7 As 22/2012 — Nejvyšší správní soud

6 A 31/2016- 41 - text  11 6 A 31/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D., v právní věci : žalobce: V. V. zastoupený Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem Ostrava, Macharova 302/13 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2015, č.j. 77463/ENV/15,1164/520/15 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 23. 10. 2015, č.j. ČIŽP/43/OOH/SR01/1512159.003/15/ZKN (dále jen „rozhodnutí inspekce“). Rozhodnutím inspekce byla žalobci uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč za správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), kterého se dopustil tím, že nesplnil povinnost kontrolované osoby podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených kontrolním řádem a poskytovat k tomu potřebnou součinnost. Žalobce neposkytl informace požadované Českou inspekcí životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) žádostí o poskytnutí informací ze dne 31. 8. 2015 evidovanou u ČIŽP pod č.j. ČIŽP/43/OOH//1512159/15/ZKN. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve stručně shrnul průběh řízení před správním orgánem I. stupně a obsah žalobcova odvolání. Při vypořádání odvolacích námitek, které neshledal důvodnými, zdůraznil, že oznámení o zahájení kontroly bylo logicky a přehledně strukturováno. Odstavce označené jako „poznámka“, resp. „upozornění“ byly inherentní součástí třetí části oznámení, která obsahovala žádost o poskytnutí informací. Nebyly nijak graficky či jinak odděleny způsobem, který by v průměrném čtenáři mohl vyvolat dojem, že s úvodním odstavcem nesouvisí. Žalobce si byl nepochybně vědom lhůty, v níž měl požadované informace poskytnout, když dle vlastního tvrzení žádal své dodavatele o zodpovězení jím položených dotazů přímo správnímu orgánu I. stupně, a to právě s ohledem na krátkou lhůtu. Rovněž poučení o následcích nesplnění povinnosti poskytnout požadované údaje bylo srozumitelné a s předchozími odstavci tvořilo související celek. Žalovaný poznamenal, že samotné poučení o následcích nesplnění povinnosti kontrolované osoby není obligatorní součástí úkonu, v jehož rámci je stanovena lhůta ke splnění takové povinnosti, je-li této lhůty třeba. Ustanovení § 10 odst. 2 kontrolního řádu i navazující ustanovení § 16 téhož zákona jsou pravidly hmotného práva, která plynou přímo z obsahu kontrolního řádu jako obecně závazného právního předpisu na úrovni zákona bez toho, aby pro aktivaci sankčního mechanismu bylo potřeba předchozího poučení. 3. Žalovaný dále uvedl, že při posuzování kvality součinnosti žalobce jako kontrolované osoby je nutno respektovat, že cílem veřejnoprávní kontroly je zjištění skutečného stavu kontrolované věci a porovnání tohoto stavu se stavem žádoucím, plynoucím z obecně závazných právních předpisů či individuálně závazných správních aktů. Kontrolovaná osoba má v rámci procesu kontroly řadu povinností, mimo jiné povinnost umožnit výkon kontroly a při této kontrole poskytovat rozsáhlou součinnost tak, aby mohl být v každém jednotlivém případě kontrolním řádem předpokládaný účel veřejnoprávní kontroly naplněn. Oprávnění kontrolního orgánu jsou poměrně široká, přičemž limitujícím kritériem legitimity jednotlivých požadavků je předmět kontroly. Vznik povinností kontrolované osoby není vázán na úkon v podobě výzvy k plnění povinností s případným stanovením lhůty k jejímu splnění, ale na okamžik zahájení veřejnoprávní kontroly. Kontrolovaná osoba je tak povinna své povinnosti ve smyslu § 10 odst. 2 kontrolního řádu plnit od zahájení kontroly až do jejího ukončení. Formuluje-li kontrolní orgán v rámci kontroly obsah povinností a stanoví k jejich splnění určitou lhůtu, dochází toliko k upřesnění obsahu a způsobu splnění jinak hmotněprávních povinností vznikajících přímo na základě zákona. S ohledem na absenci formální úpravy průběhu vlastní kontroly musí být otázka hodnocení kvality součinnosti kontrolované osoby vždy pojímána komplexně a není vázána striktně na plnění uložených lhůt, je-li případná povinnost splněna způsobem, který není na překážku prováděné kontrole a umožňuje kontrolujícímu uplatnit jeho zákonná oprávnění a naplnit smysl a účel konkrétní kontroly. Právě to je nutno