2 As 74/2007 — Nejvyšší správní soud

3 Ad 15/2017- 30 - text 7 3Ad 15/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobce: Libertariánský institut z.s., IČO 046 55 877 sídlem Holečkova 36/1265, 150 00 Praha 5 zastoupený advokátkou Mgr. Šárkou Oharkovou sídlem průběžná 1826/63, 100 00 Praha 10 proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 4, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 7. 4. 2017, č. j. MZDR 13237/2017-3/PRO takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ministra zdravotnictví (dále jen „ministr“ nebo „rozkladový orgán“) blíže specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti usnesení Ministerstva zdravotnictví (dále jen „ministerstvo“ nebo „prvostupňový orgán“) ze dne 20. 1. 2017, č. j. 2435/2017-2/OPL. Prvostupňovým rozhodnutím bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o povolení zacházení s návykovými látkami a přípravky pro zjevnou právní nepřípustnost. 2. V podané žalobě tvrdí žalobce, že byl postupem žalovaného a napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech. 3. Námitky žalobce lze rozdělit do následujících žalobních bodů: 4. V prvním žalobním bodu žalobce s poukazem na toleranci některých omamných látek (tabákové výrobky, alkohol) uvádí, že absolutní prohibice většiny drog znamená, že existuje nekontrolovaný černý trh s drogami. Dále se žalobce rozsáhle zaobírá důvody, pro které by měl stát zrušit absolutní prohibici většiny drog, jako je snížení atraktivity pro uživatele, značný ekonomický přínos pro stát, vznik pracovních míst, účinnější možnost kontroly a dohledu. K prokázání svých tvrzení o tom, že současná právní úprava nenaplňuje svůj cíl v podobě ochrany společnosti před nežádoucími jevy, navrhuje výslech MUDr. V. M.. 5. Žalobce poukazuje na ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění účinném do 30. 5. 2017 (dále jen „zákon o návykových látkách“), které považuje za nulitní, neboť nestanoví konkrétně, na které nařízení vlády resp. přílohy odkazuje s tím, že nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamu návykových látek je prováděcím předpisem k § 44c zákona o návykových látkách nikoliv k § 3 odst. 2 téhož zákona. Dále žalobce poukazuje na nestejnou definici pojmu návyková látka v různých předpisech. 6. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítá, že napadené rozhodnutí správního orgánu je v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona o návykových látkách, dle kterého ostatní návykové látky a přípravky mohou být použity i k jiným účelům na základě povolení Ministerstva zdravotnictví. V daném případě však bylo řízení o jeho žádosti o udělení povolení k obchodování, výrobě, dovozu, vývozu a skladování omamných, psychotropních látek, jakož i přípravků tyto látky obsahující a prekurzorů za účelem svobodného zpřístupnění zastaveno, v čemž žalobce spatřuje porušení ústavně zaručené zásady uvedené v čl. 2 odst. 4 LZPS, podle které každý může činit, co není zákonem zakázáno. Žalovanému nepřísluší dle žalobce hodnotit, zda si je žalobce vědom mezinárodních závazků, ale pouze posoudit žádost v souladu s českým právním řádem. Nadto žalobce nesouhlasí ani se závěrem v napadeném rozhodnutí, tedy že žádost žalobce o získání příslušného povolení je právně nepřípustná. 7. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítá porušení principu dobré správy resp. porušení několika zásad správního řízení, které spatřuje v odůvodnění napadeného rozhodnutí, konkrétně v tvrzení, že „žádost zřejmě nebyla myšlena vážně“, když ji žalovaný hodnotil pouze z pohledu současné, dle názoru žalobce, nedostatečné právní koncepce protidrogové politiky. 8. S ohledem na výše uvedené navrhuje žalobce, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňového orgánu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že v žalobě obsažené úvahy žalobce ohledně změny legislativy do budoucna nejsou pro správní ani pro soudní řízení relevantní. Pokud jde o námitku nepřesné specifikace nařízení vlády má ji žalovaný za nedůvodnou, neboť podle § 2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., se návykovými látkami pro potřeby tohoto zákona rozumí omamné a psychotropní látky uvedené v přílohách č. 1 až č. 7 nařízení vlády o seznamu návykových látek. Vláda na základě § 44c odst. 1 zákona o návykových látkách vydala nařízení vlády č. 463/2013 Sb., na které ustanovení § 3 odst. 2 zákona o návykových látkách odkazuje. Pokud jde o definici návykové látky, není dle žalovaného pochyb, že žalobce podal žádost podle zákona o návykových látkách, a proto definice z jiných právních předpisů nejsou relevantní. 