3 Ads 130/2008 — Nejvyšší správní soud

2 Ad 42/2015- 74 - text 12 2 Ad 42/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobce: Ing. J. Č., bytem, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 10. 2015, č. j. 470 118 013/315-ZZ, takto : I. Rozhodnutí žalované ze dne 7. 10. 2015, č. j. 470 118 013/315-ZZ, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění : 1. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 7. 10. 2015 č. j. 470 118 013/315-ZZ, kterým byly zamítnuty námitky žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí ze dne 1. 7. 2015 č. j. R-1.7.2015-428/470 118 013, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o přiznání dorovnávacího příspěvku k jeho starobnímu důchodu za období od 18. 1. 2009. 2. Žalobce se domnívá, že nepřiznání dorovnávací dávky k jeho starobnímu důchodu od data jeho přiznání, tedy od 18. 1. 2009, je v rozporu se základní zásadou ústavního práva, konkrétně zásadou rovnosti občanů. Úhrn starobního důchodu žalobce přiznaného žalovanou a slovenským nositelem pojištění je od data přiznání o zhruba 2 500 Kč nižší, než by činil důchod žalobce, kdyby veškeré federální doby pojištění hodnotil pouze stát, kde má trvalé bydliště, tedy ČR. Žalobce je tak názoru, že došlo k porušení též zásady, že smlouva o sociálním zabezpečení nesmí poškodit občana ve srovnání s bezesmluvním stavem. Uvedená dvě práva občanů na rovné zabezpečení ve stáří nemohou být ovlivňována datem přiznání důchodu, datem vstupu ČR do EU, dočasnou existencí § 106a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „ZDP“), tedy okolnostmi, kterými bylo žalovanou odůvodněno nepřiznání dávky žalobci. Poukazuje též na to, že jsou mu známy případy, kdy dorovnávací dávka byla přiznána a dosud je občanům vyplácena, i když nesplňují podmínky stanovené právními předpisy platnými o 1. 12. 2013. 3. Žalobce uvádí, že on tyto podmínky od 1. 12. 2013 splňuje, avšak je na svých nárocích poškozen v době předcházející novou právní úpravu. Nezbývá mu, než se domáhat přiznání dorovnávací dávky za období před 1. 12. 2013. Odkazuje v této souvislosti na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II ÚS 405/02, IV. ÚS 158/04, III. ÚS 252/04, IV. ÚS 301/05, I. ÚS 366/05, I. 294/06, I. ÚS 1375/07, III. ÚS 939/10, III. ÚS 1012/10, II. ÚS 2524/10). 4. K odkazu žalované na čl. XIII. zákona č. 428/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o důchodovém spoření a zákona o doplňkovém penzijním spoření (dále jen „zákon č. 428/2011 Sb.“) ve znění účinném do 30. 11. 2013, žalobce poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/12, ve kterém označil Ústavní soud tuto úpravu za neaplikovatelnou s poukazem na zásadu, že „odpadnutím účelu zákona zaniká samotný zákon.“ Dle žalobce by proto žalovaná s poukazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR neměla vůbec k existenci tohoto problematického zákonného ustanovení přihlížet a měla by přiznat dorovnání na základě této i předchozí judikatury Ústavního soudu. 5. Žalobce navrhuje přerušení řízení s odůvodněním, že žalovaná předložila jeho žádost MPSV ČR k řešení v rámci ustanovení o odstranění tvrdosti zákona. 6. Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení žalovaná uvedla, že má za to, že řádně odůvodnila, proč nárok na dorovnávací přídavek vzniká nejdříve dnem 1. 12. 2013 (zejména str. 2 odůvodnění rozhodnutí) a k namítané judikatuře Ústavního soudu ČR se odkazovala na důvodovou zprávu k zákonu č. 274/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 274/2013 Sb.“), kterou se zákonodárce podrobně vyjádřil k problematice dorovnání českých a slovenských důchodů (str. 2, 3 odůvodnění rozhodnutí). Na základě judikatury Ústavního soudu přijalo MPSV ČR v roce 2008 výkladové opatření (jelikož vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří nebyl upraven žádným právním předpisem), kterým byl stanoven postup a podmínky při dorovnání českých a slovenských důchodů, a to pouze v případech, kdy český a slovenský důchod byly přiznány před 1. 5. 2004. V návaznosti na judikaturu Soudního dvora EU bylo zákonem č. 428/2011 Sb. vloženo ustanovení § 106a ZDP, čímž bylo další přiznávání dorovnání vyloučeno. Přestože Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/12 citované ustanovení zákona výslovně nezrušil, přistoupil zákonodárce preventivně k přijetí novelizace ustanovení § 106a ZDP (zákonem č. 274/2013 Sb.), čímž bylo umožněno přiznat žalobci dorovnávací přídavek od 1. 