6 Ads 67/2012 — Nejvyšší správní soud

6 A 99/2019- 38 - text 9 6 A 99/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: ██████ Petrii, nar. ██████████, bez státní příslušnosti a bez hlášeného místa pobytu zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům sídlem ███████████████████ proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem █████████████████████████ o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1 Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v situaci, že žalovaný sice žalobci rozhodnutím ze dne 28. 3. 2019 č.j. MV-116362-20/OAM-2017 přiznal status osoby bez státní příslušnosti, ale současně mu nevydal průkaz o povolení k trvalému pobytu, ač tuto povinnost lze dovodit z ust. § 59 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, kdy odkazované ustanovení je třeba použít analogicky nejen na azylanty a osoby požívající doplňkové ochrany, ale též na osoby s přiznaným statusem osob bez státní příslušnosti. 2 Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce dne 9. 3. 2017 podal u žalovaného žádost o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti dle ust. § 8 písm. d) zákona o azylu a Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslunosti z roku 1954. Ve správním řízení zejména uvedl, že se narodil matce ukrajinské národnosti a otci německé národnosti v roce 1957 v gulagu v tehdejším Sovětském svazu, jeho dokumenty se nedochovaly, po rozpadu Sovětského svazu žil na Ukrajině, následně v █████, od roku 2000 žije v České republice. Ruské ani ukrajinské úřady jej jako svého státního příslušníka ani jako cizince neevidují, cestovní pas nemá. Žalovaný po provedeném šetření nevyloučil, že žalobce s ohledem na nepřihlášení se k státní příslušnosti žádného z nástupnických států Sovětského svazu po jeho zániku ke dni 26. 2. 1991 nezískal státní příslušnost žádného z nich. Konstatoval, že současně nebylo prokázáno, že by v mezidobí získal státní příslušnost jiného státu. Shledal tedy žalobce osobou bez státní příslušnosti. 3 Žalobce namítl, že právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 12. 3. 2019 č.j. 4 Azs 365/2018-74 bylo postaveno na jisto, že v průběhu správního řízení o určení právního postavení osoby bez státní příslušnosti má žadatel právo setrvat na území České republiky do pravomocného vyřízení věci, a žadateli má být vydán průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany analogicky podle ust. § 57 zákona o azylu, a to i přes to, že odkazované ustanovení výslovně osoby bez státní příslušnosti nezmiňuje. Nejvyšší správní soud akcentoval, že ukládá-li ust. § 8 písm. d) zákona o azylu žalovanému rozhodovat o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti podle zákona o azylu, pak je na místě využít též postupy, které zákon o azylu zakotvuje ve svém ust. § 57. 4 Žalobce si je vědom, že jeho situace se skutkově odlišuje od případu posuzovaného Nejvyšším správním soudem, neboť správní řízení o určení právního postavení osoby bez státní přísušnosti již pravomocně skončilo. Je však přesvědčen, že právní názor Nejvyššího správního soudu dopadá i na žalobce. Též po skončení správního řízení, bylo-li žádosti vyhověno, má mít dle žalobce úspěšný žadatel právo setrvat na území České republiky, a má mu být vydán průkaz o povolení k pobytu analogicky dle ust. § 59 zákona o azylu, neboť na úspěšného žadatele o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti je třeba hledět jako na úspěšného žadatele o udělení mezinárodní ochrany (azylanta). Vzhledem k tomu, že podle ust. § 76 zákona o azylu má azylant trvalý pobyt na území po dobu platnosti rozhodnutí o udělení azylu, má dle argumentace žalobce též osoba bez státní příslušnosti právo trvalého pobytu. Jinak řečeno, závěr Nejvyššího správního soudu podle žalobce nelze vztáhnout pouze na samotný průběh řízení, ale i na právní dopady rozhodnutí o určení osoby bez státní příslušnosti. Odlišný výklad by podle žalobce vedl k následku, že po dobu správního řízení by měl postavení analogické s žadateli o udělení mezinárodní ochrany, ale okamžikem, kdy by jeho žádosti bylo vyhověno, by o již dosažený standard práv přišel, a jeho postavení by se v důsledku vydaného pozitivního rozhodnutí paradoxně zásadně zhoršilo. 