9 As 71/2008 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 5/2017- 45 - text 13 10 Ad 5/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. v právní věci žalobce: L. D. bytem H. B. n. O. zastoupený advokátkou Mgr. Alicí Kubíčkovou, LL. M. sídlem Za Poříčskou bránou 375/22, 186 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo obrany sídlem Tychonova 221/1, 160 00 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí státního tajemníka Ministerstva obrany ze dne 3. 1. 2017, č. j. 72-18/2016-7542 takto: I. Rozhodnutí státního tajemníka Ministerstva obrany ze dne 3. 1. 2017, č. j. 72-18/2016-7542 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce advokátky Mgr. Alice Kubíčkové, LL. M. Odůvodnění: I. Předmět řízení a obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele odboru řízení lidských zdrojů sekce státního tajemníka Ministerstva obrany ze dne 27. 9. 2016, č. j. 132-6/2016-7542 (dále též jen „rozhodnutí služebního orgánu“) a rozhodnutí služebního orgánu bylo potvrzeno. Rozhodnutím služebního orgánu byla v řízení podle § 152 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) zamítnuta žalobcova žádost o proplacení služby konané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení na území České republiky nad rámec základní týdenní doby služby, a to v období od 1. 7. 2015 do 31. 10. 2015, včetně žádosti o přiznání nároku na uhrazení nákladů vzniklých v souvislosti s právním zastoupením. 2. Žalobce v podané žalobě nejprve obecně uvedl, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s argumenty, které žalobce uvedl v odvolání. Konstatoval, že mu byl protiprávně nařizován výkon služby v režimu nepřetržitého nasazení, a to mimo jiné na základě nařízení náčelníka Vojenské policie ze dne 24. 4. 2015, č. j. 62-10/2015-5104. Předem plánovaný výkon služby spočívající v ochraně a doprovodu určených osob, což je běžným úkolem ochranné služby Vojenské policie, byl realizován v režimu, který je svou povahou zcela výjimečný, určený pro ty nejzávažnější situace. Výkon služby v nepřetržitém nasazení představuje takový zásah do běžného života vojáků z povolání a jejich práv, že jeho použití musí být opodstatněno zcela výjimečnými a natolik závažnými okolnostmi, které převáží zájem nad zachováním základních práv a svobod člověka zaručených ústavním pořádkem České republiky. Užití režimu nepřetržitého nasazení pro plnění standardních úkolů útvaru – ochranné služby Vojenské policie proto podle žalobce nelze ospravedlnit. 3. Žalobce dále citoval z důvodové zprávy k zákonu č. 272/2009 Sb., kterým se mění mj. zákon o vojácích z povolání, kde se uvádí, že „[n]epřetržitým vojenským nasazením se rozumí doba, kdy voják plní úkoly při obraně České republiky proti vnějšímu napadení podle § 9 odst. 1 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, a při plnění dalších úkolů armády, Vojenské kanceláře prezidenta republiky a Hradní stráže na území České republiky podle § 9 odst. 3 téhož zákona.“ Důvodová zpráva k zákonu č. 332/2014 Sb., kterým se mění zákon o vojácích z povolání, pak uvádí, že „[n]ovela upřesňuje vymezení činností, ze kterých se uplatňují výjimky pro ozbrojené síly z uvedené směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES podle čl. 1 odst. 3. Podle Soudního dvora EU tato výjimka dopadá na specifické činnosti ozbrojených sil v závažné nebezpečné situaci, která vyžaduje, aby vojáci, kteří musí takovéto události čelit, naprosto upřednostnili cíl sledovaný prováděnými opatřeními. Této charakteristice vyhovují všechny případy plnění úkolů ozbrojených sil, při kterých se naplňuje jejich účel jako zvláštního nástroje státu (nasazení k obraně území a vzdušného prostoru České republiky, k plnění mezinárodních závazků v zahraničních operacích, posílení složek integrovaného záchranného systému, odstraňování následků pohrom, posílení Policie ČR při její činnosti).“ Z toho podle žalobce vyplývá, že nepřetržité nasazení by mělo být užíváno výhradně na zcela výjimečné a nepředvídatelné události, nikoli na plnění běžných povinností a služebních úkolů útvarů. 