1 As 9/2008 — Nejvyšší správní soud

2 A 5/2017- 54 - text 13 2 A 5/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: Ing. J. K. bytem L. zastoupen Mgr. Martinem Křížem, advokátem sídlem Senovážné náměstí 992/8, 110 00 Praha 1 proti žalované: Česká národní banka sídlem Na Příkopě 28, 115 03 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 16. 11. 2016 č. j. 2016/133046/CNB/110 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí bankovní rady České národní banky, kterým bylo podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), ve spojení s ust. § 46c zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, změněno rozhodnutí České národní banky ze dne 14. 9. 2016 č. j. 2016/107492/570 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) změněno tak, že byla snížena výše uložené pokuty z 50 000 Kč na 40 000 Kč. Ve zbytku byl rozklad podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu ve spojení s ust. § 46c zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, zamítnut a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 134 odst. 1 písm. a) zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku (dále jen „zákon o platebním styku“), kterého se dopustil tím, že v období od 1. 1. 2014 do 3. 12. 2015 ve vědomé nedbalosti na základě poptávky generované zpočátku facebookovými stránkami a později portálem X neoprávněně poskytoval platební službu provedení převodu platebních prostředků (poukazování peněz) uvedenou v ust. § 3 odst. 1 písm. f) zákona o platebním styku, neboť přijímal na své bankovní účty peněžní prostředky od třetích osob v českých korunách a v cizí měně EUR a jejich ekvivalent v cizích měnách EUR a USD následně pro tyto třetí osoby převáděl na reálné formy platebních systémů, tzv. elektronické peněženky OK Pay, Perfect Money, Skrill, PayPal, Payza, EgoPay, BTC, Paxum, Payeer a STP, když takto v rámci 1 638 směnných transakcí přijal od třetích osob na své bankovní účty celkem 7 113 235,13 Kč a 8 904,75 EUR a na tzv. elektronické peněženky těmto třetím osobám převedl peněžní prostředky o celkovém objemu 292 663,085 USD a 6 526,33 EUR. Za uvedený přestupek byla žalobci podle ust. § 134 odst. 2 písm. c) zákona o platebním styku pokuta ve výši 50 000 Kč. Současně mu bylo podle ust. § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), uloženo nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. 2. Žalobce ve své žalobě namítal, že zanikla jeho odpovědnost za přestupek. Poukázal na to, že dne 15. 8. 2014 vznesl dotaz na správní orgán ohledně činnosti, která je předmětem vytýkaného jednání, dne 25. 8. 2014 na ni obdržel odpověď. Řízení o přestupku bylo zahájeno až dne 3. 12. 2015. Má tedy za to, že jeho odpovědnost za přestupek již zanikla, a to v důsledku uplynutí jednoroční subjektivní lhůty podle ust. § 135 odst. 3 zákona o platebním styku. Za nesprávný považoval závěr žalované, že v dané věci mělo být aplikováno ust. § 20 zákona o přestupcích, neboť speciální právní úprava v zákoně o platebním styku na posuzovanou věc nedopadala, žalobce totiž nedisponoval podnikatelským oprávněním a z tohoto důvodu na něj bylo třeba hledět jako na nepodnikající osobu. Podle žalobce mělo být posouzeno, zda činnost byla vykonávána podnikatelsky. Je přitom jisté, že z počátku roku 2014 činnost vykonával pouze příležitostně, k naplnění skutkové podstaty přestupku podle ust. § 134 odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku může docházet, pouze pokud je vykonává podnikatelsky. Byl toho názoru, že z výše uvedeného lze dospět ke dvěma logickým závěrům: buď nevykonával předmětnou činnost jako podnikání, pak ovšem nemohl naplnit skutkovou podstatu přestupku, nebo vykonával vytýkanou činnost jako podnikání, pak však bylo nutné použít speciální právní úpravu o zániku odpovědnosti v zákoně o platebním styku. Dále se věnoval otázce, jaký okamžik je rozhodující pro určení chvíle, kdy se správní orgán o přestupku dozvěděl. Měl za to, že musí jít o přezkoumatelnou objektivní skutečnost. Tímto okamžikem byl v daném případě dle něj den 15. 8. 2014, nejpozději 25. 8. 2014, subjektivní lhůta tak uplynula nejpozději dne 25. 8. 2015. Dodal, že ho žalovaná nechala v nejistotě, do odpovědi ze dne 25. 8. 2014 nepromítla skutečnost, že předmětná činnost je vysoce regulovaná a vyžaduje oprávnění. To, že se primárně dotazoval na směnárenskou činnost, považoval za nepodstatné, správní orgán měl dotaz posuzovat podle jeho skutečného obsahu. Žalovaná se měla podle něj zabývat tím, zda výše uvedená okolnost představuje exkulpační či librační důvod. Namítal také, že odpověď ze dne 25. 