5 As 325/2018 — Nejvyšší správní soud

14 A 16/2020- 23 - text 5 14 A 16/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Karly Cháberové a Jana Kratochvíla ve věci žalobce: Obec Určice, IČO 002 88 870 sídlem Určice 81, 798 04 zastoupen advokátem JUDr. Petrem Ritterem sídlem Riegrova 12, 779 00 Olomouc proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 65, 100 00 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 10. 12. 2019, č. j. MZP/2019/430/743, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým ministr životního prostředí (dále také jen „ministr“) zamítl jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen „žalovaný“) ze dne 19. 6. 2019, č. j. MZP/2019/570/804, kterým žalovaný zamítl žalobcovu žádost o obnovu řízení podle § 100 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). 2. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 5. 12. 2018 žalobce podal žádost o obnovu řízení ve smyslu § 100 odst. 1 správního řádu, a to konkrétně řízení, které bylo zakončeno vydáním rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) ze dne 27. 2. 2017, č. j. ČIŽP/48/OOH/SR02/1507674.003 (dále jen „rozhodnutí o nápravě“), jímž inspekce uložila žalobci opatření k nápravě podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“). Konkrétně byla žalobci uložena povinnost odstranit neoprávněně uložené odpady na pozemcích parc. č. 1490/1 a parc. č. 1490/2 v k. ú. Určice (dále jen „opatření k nápravě“). Rozhodnutí o nápravě bylo potvrzeno jak ze strany žalovaného, tak správních soudů, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 11 A 203/2017-42, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2020, č. j. 5 As 325/2018-39. 3. Jako důvod pro obnovu řízení žalobce v žádosti uvedl, že žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 10. 2018, č. j. MZP/2018/570/1439, zrušil rozhodnutí inspekce ze dne 8. 11. 2016, č. j. ČIŽP/48/OOH/SR01/1507674.003/16/ODT (dále jen „rozhodnutí o pokutě“), jímž byla žalobci uložena pokuta dle zákona o odpadech za totožné jednání (neoprávněné uložení zeminy), k jehož nápravě směřovalo výše specifikované opatření. Žalovaný přistoupil ke zrušení rozhodnutí o pokutě v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 11 A 202/2017-37, podle něhož v dané věci již uplynula tříletá lhůta pro uložení pokuty dle § 67 odst. 1 zákona o odpadech. 4. Rozhodnutím ze dne 19. 6. 2019 žalovaný žádost o obnovu řízení zamítl, neboť v posuzované věci nebyly splněny podmínky vymezené v § 100 odst. 1 správního řádu. Žalovaný zejména uvedl, že opatření k nápravě je ukládáno samostatným rozhodnutím, kterému předchází samostatné správní řízení, proto správní orgán není v řízení o uložení opatření vázán lhůtami, které zákon o odpadech stanoví pro zahájení sankčního řízení a pro uložení pokuty za porušení povinností. 5. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce rozklad, který zamítl ministr žalobou napadeným rozhodnutím. V odůvodnění se zcela ztotožnil s právním názorem žalovaného a zdůraznil, že rozhodnutí o pokutě bylo zrušeno pouze z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro uložení sankce, nikoliv proto, že by se žalobce daného přestupku nedopustil. Limitace uložení nápravných opatření lhůtami by šlo proti smyslu zákona o odpadech, neboť po jejich uplynutí by již nebylo možné uložit nápravu závadného stavu. II. Podání účastníků řízení 6. Žalobce v žalobě namítá, že nemohla-li být uložena pokuta, nemohlo být uloženo ani opatření či lhůta ke zjednání nápravy. Obě řízení jsou sice samostatná, ovšem nikoliv na sobě nezávislá. Pro řízení o uložení opatření k nápravě platí stejné lhůty jako pro řízení o přestupku, v opačném případě by opatření k nápravě mohlo být uloženo z časového hlediska neomezeně, i mnoho let po převzetí odpadu. Podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech sice opatření k nápravě může být stanoveno samostatným rozhodnutím, ovšem vždy v úzké návaznosti na uložení pokuty. Pokud je rozhodnutí o pokutě zrušeno, musí být zrušeno i rozhodnutí o uložení opatření, resp. jedná se o důvod obnovy řízení dle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť došlo ke zrušení podkladového rozhodnutí. Opačný postup by bezdůvodně zakládal odlišný postup v případech, kdy pokuta i opatření k nápravě byly uloženy formálně v rámci jednoho rozhodnutí (v tomto případě by zrušením rozhodnutí o pokutě bylo zrušeno i opatření k nápravě) nebo naopak dvěma samostatnými rozhodnutími. 