1 As 24/2011 — Nejvyšší správní soud

10 A 127/2018- 31 - text 11 10 A 127/2018 - [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: G.Z., bytem X proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 3. 8. 2018, čj. MV-73845-4/SO-2018 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) ze dne 3. 8. 2018, čj. MV-73845-4/SO-2018 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 27. 4. 2018, čj. OAM-774-40/PP-2016 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobce a neprodloužil platnost pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie, neboť žalobce přestal splňovat podmínky uvedené v § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), což je důvodem pro ukončení přechodného pobytu na území podle § 87f odst. 1 téhož zákona, a současně žalobci stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 60 dnů od právní moci rozhodnutí. II. Rozhodnutí žalované (Napadené rozhodnutí) 2. Žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapitulovala předchozí průběh řízení a sumarizovala závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí. 3. V návaznosti na shrnutí odvolacích námitek se pak žalovaná ztotožnila se závěrem správního orgánu prvního stupně, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro prodloužení doby platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie podle ustanovení §87p zákona o pobytu cizinců, protože v průběhu řízení neprokázal, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců. 4. Žalovaná zdůraznila, že pro správní řízení platí zásada, podle které správní orgány rozhodují podle skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí, potvrzená rovněž rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, čj. 1 As 24/2011 - 79. Relevantní právní úpravou pro posouzení splnění podmínek pro vydání požadovaného pobytového oprávnění je pak dle žalované zákon platný a účinný v době podání žádosti, resp. v době vydání rozhodnutí (s přihlédnutím k přechodným ustanovením zákona). 5. Žalovaná pak s poukazem na § 87p odst. 1 a 2 a § 87f odst. 1 ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců konstatovala, že ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce své postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie odvozoval od nezletilého P.E., nar. ..., státního občana České republiky. Matkou nezletilého je podle žalované L.Q., státní příslušnice Čínské lidové republiky, otcem je P.E., nar. ..., státní občan České republiky. Žalobce podle žalované prokázal, že s nezletilým žije ve společné domácnosti, společné s jeho matkou L.Q. a svým synem J., nar. ..., státním příslušníkem Čínské lidové republiky. 6. Žalovaná sdílela závěr správního orgánu prvního stupně, že uvedený vztah nelze podřadit pod žádný z ustanovením § 15a zákona o cizinců předvídaných případů. Žalobce není podle žalovaného otcem nezletilého P., vůči kterému mají rodičovská práva a povinnosti jeho rodiče. Pouhé soužití ve společné domácnosti s občanem Evropské unie přitom podle žalované postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie nezakládá. Správní orgán prvního stupně podle žalované v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, proč žalobce podmínky ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců nesplňuje, a to v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalovaná doplnila, že ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců s účinností od 18. 12. 2015 již neupravuje vztah „obdobný vztahu rodinnému“, ale „partnerský vztah“. Správní orgán prvního stupně se sice podle žalované v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí nesprávně na straně 8 zabýval vztahem obdobným vztahu rodinnému, i přes uvedené pochybení však podle žalované dospěl ke správnému závěru, že vztah žalobce jako nevlastního otce nelze podřadit pod ustanovení § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Uvedené pochybení správního orgánu prvního stupně proto podle žalované nemá na výrok rozhodnutí vliv. Dle přesvědčení žalované je zřejmé, že žalobce nemůže mít s nevlastním synem partnerský vztah. Závěr, že žalobce nesplňuje podmínky ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců, proto žalovaná považovala za správný a s výše uvedenou výhradou se ztotožnila i s odůvodněním Prvostupňového rozhodnutí. 7. Žalovaná dále považovala skutkový stav za zjištěný v dostatečném rozsahu v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Podle žalované bylo s přihlédnutím k dispoziční zásadě na žalobci, aby buď v žádosti, nebo později v průběhu řízení tvrdil a prokázal všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho žádosti, tj. včetně podmínek pro přiznání postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie. Žalobce však podle žalované v řízení neprokázal, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, resp. že nepřestal být rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu ustanovení § 87f odst. 1 věta druhá zákona o pobytu cizinců, což je důvodem pro neprodloužení doby platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu ustanovení § 87p odst. 2 věta první zákona o pobytu cizinců. 8. Z uvedených důvodů nelze dle žalované souhlasit s výkladem žalobce, že postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie mu bylo v roce 2011 přiznáno navždy. Prodloužit platnost pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie lze podle žalované z logiky věci pouze žadateli, který je i v době vydání rozhodnutí „rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců“. Výklad žalobce o doživotním přiznání uvedeného postavení bez ohledu na okolnosti (např. dosažení určitého věku, rozvod manželství) nemá žádnou oporu ani v zákoně, ani v právní teorii. Výklad zastávaný žalobcem by činil výše uvedená ustanovení zákona o pobytu cizinců podle žalované nadbytečnými, což jistě nebyl úmysl zákonodárce. Žalovaná trvala na tom, že v řízení o každé žádosti, tedy i žádosti o prodloužení doby platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie, žadatel musí prokázat splnění všech zákonných podmínek, včetně toho, že na jeho straně nejsou důvody pro zamítnutí žádosti. Žalobce však podle žalované v projednávaném případě neprokázal, že by se na něho vztahovala některá z výjimek uvedených v ustanovení § 87f odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ani ze spisového materiálu pak taková možnost nevyplývá. 9. Rovněž ze systematického zařazení ustanovení §87p zákona o pobytu cizinců do části I Hlavy IVa, která upravuje „pobyt občana Evropské unie a jeho rodinných příslušníků na území“, je dle žalované zřejmé, že pobytové oprávnění podle uvedeného ustanovení může být vydáno pouze rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie. Žalovaná zopakovala, že správní orgány rozhodují podle skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí; tato zásada sice nevyplývá výslovně ze správního řádu, ale lze jí dle žalované dovodit z dalších ustanovení správního řádu, k čemuž dospěl i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 7. 4. 2011, čj. 1 As 24/2011 - 79 . Žalobce proto podle žalované nemůže úspěšně žádat o prodloužení doby platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie, když jím už není. 10. Uvedený výklad pak podle žalované není z jí vyložených důvodů v rozporu ani se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „Směrnice”). Směrnice řeší podle žalované případy, kdy cizinci bylo na základě vztahu s občanem Evropské unie již vydáno povolení k pobytu, a takto nabytá pobytová oprávnění chrání tak, že není možné je, zjednodušeně řečeno, zrušit. V tomto smyslu byla směrnice implementována do zákona o pobytu cizinců a v souladu s ní není podle žalované např. rozvod manželství s občanem Evropské unie, úmrtí občana Evropské unie ani rozchod druha a družky, z nichž jeden je občanem Evropské unie, zákonným důvodem pro zrušení již získaného pobytového oprávnění (s určitými výjimkami). Tato úprava nicméně podle žalované souvisí se „zachováním pobytového oprávnění” cizince, nikoliv se „zachováním postavení cizince jako rodinného příslušníka občana Evropské unie”. V Prvostupňovém rozhodnutí není dle žalované zpochybňováno,