5 Žalobce doplnil, že podle jeho názoru se na něj nevztahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), vzhledem k výluce v ust. § 2 odst. 1 písm a) tohoto zákona (dle níž se zákon nevztahuje na žadatele o udělení mezinárodní ochrany, cizince strpěné na území, azylanty ani osoby požívající doplňkové ochrany), neboť pobývá na území v souladu se zákonem o azylu. Jeho situaci je proto třeba řešit v režimu zákona o azylu. 6 Žalobce poukázal i na materiální podobnost právního postavení azylanta (uprchlíka) a osoby bez státní příslušnosti, neboť v obou případech se jedná o statusy mezinárodním právem zakotvené v příslušných úmluvách (Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, někdy též zvaná Ženevská úmluva, a Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954), a jejich právní situace je obdobná. 7 Žalobce uvedl, že žalovaný s vyhovujícím rozhodnutím o určení právního postavení osoby bez státní příslušnosti nespojuje žádné pobytové oprávnění, s žalobcem bylo po skončení správního řízení zahájeno správní řízení o vyhoštění, připustil, že následně obstaral vízum za účelem strpění, které mu bylo uděleno na dobu jednoho roku, tuto okolnost však považuje za nerelevantní pro posouzení, že mu bylo žalovaným nezákonně odepřeno právo získat silnější pobytové oprávnění, na něž má nárok. 8 Dále odkázal na stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 29. 11. 2019, č. j. KVOP-53065/2019, zformulované ve Zprávě o šetření ve věci právního postavení osob bez státní příslušnosti, kdy ve věci žalobce a dalších dvou stěžovatelů Veřejný ochránce práv uzavřel, že bylo povinností žalovaného analogicky uplatnit ust. § 76 zákona o azylu a přiznat stěžovatelům od okamžiku vydání rozhodnutí, kterým byli uznáni za osoby bez státní příslušnosti, trvalý pobyt na území. 9 Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že ji považuje za účelovou, resp. absurdní, bez opory v zákoně i v samotné Úmluvě o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Má za to, že žaloba nesplňuje podmínky pro projednání, které kumulativně stanovuje ust. § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), neboť nejde o nezákonné přímé zasažení – zkrácení práv žalobce, nejde o neformální postup žalovaného, který by nebyl rozhodnutím; v případě žalobce byl postup zákonný. 10 Žalovaný zdůraznil, že analogie zákona o azylu se použije pouze na řízení o žádostech dle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti dle ust. § 1 písm. b) zákona o azylu, a do ní také směřovala žalobcem uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu. Tuto však nelze vztáhnout na daný případ a nelze rozšiřovat její závěry za hranice řízení o žádosti o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti. Žalovaný shrnul, že z žádných hmotněprávních ustanovení zákona o azylu nelze dovodit podobnost se statusem osoby bez právní příslušnosti, a je toho názoru, že řešení žalobcovy problematiky lze najít v zákoně o pobytu cizinců, a to využitím víza nebo dočasného pobytu za účelem strpění, kdy se jedná o subsidiární formu mezinárodní ochrany, jak také ve své zprávě dovozuje Veřejný ochránce práv. Žalobci byla ostatně tato forma ochrany poskytnuta, když mu dne 4. 6. 2019 bylo pravomocně uděleno vízum za účelem strpění pobytu dle ust. § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, byl mu vydán průkaz totožnosti a má možnost i čerpat zdravotní péči ze systému veřejného zdravotního pojištění. Ke dni podání zásahové žaloby tedy žalobce měl na území České republiky legální pobyt, mohl spolehlivě benefitovat ze všech práv, která mu Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti přiznává, a žalobcem tvrzený nezákonný zásah tedy netrvá. 11 Městský soud v Praze přistoupil k projednání žaloby podle ust. § 82 a násl. s.ř.s., přičemž rozhodoval bez jednání, a to za podmínek daných ust. § 51 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobce i žalovaný s projednáním věci bez nařízení ústního jednání souhlasili. 12 Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené, včetně přípustnosti jejího podání, nelze-li se ochrany nebo nápravy proti tvrzenému nezákonnému zásahu žalovaného domáhat jinými právními prostředky. Městský soud v Praze shledal, že tyto procesní podmínky v případě žalobcem podané žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalov