7 As 2/2016 — Nejvyšší správní soud

11 Af 7/2017- 57 - text 14 11 Af 7/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: O2 Czech Republic a.s. sídlem Praha 4, Za Brumlovkou 2/266, IČ 60193336 proti žalovanému: Český telekomunikační úřad sídlem Praha 9, Sokolovská 219, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu o ceně č. CEN/2/12.2016-90 ze dne 13.12.2016, čj: ČTÚ-55 682/2016-611/III.vyř t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu o ceně č. CEN/2/12.2016-90 ze dne 13.12.2016, čj: ČTÚ-55 682/2016-611/III.vyř ve věci uložení povinnosti související s regulací cen podniku s významnou tržní silou. Tímto rozhodnutím žalovaný v prvním výroku podle § 51 odst. 5 písm. f), § 51 odst. 8 a § 59 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů a podle výsledku analýzy relevantního trhu „velkoobchodní služby ukončení hlasového vysílání v jednotlivých mobilních h sítích“ vydané opatřením obecné povahy Českého telekomunikačního úřadu č. A/2/04.2016-6 povinnost sjednávat ceny za propojení v jeho veřejné mobilní telefonní síti za službu ukončení volání (terminace) tak, aby nebyla překročena maximální cena 0,248 Kč/min. bez DPH. Dále bylo konstatováno, že regulace formou maximálních cen podle odstavce 1 se vztahuje na volání příchozí z jiné veřejné sítě elektronických komunikací a ukončená (terminovaná) na telefonní čísla veřejné mobilní telefonní sítě účastníka řízení vymezená ve vyhlášce o číslovacích plánech sítí a služeb elektronických komunikací vydané k provedení § 29 odst. 4 zákona. Podle bodu (3) výroku I. regulace formou maximálních cen podle odst. 1 se vztahuje na volání z telefonních čísel s kódy zemí Evropského hospodářského prostoru. 2. Ve výroku II. bylo konstatováno, že pro nově uzavírané smluvní vztahy je po dobu účinnosti části I. výroku tohoto rozhodnutí účastník řízení povinen sjednávat a uplatňovat ceny podle části I. výroku tohoto rozhodnutí od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V ostatních případech je po dobu účinnosti části I. výroku tohoto rozhodnutí účastník řízení povinen sjednat a uplatňovat ceny podle části I. výroku tohoto rozhodnutí nejpozději od prvního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, ve kterém došlo k nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Ve výroku III. pak bylo konstatováno, že nabytím právní moci tohoto rozhodnutí pozbývají vykonatelnosti a jiných právních účinků zde vyjmenovaná rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu. 3. Žalobce v úvodu žaloby konstatoval, že žalovaný napadeným rozhodnutím určil nepřiměřeně nízké (podnákladové) ceny za terminaci hovorů v síti žalobce a přímo tak zasáhl do práv žalobce. Dle názoru žalobce je napadené rozhodnutí koncipováno na principu tautologie a kruhovém odkazování žalovaného na sebe sama. Postup žalovaného je v příkrém rozporu s právem na spravedlivý proces, přezkoumatelnost, srozumitelnost a přesvědčivost rozhodnutí. 4. V prvním žalobním bodu žalobce namítl, že doporučení Komise není závazné a nemůže nic (závazně) stanovit, neboť tím by Evropská komise překročila své vlastní pravomoci a zasáhla by do svrchovanosti členských států. Podle čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie platí, že pro výkon pravomocí Evropské unie přijímají orgány nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Doporučení a stanoviska nejsou závazná. Žalovaný pominul, že čl. 2 doporučení Komise zní: Doporučuje se, aby se hodnocení účinných nákladů zakládalo na běžných nákladech a na použití přístupu modelu postupem zdola nahoru s použitím dlouhodobých přírůstkových nákladů (LRIC), jako příslušné metodiky nákladů. Žalovaný se k textu doporučení Komise vrací jako ke konstantě, kterou je třeba stůj co stůj naplnit. Je zřejmé, že v českém překladu doporučení Komise je chyba, neboť jediné místo, kde je v anglickém originále „pure LRIC“ zmiňován (Therefore, it is justified to apply a pure LRIC approach…), je česky přeloženo jako: Je tedy oprávněné použít přístup založený čistě na LRIC. Mezi LRIC a přístupem založeným „čistě na LRIC“ na straně jedné a mezi pure LRIC a přístupem založeným „čistě na pure LRIC“ je však propastný rozdíl, znamenající dopady na operátory přes čtvrt miliardy korun ročně, jak dokládá i znalecký posudek doložený žalobcem. 