4 Ads 11/2013 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 24/2016- 90 - text 21 pokračování 10Ad 24/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: Ing. M. B. bytem [adresa] proti žalovanému: První náměstek policejního prezidenta sídlem Policejní prezidium, Policie České republiky, Strojnická 935/27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2016, čj. PPR-23863-28/ČJ-2011-990131 takto: I. Rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 23. 8. 2016, čj. PPR-23863-28/ČJ-2011-990131, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení a žalobní argumentace 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „Napadené rozhodnutí“), kterým první náměstek policejního prezidenta (dále jen „žalovaný“) změnil k jeho odvolání rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby ve věcech služebního poměru (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 30. 11. 2011, č. 4610/2011 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“), tak, že podle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) a s odkazem na § 125 odst. 1 a § 54 a § 207 téhož zákona zamítl žalobcovu žádost o doplatek služebního příjmu za nařízenou službu přesčas v důležitém zájmu služby konanou podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru v letech 2007, 2008 a 2009 v rozsahu 150 hodin a v roce 2010 v rozsahu 48 hodin. Ve vztahu k nařízené službě přesčas konané podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru v kalendářním roce 2007 a v době od 1. 1. 2008 do 17. 11. 2008 přitom žalovaný namítl podle § 207 odst. 1 zákona o služebním poměru promlčení, protože lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru činila podle § 207 odst. 1 téhož zákona 3 roky a tato lhůta marně uplynula dne 17. 11. 2011. 2. Žalobce v obsáhlé žalobě nejprve obšírně popsal průběh dosavadního řízení, včetně poukazu na to, že předchozí rozhodnutí žalovaného v téže věci Městský soud v Praze zrušil a vrátil žalovanému k novému rozhodnutí rozsudkem ze dne 10. 2. 2016, čj. 9 Ad 19/2012 - 46. Žalobce namítl nezákonnost Napadeného rozhodnutí z toho důvodu, že žalobci nebyla nařizována služba přesčas do limitu 150 hodin ročně v souladu s ustanovením § 54 zákona o služebním poměru, a proto žalobci náleží podle ustanovení § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru finanční plnění s přepočtem do hrubého měsíčního služebního příjmu. Žalobce rovněž v žalobě poukazoval na to, že mu byly služby přesčas nařizovány v rozporu s interními předpisy Policie ČR, když pokyn č. 99 ředitele útvaru ze dne 12. 12. 2008 a pokyn č. 29 ředitele útvaru ze dne 14. 4. 2009 upravovaly, že o nařízení služby přesčas rozhodovaly policejní funkcionáři na úrovni vedoucího odboru, nikoliv jako v případě žalobce na úrovni vedoucího skupiny, nebo dokonce „vedoucí příslušník na objektu“. 3. Konkrétně dále žalobce uvedl, že příslušníkem Policie České republiky u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby (dále též „útvar“), byl od roku 2000, když byl zařazen na služební místo s nepřetržitým režimem služby, v němž se ve směnách střídalo pět skupin příslušníků po sedm dní v týdnu. Úkolem oddělení, do něhož byl žalobce v rámci útvaru zařazen, potom bylo zajištění bezpečnostních akcí v objektech Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a Senátu Parlamentu ČR v souvislosti s pravidelnými zasedáními obou komor zákonodárného sboru. Žalobce poté vyčíslil délku jím v letech 2007 – 2010 vykonávaných služeb přesčas u útvaru s tím, že mu byly uhrazeny pouze ty přesčasové služby, které přesahovaly roční limit 150 hodin. V roce 2010 přitom kvůli služebnímu úrazu vykonal u útvaru pouze 48 přesčasových hodin, proto mu nebylo proplaceno nic. 4. Žalobce dále upozornil na to, že příslušníci měli k dispozici až na jeden rok dopředu vytvořený plán, jenž byl i archivován. Bylo tedy lehce předvídatelné, kolik příslušníků bude ten který den zajišťovat službu. Žalobce podotkl, že na příslušníky konající tuto službu nebyly kladeny žádné zvláštní nadstandardní ani kvalifikační předpoklady, takže bylo možné je ihned nahradit jinými policisty, „bez praxe a dlouhodobé přípravy ve výkonu služby“. 