1 Afs 6/2013 — Nejvyšší správní soud

10 Af 78/2015- 45 - text 27 pokračování 10Af 78/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: ACTHERM, spol. s r. o., IČO: 48024091 sídlem Tovární 5533, Chomutov zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem sídlem Teplého 2786, Pardubice proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2015, čj. 36507/15/5100-31461-702147 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále též „žalovaný“) ze dne 29. 10. 2015, čj. 36507/15/5100-31461-702147 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 10 (dále jen „správce daně“), ze dne 11. 2. 2015, čj. 953347/15/2010-70462-110424, kterým byla podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“) ve spojení s § 57 zákonného opatření senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen „zákonné opatření“) a podle § 139 ve spojení s § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), žalobci vyměřena daň darovací ve výši 1 995 040 Kč (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“ či „Platební výměr“). 2. Napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobce proti Platebnímu výměru zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapituloval průběh daňového řízení, shrnul závěry správce daně a sumarizoval obsah námitek, jimiž žalobce proti Platebnímu výměru správce daně brojil. 4. Žalovaný připomněl, že dne 1. 1. 2014 nabylo účinnosti zákonné opatření, kterým došlo ke zrušení zákona č. 357/1992 Sb., přičemž dle § 57 zákonného opatření pro daňové povinnosti u daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související, vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření se použije zákon č. 357/1992 Sb. ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření. 5. Žalovaný shrnul, že z předloženého spisového materiálu zjistil, že žalobci byly jako provozovateli zařízení na výrobu elektřiny přiděleny v roce 2012 zdarma emisní povolenky EUA. Žalobce přitom podal dne 22. 3. 2012 daňové přiznání k dani darovací a v příloze k daňovému přiznání vyčíslil údaje, z nichž vycházel při podání daňového přiznání k dani darovací pro jednotlivá zařízení, jejichž je provozovatelem. Celková hodnota bezúplatně nabytých povolenek na emise skleníkových plynů byla podle žalovaného v daňovém přiznání uvedena ve výši 18 645 436 Kč a hodnota nabytých emisních povolenek osvobozených podle § 20 odst. 15 zákona č. 357/1992 Sb. ve výši 12 410 961 Kč. 6. Platebním výměrem přitom byla podle žalovaného daň darovací vyměřena ze základu daně stanoveného v souladu s údaji uvedenými žalobcem a z průměrné ceny emisní povolenky za rok 2012, která činí v souladu s § 7a odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb. 201,79 Kč. 7. Žalovaný dále konstatoval, že daňová povinnost poplatníka podle § 3 daňového řádu vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem daně, nebo skutečnosti tuto povinnost zakládající. V případě daně darovací vzniká daňová povinnost okamžikem bezúplatného nabytí majetku. Převádí-li se movitá věc, nabývá se vlastnictví podle žalovaného převzetím věci, a tímto okamžikem nastala skutečnost, která je předmětem daně darovací. K tomuto dni je podle žalovaného nutno posuzovat základní (závazné) prvky daňově právního vztahu. 8. Podle žalovaného obecně platí, že předmětem daně darovací je bezúplatné nabytí majetku na základě nebo v souvislosti s právním úkonem, přičemž poplatníkem daně je nabyvatel. Podle § 6 odst. 8 zákona č. 357/1992 Sb. je předmětem daně darovací bezúplatné nabytí povolenek na emise skleníkových plynu v letech 2011 a 2012 pro výrobu elektřiny v zařízení, které k 1. 1. 2005 nebo později vyrábělo elektřinu na prodej třetím osobám a ve kterém probíhá z činností, na které se vztahuje obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, pouze spalování paliv výrobcem elektřiny. Zdanění daní darovací jsou podle žalovaného podrobeny podnikatelské subjekty, u nichž výroba elektřiny představuje hlavní a rozhodující obor podnikatelské činnosti. Toto ustanovení navazuje podle žalovaného na zákon č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynu a o změně některých zákonu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 695/2004 Sb.