6 As 93/2017 — Nejvyšší správní soud

6 A 92/2017- 32 - text 9 6 A 92/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce JUDr. Romana Říčky, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Š. V. zastoupená advokátem Mgr. Janem Polou se sídlem Teslova 1129/2b, Ostrava proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2017 č.j. MSP-336/2015-ODSK-OTC/7 a o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2017 č.j. MSP-334/2015-ODSK-OTC/7 takto: I. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2017 č.j. MSP-336/2015-ODSK-OTC/7 se zamítá. II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2017 č.j. MSP-334/2015-ODSK-OTC/7 se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutími označenými v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadená rozhodnutí“) žalovaný zamítl žádosti žalobkyně o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti s odkazem na § 30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obětech trestných činů“). V odůvodnění napadených rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně v žádostech, které mu byly doručeny 9. 11. 2015, uplatnila nárok na poskytnutí peněžité pomoci v paušální částce ve výši 200 000 Kč dle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů, neboť v důsledku trestného činu zemřela její dcera D. V., a dále její otec R. S., Na základě provedeného dokazování žalovaný zjistil, že dne 4. 11. 2013 byla zavražděna dcera žalobkyně D. V. a též její otec R. S.; V. S. (matce žalobkyně) byla způsobena těžká újma na zdraví. Uvedeného skutku se dopustil Mgr. O. D., který byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2014 č.j. 50 T 6/2014 – 1378 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2014 č.j. 3 To 117/2014 – 1486 uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník) dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 27 roků. Dne 5.11.2013 byl se žalobkyní sepsán úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu, ve kterém žalobkyně uvedla okolnosti týkající se průběhu spáchání trestného činu. Téhož dne byla žalobkyně ze strany orgánů činných v trestním řízení poučena jako oběť trestného činu podle zákona o obětech trestných činů. Převzetí poučení oběti trestného činu – formuláře „Základní informace pro oběť trestného činu podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů“, jehož součástí jsou rovněž informace o možnosti žádat o peněžitou pomoc, stvrdila žalobkyně svým podpisem na č.l. 160 a 161 trestního spisu. 2. V odůvodnění rozhodnutí ze dne 11. 1. 2017 č.j. MSP-334/2015-ODSK-OTC/7 žalovaný navíc konstatoval, že žalobkyně do protokolu o výslechu svědka ze dne 29.11.2013 uvedla následující: „Bydlíme společně s manželem J. V. v dvougeneračním domě v X. V domě jsme bydleli společně s mými rodiči, a to R. a V. S., kteří bydleli v přízemí a my s manželem a dcerou D. V. v prvním poschodí. Dům má pro každou bytovou jednotku zvláštní vchod.... Z bytové jednotky našich rodičů se nelze dostat vnitřkem do části, kterou obýváme my. Jedná se o samostatné bytové jednotky s vlastními vchody...“ 3. Následně žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí poukázal na § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, podle kterého lze žádost o poskytnutí peněžité pomoci podat nejpozději do dvou let ode dne, kdy se oběť dozvěděla o újmě způsobené trestným činem, nejpozději však do pěti let od spáchání trestného činu, jinak právo zaniká. V citovaném ustanovení jsou dle žalovaného stanoveny prekluzivní lhůty, jejichž běh je na sobě navzájem nezávislý, v nichž musí být žádost u žalovaného podána (tj. ministerstvu doručena), aby ji bylo možno považovat za včasnou. Uplynutím byť i jedné z těchto lhůt právo na poskytnutí peněžité pomoci ze zákona zaniká. K trestnému činu došlo dne 4. 11. 2013, přičemž předmětná žádost byla (v obou případech) žalovanému doručena až dne 9. 11. 2015. Z provedeného dokazování přitom nebylo zjištěno, že by nastaly okolnosti, které by žalobkyni objektivně bránily ve včasném uplatnění nároku. O skutečnosti, že žalobkyně byla ze strany policie řádně poučena o možnosti uplatnit nárok na poskytnutí peněžité pomoci obětem trestného činu, svědčí její podpis na č.l. 160 a 161 trestního spisu, jímž stvrdila převzetí formuláře „Základní informace pro oběť trestného činu podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů“. Z provedeného dokazování tak bylo spolehlivě prokázáno, že se žadatelka o trestném činu dozvěděla týž den, kdy k němu došlo, tedy 4.11.2013, avšak žádosti podala až ke dni 9.11.2015, tj. až po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty. Její právo na poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů tak zaniklo před podáním žádosti. 4. V odůvodnění rozhodnutí ze dne 11. 1. 2017 č.j. MSP-334/2015-ODSK-OTC/7 žalovaný nad rámec výše uvedeného podotkl, že i kdyby byla žádost (kterou žalobkyně uplatnila z důvodu zavraždění jejího otce) podána včas, nebylo by možné jí vyhovět, protože otec žalobkyně R. S. se žalobkyní v době své smrti nesdílel společnou domácnost. Tato skutečnost dle žalovaného vyplývá z výše citované svědecké výpovědi žalobkyně a zdůraznil ji i Krajský soud v Ostravě při rozhodování o uplatněných nárocích na náhradu škody, s nimiž se rodina žalobkyně připojila k trestnímu řízení. Z jeho rozsudku ze dne 13.8.2014 č.j. 50T 6/2014 – 1378 plyne, že „...manželé S. a manželé V. se svou dcerou bydleli v samostatných bytových jednotkách, což se koneckonců připouští i v písemném návrhu na náhradu škody...“ Vzhledem k tomu, že zemřelý otec žalobkyně nežil se žalobkyní v době své smrti ve společné domácnosti, neposkytoval jí výživu (což sama žalobkyně uvedla v žádosti), ani k tomu nebyl povinen, nelze žalobkyni zařadit do okruhu osob, jimž zákon o obětech trestných činů v § 24 odst. 1 písm. c) přiznává právo na peněžitou pomoc. 5. Dvěma samostatnými žalobami podanými u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věcí žalovanému k dalšímu řízení. V obou žalobách (řízení o nich bylo původně vedeno pod sp. zn. 6 A 92/2017 a 6 A 93/2017) shodně namítla, že její nárok prekludován nebyl. Lhůta uvedená v § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů začala podle žalobkyně běžet až po uplynutí 3 – 4 týdnů od spáchání trestného činu, který se stal 4. 11. 2013. Žalobkyně byla trestným činem silně zasažena, bezprostředně po něm začala užívat antidepresiva, postupně se dostavilo uvědomění si celé situace spočívající ve ztrátě jediné dcery a otce. Nemajetková újma způsobená trestným činem tak žalobkyni vznikla až s odstupem času a až s odstupem času se o ní žalobkyně dozvěděla. Není možné po ní spravedlivě požadovat, aby jí lhůta k uplatnění nároku podle § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů začala běžet již v den smrti její dcery a otce, jelikož v takových okamžicích nemá poškozený myšlenky na to, aby podával jakékoliv žádosti o peněžitou pomoc. 6. Žalobkyně dále zpochybnila okamžik skončení lhůty uvedené v § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, přičemž poznamenala, že nebyla orgánem činným v trestním řízení ani nikým jiným poučena, že předmětná žádost musí být ve lhůtě 2 let nejen odeslána žalovanému, nýbrž mu též doručena. Předmětné žádosti byly žalobkyní odeslány dne 3. 11. 2015 a poštovní doručovatelka měla na uvedenou adresu (Hybernská 18, 110 00 Praha 1) zásilku doručovat 5. 11. 2015. Žalovaný má však poštu prostřednictvím dosílky přeposílanou na adresu Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, takže zásilka mu byla ke kontrole předložena až dne 9. 11. 2015. 7. Žalobkyně v žalobách odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016 č.j. 9 A 162/2015 – 83 a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016 č.j. 2 As 134/2016 – 59 a závěrem uvedla, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná také pro nepřiměřenou délku řízení a nepřiměřenou tvrdost. 8. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2017 č.j. MSP-334/2015-ODSK-OTC/7 pak žalobkyně označila za nezákonné také z toho důvodu, že žalovaný neposoudil její spolužití s otcem jako spolužití ve společné domácnosti. Žalobkyně má za to, že se svým otcem v době jeho smrti sice nežila v jednom bytě, ale společnou domácnost s ním sdílela. V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2013 sp. zn. 21 Cdo 292/2013 a ze dne 28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4795/2009. 9. Žalovaný navrhl, aby soud žaloby zamítl. Ve vyjádření k žalobám zopakoval, že žádosti žalobkyně