapitulující skutkové okolnosti popsal, že ze zprávy o daňové kontrole a Napadeného rozhodnutí vyplývá, že (i.) žalobce přijímal, jako oprávněný příjemce, předmětné minerální oleje z jiného členského státu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, že (ii.) žalobce byl v předmětné době současně držitelem zvláštního povolení na přijímání a prodej vybraných výrobků osvobozených od spotřební daně a že (iii.) žalobce byl v předmětné době registrovaným distributorem pohonných hmot. Žalobce v této části žaloby uvedl, že poskytuje (zprostředkovává) své oprávnění – povolení přijímat vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně pořizované z jiného členského státu třetím osobám za provizi. Doplnil, že v kontrolovaném období dopravoval německý dodavatel PS Bioenergie GmbH & Co předmětné minerální oleje z Německa do České republiky k žalobci jako oprávněnému příjemci v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Žalobce v České republice ukončoval tento režim podmíněného osvobození od spotřební daně ukončením dopravy v místě přímého dodání. Místem přímého dodání bylo v souladu s vydaným povolením k opakovanému přijímání minerálních olejů skutečné místo určení oprávněného příjemce. Tato skutečnost je podle žalobce správci daně a stejně tak žalovanému známa z jejich činnosti, neboť mohou kontrolovat pohyb předmětných minerálních olejů v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně prostřednictvím elektronických průvodních dokladů mezinárodní aplikace EMCS. Žalobce doplnil, že jako oprávněný příjemce přijal předmětné minerální oleje v místě přímého dodání a následně prodával. Německý dodavatel PS Bioenergie GmbH & Co dopravil zboží do místa ukončení a poté pokračoval se zbožím přímo do schváleného skladu v Čáslavi. Žalobce zdůraznil, že „pojem „přijal“ pro účely aplikace zákona o spotřebních daních neznamená vždy „kupoval““. 3. Žalobce rekapituloval na str. 5 a 6 podané žaloby skutkové závěry správce daně a uvedl, že na základě na základě zjištění, která vyplynula z prováděné daňové kontroly, vydal správce daně jednak zajišťovací příkaz ze dne 18. 3. 2014, čj. 42534/2014-510000-11, kterým uložil žalobci po oznámení tohoto rozhodnutí zajistit částku dosud nestanovené daně ve výši 90 276 241 Kč (dále jen „zajišťovací příkaz“), a dále dodatečné platební výměry ze dne 31. 3. 2014, čj. 48402/2014-510000-32.1 a čj. 48436/2014-510000-32.1 (dále též „dodatečné platební výměry“). Částka uvedená v zajišťovacím příkazu přitom podle žalobce odpovídá výši pokuty, která byla později správcem daně žalobci udělena rozhodnutím ze dne 31. 3. 2014, čj. 47996-3/2014-510000-32.1 (dále jen „rozhodnutí o pokutě“). Žalobce doplnil, že kvůli neuhrazení této částky zahájil správce daně řízení ve věci odnětí povolení oprávněného příjemce pro opakované přijímání vybraných výrobků z důvodu uvedeného v § 22 odst. 19 písm. a) zákona o spotřebních daních. Toto řízení vyústilo ve vydání Prvostupňového rozhodnutí o odejmutí Povolení, proti kterému se žalobce odvolal. Žalovaný pak Napadeným rozhodnutím k odvolání žalobce změnil Prvostupňové rozhodnutí tak, že změnil ustanovení, na které bylo ve výroku rozhodnutí odkazováno [§ 22 odst. 19 písm. b) namísto ustanovení § 22 odst. 19 písm. a) zákona o spotřebních daních]; ve zbytku Prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 4. Žalobce v části V. žaloby popisující „právní posouzení případů“ konstatoval, že vzhledem k tomu, že správce daně posuzoval neplnění povinností žalobce podle nedoplatků, které vznikly v prvé řadě vydáním zajišťovacího příkazu, je nutné posoudit skutkový stav a jeho právní posouzení, který předcházel vydání tohoto zajišťovacího příkazu, což žalovaný ve svém Napadeném rozhodnutí odmítl udělat s odůvodněním, že aktivity žalobce, které vedly k vydání ostatních rozhodnutí napadených žalobami, nebyly předmětem probíhajícího řízení o pokutě. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí uvedl, že se námitkami žalobce, které poukazovaly na nezákonný postup správce daně, který předcházel vydání rozhodnutí o pokutě, nemůže zabývat a proto se jimi tedy ani nezabýval. 5. Žalobce dále uvedl, že podstatou aplikace zákona o spotřebních daních je posouzení pohybu vybraných výrobků v závislosti na režimu, ve kterém se právě nacházejí. Pro určení okamžiku vzniku povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň není podle žalobce vůbec podstatné, zda nějaká osoba vystaví fakturu (doklad), či ne, není ani podstatné, v jakém vlastnictví se vybrané výrobky, v tomto případě předmětné minerální oleje, nacházejí. Totéž podle žalobce platí i pro určení okamžiku uvedení předmětných minerálních olejů do volného daňového oběhu pro účely aplikace § 19 odst. 1 a 2 zákona o ochraně ovzduší. 6. Meritem věci je podle žalobce to, zda má na aplikaci § 19 odst. 1 a 2 zákona o ochraně ovzduší ve vztahu k pohybu vybraných výrobků vliv vlastnictví předmětných minerálních olejů, či jejich skutečný pohyb v tom kterém režimu (režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, resp. volného daňového oběhu). 7. Žalobce namítl, že formální vystavení faktury na prodej předmětných minerálních olejů dodavatelem B & B Bros. s.r.o. žalobci nezpůsobilo uvedení předmětných minerálních olejů do volného daňového oběhu. 8. Za rozhodný stav materiálně-právní žalobce považoval fyzické ukončení dopravy předmětných minerálních olejů oprávněným příjemcem, tedy žalobcem, a to na místech přímého dodání v souladu s platným povolením oprávněného příjemce. 9. Žalobce měl za to, že není vůbec nutné řešit, zda bylo nutné fakturovat předmětné minerální oleje jako deklaraci změny vlastníka předmětných minerálních olejů. Z popsaného stavu materiálně právního totiž podle něho plyne, že odpovědnost za uvedení předmětných minerálních olejů do volného daňového oběhu nesl výlučně žalobce jako oprávněný příjemce. 10. Žalobce namítal, že vzhledem k tomu, že jako oprávněný příjemce uváděl předmětné minerální oleje do volného daňového oběhu v konkrétním místě přímého dodání, „a to bez vlivu na fakt, čí tyto předmětné minerální oleje jsou, v jakém vlastnictví“, příslušelo mu posouzení a případné prověření podmínek, zda je možné za splnění podmínek § 19 zákona o ochraně ovzduší deklarovat u předmětných minerálních olejů kritéria udržitelnosti podle zákona o ochraně ovzduší s následným dalším využitím např. pro použití výjimky z uplatnění vzniku povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň, kterou je osvobození od spotřební daně podle § 49 zákona o spotřebních daních. 11. Pokud tedy došlo ve stejném okamžiku k ukončení režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, k dodání předmětných minerálních olejů mezi dodavatelem a žalobcem a i k uvedení předmětných minerálních olejů do volného daňového oběhu, pak je podle žalobce zcela irelevantní pro daňové řízení, že dodavatel podle názoru správce daně i žalovaného formálně nabyl předmětné minerální oleje do svého vlastnictví. Žalobce uvedl, že „považuje jakékoliv formální nabytí vlastnictví