4 Ads 11/2013 — Nejvyšší správní soud

3 Ad 13/2015- 79 - text 15 3 Ad 13/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudkyň JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobce: I. B., narozený dne xxx bytem S. zastoupený advokátem Mgr. Václavem Strouhalem sídlem třída Přátelství 1960, 397 01 Písek proti žalovanému: První náměstek policejního prezidenta ve věcech služebního poměru sídlem Strojnická 27, 170 89 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2015 č. j. PPR-17332-25/ČJ-2014-990131 takto: I. Rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 26. 6. 2015 č. j. PPR-17332-25/ČJ-2014-990131 se zrušuje a věc se vrací 0žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 263,- Kč, a to do rukou jeho zástupce, advokáta Mgr. Václava Strouhala. Odůvodnění: 1. Žalobce působil jako vrchní asistent u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR (dále jen „ÚOÚČ“). Dne 6. 11. 2013 podal u ÚOÚČ žádost o doplatek služebního příjmu za nařízený výkon služby přesčas konané od 15. 3. 2009 do 6. 11. 2013 (dále „žádost o doplatek“). Rozhodnutím ředitele ÚOÚČ ze dne 24. 3. 2014 č. j. 334/2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) byla žádost o doplatek zamítnuta ve vztahu k období od 6. 11. 2010 do 6. 11. 2013. Pro období od 15. 3. 2009 do 5. 11. 2010 uplatnil ředitel ÚOÚČ námitku promlčení s odkazem na ust. § 207 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“). 2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 6. 2015 č. j. PPR-17332-25/ČJ-2014-990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že prvostupňové rozhodnutí částečně změnil. Podle výroku napadeného rozhodnutí se nově zamítá žalobcova žádost o doplatek služebního příjmu za nařízenou službu přesčas konanou od 15. 3. 2009 do 6. 11. 2013 a ve vztahu k nařízené službě přesčas konané od 15. 3. 2009 do 5. 11. 2010 se žalovaný dovolává práva promlčení podle ust. § 206 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalovaný tedy změnil rozsah, v jakém se žádost o doplatek zamítá, a to tak, aby bylo rozhodnuto o celém nároku žalobce. 3. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“, popř. „soud“) se žalobce domáhá, aby městský soud zrušil napadené rozhodnutí, vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu povinnost k náhradě nákladů soudního řízení do rukou právního zástupce žalobce. 4. Své námitky a argumenty žalobce shrnul do následujících žalobních bodů: 5. Zaprvé. Napadené rozhodnutí považuje žalobce za nepřezkoumatelné. Žalovaný se jednak nevypořádal s některými důkazními návrhy, zejména na doložení plánů služeb, výkazu odpracovaných hodin, údajů o obsazenosti útvaru, dopisu ředitele ÚOÚČ ze dne 9. 12. 2013, zápisu ze štábu č. 4 z roku 2012 či svědeckých výpovědí vedoucích příslušníků ÚOÚČ. Dále se žalovaný nevypořádal se všemi tvrzeními žalobce, konkrétně námitkou směřující na personální podstav u ÚOÚČ, se skutečností, že u ÚOÚČ bylo vykazováno značné množství hodin přesčas, nebo námitkou, že dovolání se promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Podle mínění žalobce rovněž některé závěry žalovaného nemají oporu ve spisu. To se týká např. tvrzení ohledně vzoru rozhodnutí z personálního systému EKIS II, kterým žalovaný vyvrací odvolací námitku, že prvostupňové rozhodnutí bylo přednastaveno tak, že se nárok odvolatele zamítá. Ve spisu také podle žalobce chybí podklady k personálnímu stavu ÚOÚČ. 6. Zadruhé. Žalobce namítá, že žalovaný v rozporu s ust. § 150 odst. 1 zákona o služebním poměru nedostatečně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je pro rozhodnutí nezbytný, neboť neopatřil potřebné dokumenty a nepřihlédl k některým žalobcem tvrzeným skutečnostem a navrhovaným důkazům. Žalobce uvádí především nedostatečné zjišťování skutečného personálního stavu u ÚOÚČ, dále nepřihlédnutí ke skutečnostem vyplývajícím ze záznamu z porady s plk. B. dne 23. 1. 2014 nebo úmyslné nepřihlédnutí k trvalému úkolu č. 86/K z roku 2007, podle něhož měla být přesčasová práce z 50 % hrazená. Žalobce tvrdí, že správní řízení bylo vedeno pouze formálně, za účelem zamítnutí jeho odvolání, bez ohledu na skutečný stav věci. Tvrdí, že důvody nařízení služby přesčas byly vytvořeny dodatečně a pravděpodobně i upraveny, což dovozuje z toho, že podkladové materiály jsou účelově vytvořené v jeden den, 25. 6. 