1 As 24/2011 — Nejvyšší správní soud

10 A 128/2018- 35 - text 10 10 A 128/2018 - [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: G. Z., bytem M. 1631/1, P. 4 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 18. 7. 2018, čj. MV-66855-4/SO-2018 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) ze dne 18. 7. 2018, čj. MV-66855-4/SO-2018 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 7. 6. 2017, čj. OAM-6252-29/TP-2016 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně s odkazem na § 87k odst. 1 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítl žádost žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky podanou podle § 87h odst. 1 písm. b) tohoto zákona. II. Rozhodnutí žalované (Napadené rozhodnutí) 2. Žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapitulovala předchozí průběh řízení a sumarizovala závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí. 3. V návaznosti na shrnutí odvolacích námitek se pak žalovaná ztotožnila se závěrem správního orgánu prvního stupně, který dle žalované postupoval v souladu s ustanoveními zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a zákona o pobytu cizinců. 4. Žalovaná konstatovala, že žádost žalobce byla zamítnuta podle ustanovení § 87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, protože v řízení nebyly potvrzeny důvody uvedené v ustanovení § 87h odst. 1 písm. b) tohoto zákona, konkrétně nebylo potvrzeno, že je žalobce rodinným příslušníkem občana Evropské unie, resp. českého státního občana. 5. Žalovaná poukázala na to, že žádost žalobce je nutno vzhledem k datu zahájení řízení posuzovat ve znění zákona o pobytu cizinců platném a účinném ode dne 18. 12. 2015, tedy zejména po nabytí účinnosti novely zákona o pobytu cizinců provedené zákonem č. 314/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 314/2015 Sb.“). Odkázala přitom na přechodné ustanovení zmíněné novely s tím, že není pro případ žalobce relevantní, neboť jeho žádost byla podána dne 27. 4. 2016. 6. Žalovaná konstatovala, že žalobce podal žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území jako rodinný příslušník občana Evropské unie. V případě žádosti podané dle ustanovení § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců tedy správní orgán prvního stupně podle žalované správně nejprve posoudil, zda žalobce splňuje podmínku rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců. Doplnila, že splněním této podmínky je správní orgán prvního stupně povinen se zabývat vždy u žádosti podané dle ustanovení § 87h zákona o pobytu cizinců, neboť cizinci, který rodinným příslušníkem občana Evropské unie není, nelze vydat povolení k trvalému pobytu dle ustanovení § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná zdůraznila, že zákon o pobytu cizinců nepřiznává postavení rodinného příslušníka všem osobám, které jsou příbuznými a tvoří rodinu, ale pouze těm, které jsou uvedeny v ustanovení § 15a tohoto zákona, jež do něho bylo vloženo novelou, která do právního řádu implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „Směrnice”), tudíž je třeba toto ustanovení vykládat v souladu s jejím smyslem a účelem. 7. K odvolacím námitkám žalovaná uvedla, že správní orgán prvního stupně postupoval správně, když opětovně posuzoval, zda je možné žalobce i nadále považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie tak, jak jej vymezuje ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců. Žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu podaná dne 22. 10. 2010 byla posuzována na základě jiného skutkového stavu, tedy zejména před nabytím účinnosti novely zákona o pobytu cizinců provedené zákonem č. 314/2015 Sb. V nyní posuzované věci se však dle žalované jedná o jiné správní řízení, tedy řízení o nejvyšší pobytové oprávnění, v němž se zcela samostatně hodnotí splnění podmínek stanovených zákonem o pobytu cizinců. 8. Žalovaná konstatovala, že z tiskopisu žádosti žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu na území vyplývá, že žalobce dovozuje své postavení rodinného příslušníka od syna své manželky, tj. nevlastního nezletilého syna. 9. S poukazem na § 15a zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 18. 12. 2015 a čl. 2 Směrnice pak žalovaná poznamenala, že žalobce byl v řízení o povolení k přechodnému pobytu uznán za rodinného příslušníka občana Evropské unie dle ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců [ve znění účinném do 17. 12. 2015 – poznámka soudu] tedy za osobu, která má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácností, přičemž šlo o vztah s nezletilým synem jeho manželky, který je občanem České republiky. Žalovaná nezpochybnila, že žalobce i nadále sdílí společnou domácnost se svým nevlastním nezletilým synem a pečuje o něho jako o svého syna. Kategorie „cizinec, který má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti“, již však podle žalované od 18. 12. 2015 není v ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců obsažena. Vztah „nevlastní otec – nevlastní syn“ přitom podle žalované nelze považovat za „ trvalý partnerský vztah, který není manželstvím“. Vztah nevlastního otce a nevlastního dítěte pak není podle žalované obsažen ani v čl. 2 Směrnice. Přestože skutkový stav zůstal stejný, tedy rodinné vztahy žalobce se nijak nezměnily, žalobce podle žalované kvůli změně právní úpravy již nadále není zákonem považován za rodinného příslušníka občana Evropské unie. Správní orgán prvního stupně by podle žalované postupoval v rozporu s rozhodným zněním zákona, pokud by žádosti žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie vyhověl. 10. Žalovaná se ztotožnila se závěrem správního orgánu prvního stupně, že žalobce nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců. Zopakovala, že v řízení bylo na základě aktuálně doložených dokladů prokazatelně zjištěno, že žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Za situace, kdy byly naplněny zákonné podmínky pro zamítnutí žádosti dle ustanovení § 87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, postupoval správní orgán prvního stupně podle žalované správně, když žádost zamítl. Žalovaná připomněla, že řízení o povolení k trvalému pobytu, stejně jako jiné správní řízení zahajované na žádost účastníka řízení dle ustanovení § 44 a násl. správního řádu, je ovládáno zásadou dispoziční, přičemž pokud žalobce tvrdí, že je rodinným příslušníkem dle ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců, musí tuto skutečnost hodnověrně doložit ke své žádosti. V opačném případě na žalobce pro účely zákona o pobytu cizinců nelze podle žalované nahlížet jako na rodinného příslušníka občana EU a podané žádosti o povolení k trvalému pobytu nelze vyhovět. 11. Komise nezpochybnila, že žalobce sdílí společnou domácnost se svojí manželkou a nevlastním nezletilým synem, což bylo potvrzeno i provedenou pobytovou kontrolou a výslechem. V daném případě také nebylo podle žalované pochyb ani o tom, že vztah žalobce s jeho nevlastním nezletilým synem je trvalý a hluboký, že ho vychovává jako vlastního a pečuje o něho jako vlastní otec, nicméně tyto skutečnosti samy o sobě nejsou důvodem pro přiznání postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie dle ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců. 12. Na základě zjištěných skutečnosti tak postupoval správní orgán prvního stupně správně, když žádost žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu na území podle ustanovení § 87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců zamítl. III. Žaloba 13. Žalobce v podané žalobě uvedl, že je manželem občanky Čínské lidové republiky, přičemž žije téměř deset let s manželkou a jejím nezletilým synem, který je občanem České republiky, ve společné domácno