5 Afs 16/2003 — Nejvyšší správní soud

8 Af 19/2014- 103 - text 9 8 Af 19/2014 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce: a) M. K. právně zastoupený Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, žalobců: b) MUDr. O. A., c) Ing. P. A., d) Ing. A. M., e) R. K., f) Ing. M. H., g) Ing. J. A., h) F. A., ch) Z. A., právně zastoupených JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti žalovanému Ministr financí se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2013, č. j. 42563/2013/03-64949/2012, t a k t o: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2013, č. j. 42563/2013/03-64949/2012 a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 15. 2. 2013, č. j. MF-32261/2013-64949/2012, a to v části rozhodnutí, jímž bylo pod bodem II. výroku rozhodnutí řízení zastaveno, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) náhradu nákladů řízení ve výši 15 342,-Kč, k rukám Mgr. Petra Fučíka, advokáta se sídlem Purkyňova 2, Praha 1 a žalobcům b) až ch) náhradu nákladů řízení ve výši 102 988,80 Kč k rukám JUDr. Petra Pečeného, advokáta se sídlem Purkyňova 2, Praha 1 a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í: I. Vymezení věci. 1. Žalobci podanou žalobou brojí proti rozhodnutí Ministra financí ze dne 16. 5. 2013, č. j. 42563/2013/03-64949/2012, kterým žalovaný zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 15. 2. 2013, č. j. MF-32261/2013-64949/2012, a to v části rozhodnutí, jímž bylo řízení zastaveno. 2. Podstatou věci je uplatnění nároku na náhradu za znárodněný majetek společnosti Franta Anýž, a.s. se sídlem u Průhonu 40, Praha 7, a majetek společnosti Franta Anýž a spol. v Bratislavě. Právním předchůdcům žalobců byl majetek znárodněn podle zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků (dále jen „zákon č. 114/1948 Sb.“). 3. Žalobci podali dne 25. 6. 2012 žádost o náhradu za znárodněný majetek, o níž Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 15. 2. 2013, č. j. MF-32261/2013-64949/2012, rozhodlo tak, že žádost o náhradu za znárodněný majetek společnosti Franta Anýž, a.s. se sídlem u Průhonu 40, Praha 7 zamítlo a řízení o žádosti o náhradu za znárodněný majetek podniku Franta Anýž a spol. v Bratislavě zastavilo pro nedostatek místní příslušnosti zdejšího orgánu. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 15. 2. 2013, č. j. MF-32261/2013-64949/2012, žalobci napadli rozkladem, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. 4. Ve vztahu k zastavení řízení z důvodu místní nepříslušnosti žalovaný konstatoval, že dne 23. 11. 1942 byla společnost Franta Anýž a spol. v Bratislavě zapsána jako reprezentace pro Slovenskou republiku v Bratislavě s hlavním sídlem v Praze u Průhonu 40. Změnou zápisu ze dne 12. 9. 1946 bylo zapsáno osamostatnění podniku a společnost byla zapsána pod samostatným názvem Franta Anýž a spol. v Bratislavě se sídlem Poštová ul. č. 1, Bratislava. Tato společnost nadále figurovala jako samostatný subjekt práva v seznamu obchodních firem, vlastnila podnik s vlastní hospodářskou soběstačností, měla vlastní hlavní sídlo a byla svébytnou účetní jednotkou. Žalovaný dospěl k závěru, že obě společnosti byly samostatnými právnickými subjekty. 5. Žalovaný má za to, že ačkoli v náhradovém dekretu č. 100/1945 Sb. (pozn. dekret č. 100/1945 Sb., presidenta republiky ze dne 24. října 1945 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, dále jen „dekret č. 100/1945 Sb.“) bylo Československo, v intencích ústavního zákona č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku (dále jen „zákon č. 541/1992 Sb.“) je nezbytné vyřešit otázku, který z nástupnických států je povinen k náhradě. Žalovaný ve věci aplikoval územní princip a to ve vztahu k sídlu podniku a dospěl k závěru, že není v pravomoci Ministerstva financí a ani jiných orgánů České republiky rozhodovat o náhradě za znárodněný majetek společnosti Franta Anýž a spol. v Bratislavě se sídlem Poštová ul. č. 1, Bratislava. 6. Žalobci brojili proti rozhodnutí žalovaného žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 2. 2014, č. j. 25C 54/2013-87, byla žaloba zamítnuta ve vztahu k poskytnutí náhrady za znárodněný majetek společnosti Franta Anýž, a.s. se sídlem u Průhonu 40, Praha 7 a ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu za znárodněný majetek společnosti Franta Anýž a spol. v Bratislavě se sídlem Poštová ul. č. 1, Bratislava, bylo řízení zastaveno. