1 As 96/2008 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 18/2015- 32 - text 12 pokračování 10Ad 18/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: Fond ohrožených dětí, IČO: 00499277 sídlem Na Poříčí 1038/6, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2015, čj. 2015/34705-231/1 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2015, čj. 2015/34705-231/1 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru správních činností ve zdravotnictví a sociální péči (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 23. 4. 2015, čj. MHMP/700890/2015 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“), o přiznání státního příspěvku pro zřizovatele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc za měsíc březen 2015 podle § 42n zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 359/1999 Sb.“) ve výši 1 719 120 Kč. 2. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí shrnul závěry uvedené v Prvostupňovém rozhodnutí a rekapituloval obsah námitek, které žalobce v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí vznesl, přičemž sumarizoval rovněž podstatný obsah vyjádření správního orgánu prvního stupně k podanému odvolání. 4. K námitce týkající se nepřiznání příspěvku za pobyt a péči poskytované v měsíci březnu 2015 nezletilé A. Č. měl žalovaný v návaznosti na rekapitulaci obsahu správního spisu za prokázané, že v průběhu řízení o státním příspěvku pro zřizovatele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (dále též „ZDVOP“) nepředložil žalobce ani přes výzvu správního orgánu prvního stupně souhlas rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte s pobytem nezletilé A. Č. v ZDVOP od 7. 2. 2015 ani návrh orgánu sociálněprávní ochrany dítěte soudu na nařízení předběžného opatření, které jsou zákonem stanovenou náležitostí právního titulu při umístění nezletilého dítěte do ZDVOP dle § 42 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 42 odst. 6 zákona č. 359/1999 Sb. Žalovaný uvedl, že jelikož nebyl doložen ani souhlas osoby odpovědné za výchovu nezletilé, ani návrh na nařízení předběžného opatření, správnímu orgánu prvního stupně nezbylo, než pobyt nezletilé v ZDVOP považovat za protiprávní, a to počínaje dnem následujícím po uplynutí platnosti prvého právního titulu. Žalovaný konstatoval, že v souladu s § 42i odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., podle kterého nárok na státní příspěvek vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem, tedy žalobci za pobyt a péči poskytované nezletilé nárok na státní příspěvek od 7. 2. 2015 nevznikl, neboť zákonné podmínky pro další umístění v ZDVOP nebyly splněny. Dodatečné opatření souhlasu otce s pobytem nezletilé správním orgánem prvního stupně dne 7. 5. 2015, resp. připojení tohoto souhlasu žalobcem k jeho odvolání podanému dne 12. 5. 2015 nemůže podle žalovaného se zřetelem k § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), Prvostupňové rozhodnutí zvrátit. V posuzovaném případě podle žalovaného není naplněna podmínka, že by žalobce nemohl uplatnit předmětný podklad pro rozhodnutí dříve, neboť souhlas rodiče nezletilé nepředložil správnímu orgánu prvního stupně spolu s ostatními podklady pro řízení o státním příspěvku za měsíc březen 2015, ani jej nedoložil poté, co byl souhlas otce nezletilé s jejím dalším pobytem v ZDVOP specificky dvakrát vyžádán. Žalovaný v tomto směru dále rozvedl smysl a účel úpravy pravidel pro umístění dítěte v ZDVOP, přičemž upozornil, že umístění dítěte do ZDVOP bez souhlasu rodiče dítěte anebo rozhodnutí soudu vydaného neprodleně po umístění dítěte s ohledem na krizový charakter ZDVOP je porušením nejen zákona č. 359/1999 Sb., ale i čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný uzavřel, že ZDVOP musí mít u každého jednotlivého pobytu doložen řádný právní titul, na jehož základě je pobyt dítěte v zařízení realizován, a tyto dokumenty je nutno poskytnout správnímu orgánu rozhodujícímu o státním příspěvku, aby mohl posoudit, zda byly splněny podmínky vzniku nároku na státní příspěvek ve vztahu ke každému umístěnému dítěti. Jestliže ZDVOP poskytuje péči a pobyt nezletilému dítěti, umístěnému a pobývajícímu v zařízení bez řádného právního titulu