10. K porušení ústavní zásady, že každý může činit, co zákon nezakazuje, dle žalovaného nedošlo. Jednou z podmínek povolení k nakládání s předmětnými látkami je splnění účelu, v opačném případě jde o nakládání zakázané. Jestliže žalobce žádá o povolení k nakládání s látkami za účelem, který odporuje smyslu a účelu zákona, jakož i mezinárodním úmluvám, kterými je Česká republika vázána, má i nadále žalovaný zato, že je žádost zcela zjevně právně nepřípustná a správní orgány jí nemohou vyhovět. V podrobnostech odkazuje žalovaný na odůvodnění obou rozhodnutí. Současně konstatuje, že byla zachována zásada proporcionality, neboť jednoznačně převládl veřejný zájem na ochraně společnosti před volným šířením omamných a psychotropních látek. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 11. V replice žalobce uvedl, že dle jeho názoru má soud možnost prostřednictvím výkladu zákona reagovat na vývoj společnosti, když legislativní proces nestíhá reagovat na dynamický vývoj drog. Dále s poukazem na citace odborné literatury tvrdí, že jeho názor na legalizaci drog není osamocený. Navíc pokud jde o vázanost České republiky mezinárodními úmluvami v oblasti omamných a psychotropních látek má zato, že by měla ustoupit do pozadí před základními právy a svobodami v jejich tuzemském pojetí. S ohledem na uvedené, žalobce trvá na názoru, že volný prodej drog je účelem, který je v souladu s § 3 odst. 2 zákona o návykových látkách, a proto zastavením řízení došlo k zásahu do jeho ústavních práv garantovaných čl. 2 odst. 4 Ústavy. 12. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 13. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce s takovým projednáním věci ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřil nesouhlas (výzva k vyjádření ohledně možnosti rozhodnout ve věci bez jednání byla zástupci žalobce doručena dne 28. 6. 2017) a ani žalovaný s takovým projednáním věci ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřil nesouhlas (výzva k vyjádření ohledně možnosti rozhodnout ve věci bez jednání byla žalovanému doručena dne 20. 7. 2017). Soud proto postupoval dle § 51 s.ř.s. 14. Městský soud v Praze posoudil věc takto: 15. Podle § 2 písm. a) zákona o návykových látkách se návykovými látkami pro účely tohoto zákona rozumí omamné látky a psychotropní látky uvedené v přílohách č. 1 až 7 nařízení vlády o seznamu návykových látek. 16. Podle § 44c zákona o návykových látkách je k vydání tohoto nařízení zmocněna vláda, která tak učinila a vydala nařízení č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. 17. Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o návykových látkách stanoví, že návykové látky uvedené v příloze č. 3 nebo 4 nařízení vlády o seznamu návykových látek a přípravky je obsahující mohou být použity pouze k omezeným výzkumným, vědeckým a velmi omezeným terapeutickým účelům vymezeným v povolení k zacházení. Ostatní návykové látky a přípravky je obsahující mohou být použity pouze k terapeutickým, vědeckým, výukovým, veterinárním účelům nebo i k jiným účelům na základě povolení Ministerstva zdravotnictví. 18. V prvním žalobním bodu žalobce namítá, že absolutní prohibice většiny drog znamená, že existuje nekontrolovaný černý trh s drogami. Dále žalobce považuje za nulitní ustanovení § 3 odst. 2 zákona o návykových látkách a též spatřuje rozpor s ustanovením § 3 odst. 2 zákona o návykových látkách, dle kterého ostatní návykové látky a přípravky mohou být použity i k jiným účelům na základě povolení Ministerstva zdravotnictví. 19. Městský soud v Praze předně konstatuje, že mu nepřísluší posuzovat funkčnost zákonných ustanovení a jejich dopad na řešení drogové problematiky a na celkovou drogovou politiku státu. Je věcí moci zákonodárné, nikoliv soudní, stanovovat pravidla pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Lze přisvědčit, že soudy často provádí nezbytnou interpretaci zákonných ustanovení, tato intepretace ale musí být prováděna v zákonných mezích, nikoliv však contra legem, jak žalobce požadu