8. 2014, nezahájení správního řízení ve lhůtě stanovené správním řádem, provedení kontrolního řízení i skutečnost, že dne 5. 9. 2014 bylo žalobci vydáno živnostenské oprávnění, v něm mohlo vzbudit přesvědčení, že postupoval v souladu s právními předpisy. Za takové situace není legitimní, aby stát uplatňoval moc vůči jedinci, který spoléhal na správnost postupu správního orgánu. Podotkl, že kdyby řízení bylo zahájeno v zákonné lhůtě, tj. do 30 dnů, bylo by zahájeno před 1. 10. 2015, k promlčení přestupku by podle ust. § 20 zákona o přestupcích došlo v jednoroční lhůtě, neboť napadené rozhodnutí nabylo právní moci až dne 21. 11. 2016. Poukázal na to, že nedodržení lhůty pro zahájení řízení nezavinil, dále pokud by věděl, že má být aplikován zákon o přestupcích, zvolil by jinou procesní strategii ve snaze docílit oddálení rozhodnutí, čímž by bezesporu došlo k vydání rozhodnutí po 3. 12. 2016. Se změnou právní kvalifikace posouzení odpovědnosti za přestupek nebyl nijak seznámen. 3. Další okruh žalobních námitek se týkal neprokázání materiální stránky přestupku žalovanou. Žalobce odmítl její úvahu, že naplněním formálního znaku přestupku dochází i k naplnění jeho materiální stránky. Tato obecně teoretická rovina podle něj nezbavuje správní orgán povinnosti objasnit, prokázat a odůvodnit konkrétní typovou a obecnou společenskou škodlivost jednání v konkrétním případě. Zdůraznil, že žalovaná hodnotila závažnost přestupku převážně obecně, nikoli s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Napadené rozhodnutí podle něj nese prvky libovůle, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, je tudíž nezákonné a musí být zrušeno. Podle jeho názoru nebyl faktickým výkonem dané činnosti jakkoli ohrožen objekt chráněného zájmu, kromě formálního administrativního pořádku nebylo zmíněno, v čem konkrétně byl zájem společnosti jednáním žalobce narušen či porušen. Žalovaná měla pečlivě vyhodnotit konkrétní okolnosti případu z pohledu naplnění materiální stránky přestupku, nikoli z pohledu uložení sankce. Nenaplnění materiální stránky má totiž vliv na existenci přestupku, nikoli na výši pokuty. Zásadně odmítl závěr žalované, že neexistují okolnosti, které vylučují či snižují společenskou škodlivost jeho jednání, byla pominuta forma zavinění, položený dotaz, zisk živnostenského oprávnění, záměr žalobce postupovat v souladu se zákonem, skutečnost, že nikomu nevznikla újma, že platební služba byla poskytována v souladu se zákonem a že oprávnění bylo na jeho žádost uděleno. Poukázal na to, že v prvostupňovém i v napadeném rozhodnutí bylo konstatováno, že došlo pouze k formálnímu porušení předpisů, z uvedeného však nevyvodila důsledky v podobě objasnění naplnění materiálního znaku přestupku. Rozhodnutí jsou proto rozporná, nejasná a nesrozumitelná. Podle žalobce konkrétní okolnosti případu vylučují, aby jeho jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem, nedošlo proto ke spáchání přestupku. 4. Žalobce správním orgánům vytýkal také přepjatý formalismus. Z provedeného dokazování nevyplynula jediná důvodná pochybnost o jeho osobě, jeho odbornosti či způsobu provádění činnosti či k záměru poskytovat platební službu bez oprávnění. Nikomu nevznikla újma, nebyly dány pochybnosti o kvalitě poskytovaných služeb. Příslušné oprávnění získal prakticky ihned. Žalovaná nesledovala zákonem předvídaný a racionální účel, ale směřovala pouze k uložení vysoké a nepřiměřené pokuty, odhlédla od konkrétních okolností případu. 5. Namítal také, že výrok je ve vztahu k jeho zavinění nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, absentovala zde vědomostní složka. Nevěděl, že provozuje činnost, která je nezákonná, postup žalované i živnostenského úřadu jej v tom mohl jen důvodně ujišťovat. Z napadeného rozhodnutí není jasné, z čeho měl žalobce vědět, že porušuje právní předpisy, případně na jaké nepřiměřené důvody spoléhal. Správné právní posouzení má podle něj zásadní vliv na určení právní kvalifikace přestupku, nebylo zkoumáno naplnění subjektivního a objektivního hlediska míry opatrnosti při zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Vědomostní složka vědomé nedbalosti nebyla dle jeho názoru prokázána, naopak z provedeného dokaz