7 As 242/2016 — Nejvyšší správní soud

5 A 23/2019- 70 - text 8 5 A 23/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Aleny Pavlíčkové ve věci žalobci: proti žalovanému: a) J. F. b) Univerzita Karlova sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1 oba zastoupeni advokátem prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc. sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 Prezident republiky sídlem Hrad, I. nádvoří 1, Praha 1 zastoupen advokátem JUDr. Markem Nespalou sídlem Vyšehradská 421/21, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2018 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2018, bez č. j., se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 32 910 Kč, a to do rukou jejich zástupce prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Předmětem tohoto řízení je přezkum rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 14. 11. 2018, kterým rozhodl o nejmenování žalobce a) profesorem. 2. Napadené rozhodnutí je dle svého odůvodnění založeno na třech důvodech: (i) J. F. nesplnil podmínku souhrnné pedagogické činnosti na vysoké škole v trvání 5 let; (ii) J. F. nesplnil podmínku soustavné publikační činnosti, popřípadě autorství minimálně jedné monografie; (iii) v době hodnocení hodnotící komisí a v době rozhodování vědecké rady vysoké školy nebyla publikována devítisvazková rukověť dějin umění středovýchodní Evropy. II. Obsah žaloby a související vyjádření 3. Žalobci ve své žalobě nejprve rekapitulují průběh řízení ke jmenování profesorem podle § 74 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“ nebo „vysokoškolský zákon“). Ministr školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministr“) předložil dopisem ze dne 27. 3. 2015, č. j. MSMT-5396/2015 žalovanému návrh na jmenování 45 profesorů, včetně žalobce a). Vláda usnesením ze dne 8. 4. 2015, č. 251 doporučila předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí žalovaného ke jmenování těchto profesorů. Dne 26. 9. 2016 byl žalobkyni b) doručen dopis adresovaný ministrovi ze dne 19. 1. 2016, v němž žalovaný uvedl, že potvrzuje své rozhodnutí nejmenovat profesorem tři kandidáty včetně žalobce a). Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dne 16. 11. 2016, které zdejší soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016-143, vyhověl, rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2016 zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Dne 18. 12. 2018 bylo žalobkyni b) doručeno rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2018, ve kterém žalovaný uvádí, že se rozhodl znovu nejmenovat žalobce a) profesorem. 4. Žalobci se napadeným rozhodnutím cítí být zkráceni na svých veřejných subjektivních právech; ve svém podání pak formulují následující žalobní body. 5. Zaprvé, žalobci upozorňují, že z rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016-143 plyne, že žalovaný nemůže přezkoumávat kvalifikaci uchazeče [tj. žalobce a)]. Přesně k tomu se však žalovaný uchýlil, pročež dle žalobců nerespektoval závazný právní názor soudu a postupoval v rozporu se zákonem o vysokých školách. V této souvislosti odkazují žalobci na body 48 a 49 shora citovaného rozsudku, jakož i na § 73 zákona o vysokých školách. Navíc měl žalovaný podle žalobců zkoumat kvalifikaci pouze u žalobce a), čímž v rozporu se správním řádem, činil mezi uchazeči o jmenování profesorem neodůvodněné rozdíly. 6. Zadruhé, žalobci trvají na tom, že žalobce a) prošel řízením ke jmenování profesorem u žalobkyně b) úspěšně, což vyplývá z návrhu na jmenování profesorem ze dne 28. 11. 2014. Hodnotící komise, schválená Vědeckou radou Filozofické fakulty žalobkyně b) ke jmenování žalobce a) profesorem pro obor dějiny umění dne 18. 2. 2014 uvedla, že na základě pečlivého zkoumání vědeckých, pedagogických i organizačních aktivit žalobce a) došla k přesvědčení, že splňuje všechna kritéria pro udělení vědecko-pedagogické hodnosti profesora v oboru dějin umění. Vědecká rada Filozofické fakulty žalobkyně b) se pak dne 20. 3. 2014 většinou svých hlasů usnesla na návrhu, aby byl žalobce a) profesorem pro obor dějin umění jmenován. Rovněž Vědecká rada žalobkyně b) schválila na svém zasedání dne 19. 6. 2014 návrh na jmenování žalobce a) profesorem pro obor dějiny umění. V této souvislosti žalobci zdůrazňují, že žalovaný nadto v rozhodnutí ani nerozporuje, že řízení ke jmenování profesorem proběhlo v souladu s § 74 zákona o vysokých školách, tedy nepopírá, že žalobce a) prošel předchozími fázemi jmenovacího řízení. Přitom jedině tyto námitky mohl žalovaný vznášet; žalovanému v žádném případě nepřísluší suplovat přezkumnou činnost vědecké nebo umělecké komise vysoké školy a následná rozhodnutí vědeckých rad, pokud jde o odbornou činnost uchazeče. Posuzováním kvalifikace žalobce a) popírá žalovaný autonomii žalobkyně b) jako veřejné vysoké školy a tím rovněž zasahuje nepřípustně do svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby zaručené v čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomu žalobci dodávají, že u ostatních 44 uchazečů údaje o vědecké a pedagogické činnosti nezkoumal, což se příčí zásadám správního řízení. Podle žalobců tak žalovaný postupuje svévolně a svou pravomoc neuplatňuje k účelu, ke kterému mu byla zákonem svěřena. 7. Zatřetí, žalobci namítají, že u rozhodnutí ve věci nejmenování žalobce a) profesorem nedošlo ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy ke kontrasignaci předsedou vlády nebo jím pověřeným členem. Ve věci jmenování justičních čekatelů se k náležitostem negativního rozhodnutí žalovaného vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007-197, kde uvedl, že i negativní rozhodnutí prezidenta podléhá kontrasignaci předsedy vlády. Stejně tak žalobci odkazují na odlišné stanovisko ústavních soudců v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 12/17, podle kterého nelze v případě negativního rozhodnutí ve věci jmenování žalobce a) profesorem rezignovat na ústavní požadavek kontrasignace tohoto ustanovení podle čl. 63 odst. 3 Ústavy. Toto ustanovení se vztahuje na veškerá rozhodnutí prezidenta republiky a není proto důvod činit výjimku z tohoto pravidla u negativních rozhodnutí. 8. Žalobci proto navrhují, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení. 9. Žalovaný v písemném vyjádření nesouhlasí s žalobci, že nedodržel závazný právní názor uvedený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016-143. Žalobce a) sice podle žalovaného prošel jmenovacím řízení, avšak v rozporu se zákonem, kdy uvedl v omyl jak Vědeckou radu Filozofické fakulty, tak i posléze Vědeckou radu žalobkyně b). Žalovaný tak nepřezkoumával rozsah a kvalitu pedagogické a vědecké činnosti uchazeče, ale zjišťoval jejich prostou existenci, a to s negativním výsledkem, tedy žalovaný přezkoumával čistě zákonnost jmenovacího procesu podle § 74 zákona o vysokých školách. 10. Žalovanému dále není zřejmé, na základě čeho žalobci dovozují, že u jiných uchazečů žalovaný takový přezkum neprovedl, když tyto nijak nekonkretizují. Žalovaný upozorňuje, že ve věci jmenování žalobce a) profesorem obdržel podnět od prof. PhDr. P. P., DrSc. Podle jeho názoru by přitom naopak bylo postupováno diskriminačně, pokud by i přes obdržený podnět a v něm ověřené skutečnosti, žalobce a) profesorem jmenoval. 11. Žalovaný důrazně odmítá, že by svým postupem jakkoliv zasáhl do svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby zaručené v čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 12. K námitce kontrasignace napadeného rozhodnutí předsedou vlády nebo jím pověřeným členem žalovaný uvádí, že k této námitce se již vyjádřil ve zrušujícím rozsudku Městský soud v Praze, který odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 12/17. 13. Žalovaný závěrem uvádí, že setrvává i na některých svých argumentech, které uvedl již ve vyjádření v řízení předcházejícím vydání zrušujícího rozsudku (např. napadené rozhodnutí patří mezi prerogativy hlavy státu a nemůže být přezkoumáváno soudním ani jiným orgánem). 14. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl a žalobcům nepřiznal náhradu nákladů řízení. 15. Žalobci v replice k vyjádření žalovaného setrvali na žalobních bodech, tedy že žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyslovený dříve Městským soudem v Praze a porušil zákon o vysokých školách. 16. Nad rámec žalobních tvrzení žalobci přiblížili proces jmenování profesorem, kdy jej rozdělili do fáze řízení ke jmenování profesorem dle § 74 zákona o vysokých školách a vlastní jmenování profesorem dle § 73 zákona o vysokých školách. Dále žalobci odkázali na § 2 odst. 9 zákona o vysokých školách, dle nějž nikdo kromě vysoké školy nemá právo mimo jiné konat řízení ke jmenování profesorem a též na § 6 odst. 1 písm. i) zákona o vysokých školách, podle nějž řízení ke jmenování profesorem patří do samosprávné