zohlednit při hodnocení plnění povinností kontrolované osoby v relaci k ustanovením § 15 - 17 kontrolního řádu. Žalobce v průběhu lhůty nepožádal správní orgán I. stupně o její prodloužení, byť posléze namítal, že lhůta byla nepřiměřeně krátká. Se správním orgánem I. stupně po zahájení kontroly začal komunikovat až poté, kdy mu byl doručen příkaz o uložení pokuty, přičemž požadované informace, či alespoň část z nich, sdělil ČIŽP v rámci odporu proti příkazu. Tyto okolnosti však nijak nesvědčily tomu, že by žalobce vyvíjel jakoukoli snahu o součinnost s kontrolním orgánem v průběhu kontroly. Žalovaný proto i bez akcentu na dodržení stanovené lhůty přisvědčil souvisejícím závěrům správního orgánu I. stupně, že žalobce neposkytl potřebnou součinnost. 4. K námitce týkající se stanovení nepřiměřeně krátké lhůty žalovaný uvedl, že se jednalo o lhůtu, která svou délkou odpovídá dosavadní praxi správního orgánu I. stupně v obdobných kontrolách. Po správním orgánu I. stupně nelze spravedlivě požadovat, aby v rámci úvahy o délce lhůty stanovené k doložení dokladů či poskytnutí určitých informací presumoval ve všech aspektech administrativní či časovou náročnost splnění konkrétního požadavku. Bylo proto na žalobci, aby správnímu orgánu I. stupně zdůvodnil náročnost požadavku a požádal o prodloužení lhůty. Žalobce však údajnou nepřiměřenost stanovené lhůty namítl až v rámci odporu k příkazu, který byl vydán dne 21. 9. 2015, tedy po uplynutí dalších 9 dnů od marného uplynutí lhůty, přičemž vlastní reakce v podobě odporu k příkazu, v rámci kterého žalobce poprvé od zahájení kontroly kontaktoval správní orgán I. stupně, byla tomuto orgánu doručena až 30. 9. 2015, tedy bezmála měsíc po zahájení kontroly. Žalobce tak měl dostatečný prostor, aby v rámci stanovené lhůty požádal o její prodloužení či posléze jakkoli kontaktoval správní orgán I. stupně z pozice kontrolované osoby za účelem součinnosti týkající se předmětu kontroly. 5. Závěrem žalovaný konstatoval, že nad rámec podaného odvolání nezjistil žádné vady rozhodnutí či dosavadního řízení, které by působily nezákonnost rozhodnutí inspekce. 6. V žalobě podané proti napadenému rozhodnutí žalobce namítl, že neporušil povinnost kontrolované osoby podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu, a tudíž nemohl naplnit skutkovou podstatu správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu. Napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nezákonné. Dále namítl, že lhůta měla být stanovena jasně, výrazně a na nepřehlédnutelném místě, nikoli pod nevýznamně se tvářícím pojmem „poznámka“, kde je takováto lhůta pro každého snadno přehlédnutelná. V této souvislosti uvedl, že správní orgán I. stupně nikde v oznámení o zahájení kontroly nepsal, ani jinak neupozorňoval na to, že nezodpovězení položených dotazů ve lhůtě stanovené v rámci tzv. „poznámky“ by již bylo neposkytnutím předmětné součinnosti či nevytvářením podmínek pro výkon kontroly, a tedy naplněním skutkové podstaty správního deliktu. Skutečnosti, které byly uvedeny v části třetí žádosti o poskytnutí informací a v části označené jako „poznámka“ a „upozornění“, působily zmatečně a vytrženě z kontextu, neboť jasně neříkaly, jaké konkrétní nesplnění povinnosti mělo naplnit skutkovou podstatu správního deliktu. Osoba bez právního vzdělání, která obdrží takto naformulované oznámení o zahájení kontroly, nemůže pochopit, jaké důsledky jí hrozí v případě, že nepodá informace v poměrně laxně uložené lhůtě. 7. Žalobce zdůraznil, že splnil své povinnosti a zodpověděl položené otázky, přestože se tak nestalo ve lhůtě požadované kontrolujícím orgánem S ohledem na nesrozumitelné a zmatečné stanovení lhůty k poskytnutí informací a poučení ohledně hrozící pokuty mu nemůže být uložena pokuta, když nemohl naplnit skutkovou podstatu správního deliktu, jelikož potřebnou součinnost poskytl. 8. Žalobce též namítl, že lhůta stanovená správním orgánem I. stupně byla vzhledem k povaze dotazů velmi krátká či dokonce nepřiměřená. Správní orgán I. stupně chtěl zodpovědět např. objemový rozsah výrobků, které žalobce odebral za léta 2013 až 2015 zpětně od svých dodavatelů, či to, jaké váhové množství tvoří obaly od jednotlivých dodavatelů. Šlo tedy o