“), který zapracovává příslušné předpisy Evropské unie vydané v souladu s Rámcovou úmluvou OSN o změně klimatu. Žalovaný v této souvislosti poukázal na některá ustanovení zákona č. 695/2004 Sb. a doplnil, že základním právním rámcem pro obchodování s emisemi skleníkových plynů v Evropě je směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. 10. 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynu ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES (dále jen „Směrnice“), jež je do českého právního rádu implementována právě zákonem č. 695/2004 Sb. 9. Žalovaný poukázal na to, že v průběhu odvolacího řízení Nejvyšší správní soud v rámci řízení o kasační stížnosti v obdobné věci týkající se uplatnění daně darovací na bezúplatně přidělené povolenky na emise skleníkových plynů stanovené zákonem č. 357/1992 Sb. vyjádřil pochybnosti o slučitelnosti této daně s unijním právem, konkrétně s článkem 10 Směrnice, podle kterého se v období 2008-2012 přidělí alespoň 90 % emisních povolenek zdarma. Obrátil se proto na Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) s předběžnou otázkou, zda je třeba článek 10 Směrnice vykládat v tom smyslu, že brání uplatnění takových vnitrostátních předpisů, které podrobují bezplatné přidělení emisních povolenek v příslušném období dani darovací. Žalovaný doplnil, že Směrnice stanoví povinnost členským státům přidělit alespoň 90 % povolenek na emise skleníkových plynů zdarma, a to v souladu s Národním alokačním plánem na období let 2008 – 2012. 10. Žalovaný poukázal na to, že SDEU rozhodnutím ve věci C-43/14 ze dne 26. 2. 2015 rozhodl že „článek 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání uplatnění takové dane darovací, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, pokud tato daň nerespektuje 10% horní hranici pro přidělení emisních povolenek za úplatu, kterou stanoví tento článek, což musí ověřit předkládající soud“. 11. Žalovaný konstatoval, že Nejvyšší správní soud následně rozhodl rozsudkem čj. 1 Afs 6/2013 - 184 ze dne 9. 7. 2015, přičemž při posouzení této otázky vycházel ze závěrů SDEU, z nichž však přímo neplyne, zda je česká právní úprava daně darovací z bezúplatně nabytých emisních povolenek v rozporu s článkem 10 Směrnice. Tuto otázku měl podle žalovaného na základě SDEU vyslovených kritérií posoudit Nejvyšší správní soud. 12. Žalovaný citoval závěry, k nimž Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 1 Afs 6/2013 - 184 dospěl. Posléze uvedl, že (vázán k tomu právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v uvedeném rozsudku) vyzval Ministerstvo životního prostředí k poskytnutí údajů o celkovém počtu bezúplatně přidělených povolenek na emise skleníkových plynů v rámci výrobního odvětví dotčeného darovací daní, přičemž z odpovědi Ministerstva životního prostředí vyplývá, že počet povolenek podrobených dani darovací převyšuje 10 % povolenek v dotčeném odvětví alokovaných v letech 2008 - 2012. Proto bylo podle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu třeba zjistit počet celkově přidělených povolenek v pětiletém období počínajícím rokem 2008 u každého jednotlivého provozovatele a ověřit, zda počet jemu zdaněných povolenek nepřesáhl 10 %, neboť v takovém případě by byl počet povolenek přesahující tuto hranici podroben dani neoprávněně, v rozporu s cílem článku 10 Směrnice, a proto by bylo nutné o tuto část daně vyměřenou daň darovací snížit. 13. V posuzovaném případě bylo podle žalovaného žalobci v letech 2008 až 2012 přiděleno celkem 907 656 emisních povolenek s tím, že daní darovací bylo zdaněno celkem 30 895,85 povolenek, přičemž 10% hranicí je 90 765,60 emisních povolenek. Vzhledem k tomu, že počet zdaněných povolenek nepřesáhl 10% hranici, emisní povolenky nebyly podle žalovaného zdaněny daní darovací v rozporu se Směrnicí ani v rozporu s názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku čj. 1 Afs 6/2013 - 184. 14. Žalovaný dále k nám