2014, záznamy v kopiích knih služeb jsou napsány jinou rukou a jinou propiskou a senát poradní komise žalovaného zjistil nedostatky v původním odůvodnění služby přesčas. 7. Zatřetí. Žalovaný se podle žalobce dopustil podstatného porušení procesních předpisů. Žalobce zejména nesouhlasí s postupem, kdy si žalovaný opatřil písemná stanoviska od odpovědných služebních funkcionářů JUDr. K., K. a P. Má za to, že žalovaný měl provést výslechy služebních funkcionářů jako svědků, a tím by mu bylo umožněno klást těmto osobám otázky, konfrontovat je s jinými skutečnostmi a podílet se tak na řádném zjištění skutkového stavu. Tím byl žalobce zkrácen na svých právech a řízení bylo podle něho zatíženo neodstranitelnou vadou, která měla podstatný vliv na jeho průběh a výsledek. 8. Začtvrté. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný vycházel z nesprávného právního názoru. Důvody nařízení služby přesčas, které jsou uvedeny v napadeném rozhodnutí, nepovažuje za předpoklady nařízení práce přesčas v důležitém zájmu služby. Zdravotní neschopnosti, dovolené a překážky v práci příslušníků ÚOÚČ jsou podle žalobce události vesměs předvídatelné (v případě dovolených navíc nikoli nevyhnutelné, neboť dovolenou nařizuje zaměstnavatel) a žalovaný s nimi musí počítat. Žalobce také poukazuje na to, že z uvedených důvodů nařízení služby přesčas není zřejmé, za jakého konkrétního příslušníka ÚOÚČ sloužil službu přesčas. Pokud jde o bezpečnostní akce, ani tyto události nebyly podle žalobce ničím mimořádným a byly vždy předem známy. Žalobce je proto přesvědčen, že pro nařizování služeb přesčas chyběla podmínka výjimečnosti a že jeho prvotním a skutečným důvodem byl personální podstav u ÚOÚČ. Poukazuje i na to, že u tohoto útvaru dochází k nařizování mnoha tisíců hodin služby přesčas. Žalobce má za to, že žalovaný postupoval v rozporu s ust. § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Na podporu svých argumentů odkazuje na rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010 č. j. 10 A 34/2010-28; ze dne 5. 10. 2011 č. j. 10 A 42/2011-34 a ze dne 29. 12. 2011 č. j. 10 A 75/2011-23 a rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 26. 9. 2012 č. j. 6 Ads 151/2011-126; ze dne 23. 5. 2013 č. j. 4 Ads 11/2013-41 a ze dne 26. 6. 2013 č. j. 6 Ads 9/2013-31. 9. Zapáté. K dovolání se práva promlčení části peněžitého nároku ze strany žalovaného žalobce namítá, že uplatnění tohoto institutu je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti uvádí, že případná služba přesčas mohla být zohledněna v celém kalendářním roku podle ust. § 53 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru. Žalobce dále spatřuje rozpor s dobrými mravy v dlouhodobé vědomosti vedoucích příslušníků ÚOÚČ o personálním podstavu a úsporných důvodech nařizování služby přesčas. Příslušníci ÚOÚČ byli podle tvrzení žalobce též zastrašováni, aby nepodávali žádosti o proplacení služby přesčas, proto je tito podávali až poté, kdy byly ze služebního poměru propuštěni. Své tvrzení dokládá citací z dopisu ředitele ÚOÚČ ze dne 9. 12. 2013 a dopisu vedoucích skupin k plánované reorganizaci z dubna 2014. 10. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný navrhl, aby městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, a vyjádřil se k jednotlivým žalobním bodům. 11. Nařizování služby přesčas z důvodu onemocnění, čerpání služebního volna, nečekaného ošetřování člena rodiny, služebního školení, výkonu veřejných funkcí či dárcovství krve ze strany příslušníků bezpečnostního sboru považuje žalovaný za postup zcela v souladu s ust. § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Poukazuje na právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2015 č. j. 57 A 22/2014- 211. Žalovaný je toho názoru, že je na místě analogické použití zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), který v souvislosti s prací přesčas rovněž požaduje výjimečnost a její nařízení jen z vážných provozních důvodů. K výkladu pojmu vážné provozní důvody odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 17. 12. 2003 ve věci sp. zn. 21 Cdo 1561/2003 a rozsudek ze dne 5. 6. 2007 ve věci sp. zn. 21 Cdo 612/2006. Z právního názoru vysloveného v druhém z citovaných rozhodnutí žalovaný dovozuje, že úvaha, že by ohrožení řádného provozu nenastalo, kdyby bezpečnostní sbor přijal další pracovníky, nemůže mít vliv na závěr o tom, zda j