a tedy v rozporu se zákonem, potom musí nést důsledky spočívající v nepřiznání státního příspěvku za protiprávně poskytnutou péči. 5. K námitce zpochybňující krácení státního příspěvku v případě pobytů dětí mimo zařízení, trvajících po dobu více než dvou po sobě jdoucích dnů, žalovaný s odkazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 401/2012 Sb., jímž byla provedena změna § 42g odst. 3 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., na metodické materiály, které jsou dle žalovaného žalobci známy, i na kontext ustanovení uvedl, že je z nich zcela zřejmý úmysl zákonodárce v takových případech státní příspěvek krátit. Výlučně gramatický výklad žalobce založený na absenci výrazu „nejméně“ nebo „alespoň“ proto podle žalovaného neobstojí. S poukazem na pravidla interpretace právních norem a závěry vyslovené Ústavním soudem v usnesení ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 494/05, žalovaný konstatoval, že snížení různých druhů plateb a příspěvků za dny pobytu dítěte mimo pobytové zařízení je standardní součástí právní úpravy provozu a financování takových zařízení. V této souvislosti žalovaný poukázal na úpravu příspěvku na úhradu péče poskytované dětem v zařízeních pro výkon ústavní výchovy dle § 30 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 109/2002 Sb.“), či na obdobnou úpravu v § 42f zákona č. 359/1999 Sb. Účelem ustanovení § 42g odst. 3 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb. je přitom dle žalovaného kopírovat stabilní úpravu krácení státního příspěvku za dobu pobytu dítěte mimo pobytové zařízení, na což ukazuje podle žalovaného i shodný časový limit v podobě patnácté hodiny. Výklad je podle žalovaného podpořen závěry výkladu logického, systematického i teleologického. III. Žaloba 6. Žalobce v podané žalobě pod prvním žalobním bodem nesouhlasil s nepřiznáním státního příspěvku na nezletilou A. Č. od 1. 3. 2015. Namítl, že doložil souhlas otce ze dne 9. 12. 2014 sepsaný na příslušném úřadě, v němž otec s ohledem na svůj tříměsíční pobyt v cizině žádá o prodloužení pobytu nezletilé o další tři měsíce. Žalobci nelze dle jeho přesvědčení klást za vinu, jestliže příslušné orgány zprvu tento souhlas nepovažovaly za relevantní. I z odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí podle žalobce vyplývá, že správní orgán prvního stupně měl jako orgán rozhodující o státním příspěvku tento souhlas k dispozici. Pobyt nezletilé tedy nelze podle žalobce považovat za nezákonný. Žalobce uzavřel, že souhlas otce až do doby ukončení pobytu nezletilé zajištěn byl, stejně jako nová žádost orgánu sociálněprávní ochrany dítěte. Podle přesvědčení žalobce tedy byly splněny podmínky pro přiznání státního příspěvku i za dobu od 1. 3. 2015 do 9. 3. 2015. 7. Pod druhým žalobním bodem žalobce nesouhlasil s odečítáním státního příspěvku v případech, kdy pobyt dítěte (mimo zařízení – pozn. soudu) trvá jeden kalendářní den, anebo více kalendářních dní, než stanoví zákon, tj. více než dva kalendářní dny. Žalobce s poukazem na § 42g odst. 1 a 3 zákona č. 359/1999 Sb. namítl, že „zákon uvádí výslovně dva dny, nikoli například nejméně dva dny nebo alespoň dva dny“. Uvedl, že „závazné je paragrafované znění zákona a ne to, co snad zamýšlel předkladatel zákona“. Žalobce dále odmítl srovnání s ústavní výchovou. S poukazem na § 42f odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb. zdůraznil, že v případě příspěvku rodičů slovo „alespoň“ nechybí. Za nepravdivé dále žalobce označil tvrzení žalovaného, že v případě pobytu dítěte mimo zařízení nemá zařízení žádné náklady, přičemž poukázal na to, že extenzivní výklad není na místě. Žalobce doplnil, že od účinnosti předmětné novely dne 1. 1. 2013 byl zákon č. 359/1999 Sb. nejméně třikrát novelizován, aniž by však předkladatel zákona či zákonodárce předmětné ustanovení o krácení státního příspěvku upravil. IV. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 2. 11. 2015 navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl. 9. K námitkám vzneseným pod prvním žalobním bodem žalovaný zopakoval závěry vyslovené v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, přičemž doplnil, že ve věci podaného odvolání proti rozhodnutí o