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného. 7. Klíčovou žalobní námitkou je tvrzení žalobců, že v daném případě se nejedná o dvě společnosti, ale o jeden celek a je nezbytné, aby o žádosti žalobců bylo jako o celku rozhodnuto. Územní princip nelze ve věci aplikovat. 8. Jak žalobci v podané žalobě uvedli, společně s podnikem Franta Anýž a.s. byl znárodněn i Franta Anýž a spol. v Bratislavě, který tvořil s podnikem Franta Anýž a.s. v Praze jeden hospodářský celek. Existenci podniku dokládá výpis z obchodního rejstříku vyžádaný dne 25. 5. 1950. Znárodnění Franty Anýže a spol. se sídlem v Bratislavě vyplývá z vyhlášky ministra průmyslu ze dne 31. 3. 1950. Datum začlenění uvedeného podniku do znárodněného je 1. 1. 1950, jak vyplývá ze sdělení Ministerstva těžkého průmyslu ze dne 19. 12. 1950. Žalobci v předcházejícím správním řízení prokázali, že obě společnosti tvořily jeden hospodářský celek, což je doloženo uvedenou vyhláškou ministra průmyslu a tato skutečnost rovněž vyplývá z přípisu Československých závodů lehkého kovoprůmyslu ze dne 23. 6. 1950 a výpisu z obchodního rejstříku vedeného okresním soudem v Bratislavě. 9. V dalším odůvodnění žaloby žalobci tvrdí, že jim svědčí aktivní legitimace k uplatnění nároku jako právním nástupcům (dědicům) osob kapitálově zúčastněným na znárodněné právnické osobě, s tím, že za znárodnění předmětného majetku nebyla poskytnuta žádná náhrada a akcionářům společnosti Franta Anýž a.s. byl majetek odebrán bez jakéhokoli protiplnění. Žalovaný při tom konstatoval, že kapitálová účast právních předchůdců žalobců byla prokázána a k propadnutí akcií podle dekretu č. 95/1945Sb. ve prospěch státu nedošlo. Peněžní reforma, k níž došlo v roce 1935 se na nárok na náhradu podle dekretu č. 100/1945 Sb., nevztahuje, neboť nárok žalobců není tzv. pohledávkou z cenného papíru. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 2 Ans 4/2006-103, žalobci trvají na tom, že nelze dospět k závěru, že nárok opírající se o dekret č. 100/1945 Sb., neexistuje pro neplatnost či neúčinnost dekretu, naopak podle uvedeného dekretu presidenta republiky lze jejich nárok přiznat. Žalobci mají za to, že ve věci nelze aplikovat restituční zákony, ale požadují, aby jim náhrada byla přiznána přímo na základě dekretu č. 100/1945 Sb., přičemž jejich nárok není promlčený a nelze z něj vyjímat osoby žijící v cizině, resp. cizí státní příslušníky. 10. V podaném vyjádření žalovaný navrhl, aby soud odmítl žalobu pro její opožděnost s tím, že v rozhodnutí o zastavení řízení vydaném ve věci vedené pod sp. zn. 25C 54/2013 Obvodním soudem pro Prahu 1 byli žalobci poučeni o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví, žalobci tak učinili (projednávanou žalobou) avšak jako žalovaného uvedli Česká republika, Ministerstvo financí ČR. Podle § 69 s.ř.s. je žalovaným správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni, což je v dané věci ministr financí, ten však sám o sobě není správním orgánem, nýbrž osobou stojící v čele tohoto správního orgánu. Žalobce má za to, že v souladu s § 37 odst. 5 s.ř.s. by Městský soud v Praze měl žalobce vyzvat k odstranění vad podání a řádnému označení žalovaného, avšak následné podání žalobců by již bylo na místě odmítnout jako opožděné. 11. Žalovaný označil žalobu samotnou za nedůvodnou a trval na tom, že v daném případě se jednalo o dvě samostatné společnosti Franta Anýž, a.s. se sídlem u Průhonu 40, Praha 7 a společnost Franta Anýž a spol. v Bratislavě se sídlem Poštová ul. č. 1, Bratislava. Změnou zápisu v obchodním rejstříku vedeným Okresním soudem v Bratislavě ze dne 12. 9. 1946 bylo nadále zapsáno osamostatnění podniku a zapsáno pod samostatným názvem Franta Anýž a spol. v Bratislavě s vlastním sídlem Poštová ul. č. 1, Bratislava. K osamostatnění podniku došlo přede dnem znárodněním a společnost fungovala jako samostatný subjekt práva. Žalovaný trval na tom, že o žádosti žalobců týkající se nároku na náhradu za znárodněný podnik Franta Anýž a spol. v Bratislavě není oprávněn rozhodnout, neboť to není v jeho pravomoci, z tohoto důvodu bylo řízení zastaveno. Žalovaný navrhl, aby,