4. Žalobce má za to, že plošným použitím režimu nepřetržitého nasazení nelze řešit problém efektivity výkonu služby a využívání lidských zdrojů ani dlouhodobý nedostatek personálních kapacit. Stejně tak bylo v tomto ohledu protiprávní plošné využívání institutu služby přesčas za účelem plnění běžných služebních úkolů, což také opakovaně potvrdil ve své judikatuře i Nejvyšší správní soud. Úkolem Armády České republiky, resp. Vojenské policie, je zajistit plnění svých úkolů především v rámci základní doby služby, nikoli za využívání zcela specifických institutů, jako je nepřetržité nasazení nebo služba nad základní týdenní dobu služby. 5. V tomto směru žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013-41. Přestože se tento rozsudek původně zabýval problematikou nařizování služby přesčas příslušníků bezpečnostních sborů podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), Nejvyšší správní soud následně v rozsudku ze dne 26. 9. 2013, č. j. 4 Ads 55/2013-59 explicitně stanovil, že tyto závěry je nutné analogicky aplikovat i na službu přesčas nařizovanou dle zákona o vojácích z povolání, a tím i na služební poměr vojáků z povolání. V rozsudku je výslovně uvedeno, že „Nejvyšší správní soud na okraj dále poukazuje i na svou judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, čj. 4 Ads 11/2013-4) týkající se nařizování práce přesčas příslušníkům bezpečnostních sborů bez splnění podmínky důležitého zájmu služby dle § 54 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Nejvyšší správní soud v takových případech opakovaně dospěl k závěru, že důsledky nesprávného postupu služebních funkcionářů, kdy tito nařizují v rozporu se zákonem práci přesčas, nemohou jít k tíži dotčených příslušníků, kteří práci přesčas museli vykonat. V takových případech musí být práce přesčas těmto příslušníkům proplacena, bez přihlédnutí k § 112 odst. 2 služebního zákona, který stanoví, že základní plat příslušníka zahrnuje i případně nařízenou práci přesčas v rozsahu do 150 hodin ročně. Jakkoli se v řešeném případě jedná o odlišnou věc, obdobná je obecná povaha sporu. Bezpečnostní sbory, respektive armáda, vytvořily k dodržení limitů finančních prostředků vyčleněných ve státním rozpočtu pro jejich provoz, praxi, která v rozporu s příslušnými služebními předpisy finančně poškozuje příslušníky bezpečnostních sborů, respektive vojáky. V obou případech jde zjevně o systémový problém, což potvrzuje i výše citovaný výsledek šetření Veřejného ochránce práv. Proto i na řešenou věc lze analogicky vztáhnout závěry, které Nejvyšší správní soud učinil ve věci sp. zn. 4 Ads 11/2013: „Zajištění činnosti bezpečnostních sborů v potřebném rozsahu by mělo být považováno za základní prioritu státu, k čemuž by měly být vyčleněny potřebné finanční prostředky. Nicméně i v případě, že je stát není schopen, byť z objektivních důvodů, ve svém rozpočtu nalézt, nemůže rezignovat na dodržování jednotlivých ustanovení služebního zákona týkajících se způsobu výkonu služby příslušníků bezpečnostních sborů. Proto i při nedostatku finančních prostředků určených na provoz bezpečnostního sboru musí stát zajistit dodržení zákonnosti služby přesčas, a to například omezením jeho činnosti, zvýšením základní doby služby v týdnu či plošným snížením základního tarifu služebního příjmu příslušníků za současného zvýšení jejich počtu, aby tak bylo možné zajistit plnění úkolů bezpečnostního sboru především v rámci základní doby služby a zachovat výjimečnou povahu výkonu služby přesčas. Taková opatření samozřejmě vyžadují změny příslušných právních předpisů, jejichž schválení nemohou vedoucí příslušníci ovlivnit, takže ti jsou za stávající právní úpravy a nedostatku finančních prostředků na provoz příslušných útvarů bezpečnostního sboru s největší pravděpodobností nuceni zajistit plnění jejich úkolů jen za cenu trvalého nařizování výkonu služby nad rámec základní doby služby v týdnu, za což nemohou nést žádnou odpovědnost sankční povahy.“ 6. Žalobce dále namítl, že aplikací ust. § 31c odst. 3 zákona o vojácích z povolání vykonanou službou při plnění standardních úkolů ochranné služby Vojenské policie došlo rovněž k porušení základních práv a principů zaručených ústavním pořádkem České republiky a k porušení příslušných předpisů práva Evropské unie a mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. V této s