5. Poté žalobce opakovaně v žalobě uváděl svou zásadní námitku, že služba přesčas nebyla vůči žalobci vyhlašována za splnění předpokladů stanovených § 54 zákona o služebním poměru, když se tak mělo dít pouze za zcela mimořádných, výjimečných situací. Místo toho byly žalobci každoročně nařizovány stovky služeb přesčas, během nichž byl „prováděn běžný a standardní výkon služby“, tedy aniž by současně byla vyhlášena nějaká krizová či mimořádná situace. Nařizované služby přesčas se tak staly „plánovanou praxí“, v důsledku níž útvar „řešil nedostatečné personální obsazení“, jak bylo konstatováno rovněž v Prvostupňovém rozhodnutí, ve snaze o finanční úsporu za neproplacené služby přesčas. Podle žalobce mu tak služba přesčas byla „plánovaně nařizována bez řádného odůvodnění její bezprostřední nutnosti“. 6. Ve vztahu k zajišťování bezpečnostních akcí v objektech obou komor Parlamentu České republiky žalobce konstatoval, že schůze obou komor zákonodárného orgánu byly plánovány převážně na celý rok dopředu, takže bylo naprosto předvídatelné, kolik příslušníků bylo potřeba k zajištění služby. Ač byly služby takto plánovány, jejich zajištění bylo dle žalobce realizováno prostřednictvím nařizovaných služeb přesčas do ročního limitu 150 hodin bez nároku na služební příjem právě v režimu § 54 zákona o služebním poměru, nad tento limit pak již za tyto služby přesčas náležel služební příjem. Řádný výkon služby v režimu § 54 zákona o služebním poměru tak byl v rozporu se zákonem zajišťován zásadně v mimořádném režimu, když přitom žalovaný v Napadeném rozhodnutí pro nařizování konkrétních služeb přesčas žalobci jen nepřesně a zavádějícím způsobem uvedl důvody, čili důvody pro nařízení takové služby přesčas v Napadeném rozhodnutí nevysvětlil a nedoložil. Podle žalobce nesouhlasí ani uvedená data, délka služby v hodinách či místo výkonu služby přesčas, některé služby přesčas nebyly evidovány vůbec (viz následující bod). V případě, že žalobce nahrazoval chybějícího příslušníka, pak zcela chybělo uvedení důvodu, pro který nahrazovaný policista do služby nedorazil, přičemž odkaz žalované na systém EKIS II nemohl být shledáván jako dostatečný, když se v něm neuváděl důvod, pro který nebyl nahrazovaný policista ve službě. 7. Posléze se na jiném místě žaloby žalobce konkrétně a ve shora uvedených souvislostech vyjádřil k některým nařízeným službám přesčas a jejich důvodům. Zpochybnil tak především důvody pro službu přesčas v režimu § 54 zákona o služebním poměru ve dnech 20. – 21. 1. 2010, když mu byla nařízena služba z důvodu absentujícího policisty. Ze záznamu služby ze dne 23. – 24. 1. 2010 plynulo, že ze skupiny byli povoláni dva policisté, přičemž z Napadeného rozhodnutí nebylo patrno, kdo vykonával službu přesčas za chybějícího policistu, a kdo pro nedostatečné personální obsazení pracoviště v objektu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Rovněž pro službu přesčas nařízenou žalobci ve dnech 24. 2. – 25. 2. 2010 z Napadeného rozhodnutí neplyne, z jakého konkrétního důvodu byli povoláni ze skupiny dva policisté pro výkon služby přesčas v objektu Senátu Parlamentu České republiky, když pouze jeden policista bez dalšího upřesnění čerpal volno z důvodu obecného zájmu. Nebylo tak zřejmé, který z policistů zastupoval nepřítomného příslušníka, a který policista pak konal službu přesčas pro nedostatečné personální obsazení pracoviště. Žalobce z těchto a dalších indicií, zejména s odkazovaných záznamů služby, vyvodil, že pracoviště nebyla dostatečně personálně zajištěna, když se ukládalo zajištění služby přesčas v počtu třech (20. – 21. 1. 2010), resp. čtyřech policistů (24. – 25. 2. 2010) z další skupiny. 8. Žalobce se pak ve svých námitkách věnoval skutečnosti, že od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 Policie ČR, včetně útvaru žalobce, po bezpečnostní stránce zajišťovala předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, a to opět v zásadě v plánovaném a standardním režimu, když tato bezpečnostní opatření byla dlouhodobě plánována a byly na ně vyčleněny v rozpočtu finanční prostředky. Rozkazem č. 8 ředitele útvaru ochrany ústavních činitelů ochranné služby ze dne 5. 1. 2009 bylo vedoucímu odboru ochrany sídelních objektů (dopředně) uloženo vyčlenit potřebný počet policistů pro zajištění bezpečnostních akcí na Úřadu vlády ČR, Ministerstvu zahraničních věcí ČR a v objektech obou komor Parlamentu České republiky, pro zajištění bezpečnostních akcí v místech ubytování a v místech jednání. Žalobce k tomu dodal, že