7. Žalobce žádá, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2020, č. j. 5 As 325/2018-39, který jednoznačně potvrzuje závěry žalovaného, tedy že sankce a nápravné prostředky jsou samostatné právní instituty, které mohou být ukládány vedle sebe. Pro uložení nápravného opatření je rozhodující, že došlo k protiprávnímu stavu, a otázka zániku odpovědnosti za přestupek je zcela nerozhodná. 9. Žalovaný žádá, aby soud žalobu zamítl. III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 10. Soud o věci rozhodl bez nařízení ústního jednání postupem podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. 11. Soud dle § 75 s. ř. s. přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 12. Podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu „řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování“. 13. Podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech „inspekce projednává přestupky podle § 66 odst. 2 až 5 a 7; současně může stanovit opatření a lhůty pro zjednání nápravy samostatným rozhodnutím“. 14. Jádro sporu mezi stranami spočívá v posouzení, zda je rozhodnutí o přestupku dle zákona o odpadech podkladovým rozhodnutím pro řízení o uložení nápravného opatření dle téhož zákona, takže v případě jeho zrušení je zde dán důvod pro obnovu řízení dle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu. 15. Úvodem je třeba zdůraznit, že otázkou vztahu mezi rozhodnutím o pokutě a o nápravném opatření se již zabýval městský soud v rozsudku č. j. 11 A 203/2017-42 a jeho právní názor následně potvrdil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 As 325/2018-39. Soud rozhodující v nyní posuzované věci předesílá, že neshledal žádný důvod, aby se od závěrů učiněných v citovaných rozsudcích odchyloval, a to tím spíše, že byly vyřčeny ve vztahu k řízení o uložení nápravného opatření, jehož obnovení se žalobce touto žalobou domáhá. 16. Především je třeba zdůraznit, že pokuta a nápravná opatření jsou ukládána samostatnými rozhodnutími a je jimi sledován odlišný účel. Městský soud k tomu v rozsudku č. j. 11 A 203/2017-42 uvedl, že „porušením právní povinnosti vzniká správní odpovědnost, neboť dojde k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, za což může být uložena sankce, která má trestněprávní charakter, anebo opatření k nápravě, které naopak sankční charakter nemá, případně může správní orgán uložit jak sankci, tak opatření, pokud to zákon umožňuje. Opatření k nápravě je totiž zásadně ukládáno za účelem ukončení protiprávního jednání či odstranění protiprávního stavu vzniklého porušením právní povinnosti; jedná se tedy o tzv. nápravný prostředek správního dozoru, jímž je sledován jiný cíl než sankcí“. 17. Nejvyšší správní soud pak v rozsudku č. j. 5 As 325/2018-39 na závěry městského soudu navázal a zdůraznil, že i systematika zákona o odpadech hovoří jednoznačně pro distinkci mezi řízením o správním deliktu na straně jedné a správním řízením o řešení nežádoucího protiprávního stavu na straně druhé. Podmínky ukládání sankcí za správní delikty a lhůty pro zánik deliktní odpovědnosti byly v zákoně o odpadech stanoveny v § 67 odst. 1, který nesl nadpis ,,Pokuty fyzickým osobám oprávněným k podnikání a právnickým osobám‘‘. Mimo uvedený rámec pak stojí § 76 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech, který stanoví kromě oprávnění inspekce uložit pokuty také možnost stanovit opatření a lhůty pro zjednání nápravy samostatným rozhodnutím. Sankcí za správní delikt je v tomto smyslu pokuta, zatímco nápravné opatření dle § 76 odst. 1 pís