5. Ve druhé žalobní námitce označil žalobce nákladový model pure LRIC za „povinně doporučený“ vytvořený konzultantskou společností a odporující právním předpisům vydaným samotným žalovaným. Žalovaný při svých kalkulacích užil Evropskou komisí údajně stanovený model „pure LRIC“. Přestože jde o úhelný kámen celého napadeného rozhodnutí, žalovaný s tímto modelem pracuje jako s obecně známou skutečností, kterou není třeba podrobněji odůvodňovat či dokazovat. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice konstatoval, že tento model „průběžně konzultoval“, avšak dle názoru žalobce nebyly zohledněny připomínky k vadnosti modelu. Žalovaný byl povinen srozumitelně a přesvědčivě povinen odůvodnit nezbytnost užití takového modelu, a to tak, aby zásadní důvody a argumenty byly seznatelné z napadeného rozhodnutí, nikoli z příloh vytvořených soukromou konzultantskou společností. Žalovaný užitím metodiky pure LRIC popřel vlastní prováděcí předpisy, a to opatření obecné povahy ze dne 8. 3. 2006, č. j. OOP/4/03.2006-3, v němž byl zakotven princip přiřazování nákladů, výnosů a nákladů vloženého kapitálu. V rozhodnutí o ceně CEN/7/04.2010-68 ze dne 21.4.2010 sám žalovaný výslovně uvedl, že využívá metodu plně alokovaných historických nákladů (FAC), protože nejlépe odpovídá zákonu. Metodu FAC žalovaný využil i v rozhodnutí o ceně z roku 2012 ( rozhodnutí ze dne 4.7.2012, CEN /7/04.2012-4) S ohledem na to je třeba trvat na řádném odůvodnění, z jakých důvodů metoda FAC zákona již neodpovídá. Žalobce podotkl, že metoda pure LRIC není uplatňovaná v žádném jiném případě než u terminačních poplatků v elektronických komunikacích. 6. Žalobce dále namítl, že žalovaný v analýze trhu č. A/7/09.2009-11 a č. A/7/12.2013-9 i A/2/04.2016-6 velmi kuse a obecně odůvodnil, proč považuje za nutné v regulaci cen pokračovat. Nikde se však nezabýval otázkou, jak budou ceny regulovány a proč zrovna takovým způsobem. Cílem regulace by měla být podpora hospodářské soutěže na trhu elektronických komunikací, nikoli prostý postup proti soutěžitelům na tomto trhu. Regulační zásahy musí být zároveň přiměřené účelu, smyslu a cíli, který sledují. Žalovaný se prakticky vůbec nevypořádal se zcela základní otázkou, a to právě s otázkou přiměřenosti, proporcionality zásahu a sledovaného cíle. Žalovaný měl k dispozici model, jímž mohl dosáhnout souladu se zákonem (model LRAIC+), takový model nepoužil. V napadeném rozhodnutí není o eventualitě použití modelu LRAIC+ ani zmínka. Žalovaný přitom otevřeně konstatoval, že v navržené ceně nejsou zohledněny všechny alokované náklady operátorů a že si tyto náklady mají operátoři pokrýt jinde. Ustanovení § 56 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích přikazuje žalovanému, aby cenu stanovil přinejmenším nákladově; tento nejnižší limit nelze prolomit ani nepřípustnými radami a či doporučeními, že existující náklady si může operátor pokrýt jinde. Žalovaný rovněž neodůvodnil, že by použitá metoda pure LRIC vůbec vedla k jakémukoli pozitivnímu výsledku, tedy ku prospěchu na jakékoli straně. Jak vyplývá z předloženého znaleckého posudku, není prokázána vazba mezi snižováním výše cen za terminaci a snižováním cen pro koncové uživatele. Z napadeného rozhodnutí tak nelze seznat, jaké pozitivní efekty na hospodářskou soutěž nebo koncové uživatele drastické snížení cen za terminaci přinese, ani jaké ceny považoval žalovaný za nepřiměřeně vysoké. Žalovaný tedy nic nepoměřoval a pouze direktivně nařídil snížit ceny na ceny podnákladové. 7. Žalobce namítl, že z napadeného rozhodnutí nelze seznat, zda se žalovaný pohyboval v mezích správního uvážení či nikoli. Žalovaný otázku konkrétního (byť třeba očekávaného) přínosu nové metodiky pro koncové uživatele zcela pominul, ačkoli tento přínos by měl být ratio legis napadeného rozhodnutí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a na ustanovení zákona o elektronických komunikacích žalobce konstatoval, že je nutné trvat na řádném odůvodnění a vysvětlení volby metodiky pure LRIC včetně odůvodnění všech dopadů i přínosů. Žalovaný měl v souladu s § 56 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích povinnost aplikovat metodu LRAIC+, neboť vede k přinejmenš