12. 2013. Česká správa sociálního zabezpečení jako orgán státní správy v oblasti sociálního pojištění se nemůže odchýlit od příslušných zákonných ustanovení, protože je povinna zachovávat ustanovení čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. 7. Žalobce v replice uvedl, že řízení o odstranění tvrdosti nebylo dosud zahájeno s ohledem na sdělení žalované, že tomuto řízení musí předcházet vyčerpání všech dostupných opravných prostředků. Zopakoval, že se domnívá, že nemůže být jako občan ČR trvale žijící na území ČR poškozen faktem, že došlo k rozpadu ČSSR, a že část doby jeho zaměstnání v rámci federace přísluší k zápočtu SR. Při ponechání dosavadního stavu by podle něj došlo k porušení rovnosti občanů žijících ČR a k porušení v žalobě uvedených zásad. Žalovaná se podle žalobce ve vztahu k právnímu stavu existujícímu od 18. 1. 2009 (přiznání důchodu) do 30. 11. 2013 s jeho námitkami adekvátně nevypořádala. 8. Žalovaná se následně vyjádřila tak, že ministryně práce a sociálních věcí o žádosti žalobce o odstranění tvrdosti zákona při provádění sociálního zabezpečení rozhodne až po vyčerpání veškerých opravných prostředků, které právní řád dává k ochraně zájmů žalobce. O této skutečnosti byl žalobce informován. Navrhuje proto v řízení pokračovat bez přerušení řízení. 9. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti: 10. Žalobce žádal o přiznání dorovnání ke starobnímu důchodu od 18. 1. 2009. Žalovaná vydala dne 1. 7. 2015 rozhodnutí č. j. R-1.7.2015-428/470 118 013, kterým byla žádost žalobce podle čl. II bodu 1 zákona č. 274/2013 Sb. s přihlédnutím k § 106a ZDP ve znění zákona č. 428/2011 Sb. zamítnuta. 11. Žalovaná uvedla, že zákonem č. 274/2013 Sb., kterým byl novelizován ZDP byla s účinností od 1. 12. 2013 zavedena nová dávka důchodového pojištění, tzv. dorovnávací příspěvek, kdy účelem této dávky je dorovnat český starobní důchod přiznaný v souladu s čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, publ. pod č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“), pouze po doby pojištění získané v ČR po 31. 12. 1992. Podmínky nároku na dorovnávací příspěvek jsou stanoveny v § 106a ZDP, ve znění zákona č. 274/2013 Sb. Podle přechodného ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 274/2013 Sb. nárok na dorovnávací příspěvek vzniká nejdříve dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, i když byly podmínky stanovené pro vznik nároku splněny před tímto dnem. Žádost žalobce o dorovnání jeho důchodu od 18. 1. 2009 byla usnesením ze dne 4. 12. 2014 č. j. 470 118 013/428 odložena a rozhodnutím ze dne 9. 2. 2015 č. j. R-9.2.2015 – 428/470 118 013 byl žalobci přiznán dorovnávací příspěvek od 1. 12. 2013 dle § 106a ZDP, ve znění zákona č. 274/2013 Sb. Do 1. 12. 2013 neexistoval žádný právní předpis, který by žalované umožnil poskytnout kompenzaci osobám, jejichž slovenský důchod přiznaný a vyplácený slovenským nositelem pojištění v souladu s čl. 20 uvedené Smlouvy za doby pojištění získané v ČSFR před 1. 1. 1993 je nižší, než by byl důchod stanovený za tyto doby podle českých právních předpisů. Ústavní soud formuloval doktrínu, ze které vyplynula povinnost českých orgánů sociálního zabezpečení přiznat tzv. dorovnání k českému starobnímu důchodu občanům ČR, kteří byli v důsledku aplikace čl. 20 Smlouvy poškozeni na výši svého důchodu ve srovnání s důchodem, který by jim náležel za tzv. bezesmluvního stavu. Dne 1. 5. 2004 se ČR a SR staly členskými státy EU a čl. 20 Smlouvy se stal vkladem do Přílohy č. III nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a s účinností od 1. 5. 2010 do přílohy č. II nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 součástí práva EU. Kompenzační princip stanovený Ústavním soudem byl rozhodnutím SD EU ve věci C-399/09 označen za neslučitelný s právem EU. Zákonem č. 428/2011 Sb. došlo s účinností od 28. 12. 2011 ke změně ZDP, který přiznávání dorovnání výslovně vyloučil svým ustanovením § 106a, ve znění účinném do 30. 11. 2013. 12. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí námitky. Uvedl, že je přesvědčen, že mu dorovnávací příspěvek v souladu s příslušnou judikaturou ústavního soudu náleží. ČSSZ podle něj odůvodňuje zamítnutí žádosti změnou postavení ČR vstupe